Hvězdy nelžou

Tuto věc má v repertoáru naše šermířská skupina jako takové vyprávění doprovázené pantomimou. Co na tom, že tam žádný šerm není...

Bylo jednou jedno malé knížectví…No, to přeskočíme, o tom už jsme mluvili. V čele tohoto knížectví stál kníže; to už tak obvykle bývá. Ten kníže byl poměrně bohatý. To knížata také obvykle bývají. Jeho jmění se však nemohlo zdaleka rovnat s bohatstvím saského kurfiřta, francouzského, nebo španělského krále, nemluvě o císaři, který byl zároveň králem uherským a českým. Náš kníže jim všem samozřejmě záviděl a chtěl se jim vyrovnat alespoň tam, kde to šlo. Sledoval, co se kde nosí, jaké věci, či manýry jsou zrovna v módě a všechno to, co vysledoval se snažil uplatnit na svém dvoře. Na jeho obhajobu bychom však měli říci, že se tak chovat vpodstatě musel, protože kdyby nebyl dostatečně nóbl, sousední knížata by se s ním vůbec nebavila a to by přece byla velká škoda, že ano?
Jednou ze zálib tehdejších vládců byla bezpochyby astronomie a astrologie. Proto ani u dvora našeho knížete nemohl takový astronom chybět. Jmenoval se Nicodemus a pocházel z fríské země. Byl to takový podivín, neustále chodil shrben v černém plášti, pořád si něco brumlal, ale o hvězdách toho nikdo nevěděl více než on. Jednou se na noční obloze nad knížectvím ukázala kometa. Nicodemus té noci nervózně šukal po paláci, brumlal si ještě horlivěji než obvykle, každou chvíli nahlížel do dalekohledu a jeho tvář byla nezvykle bledá. Kníže také nebyl úplně v klidu jelikož tušil, co taková kometa může předpovídat. Nechal si tedy astrologa zavolat k sobě:
"Nicodeme, příteli náš, je to opravdu tak špatné, jak se tváříš?"
"Kéž by, Vaše milosti. Je to ještě mnohem horší. Slunce je ve Štíru, měsíc v Kozorohu, zároveň probíhá konjunkce Saturnu s Marsem a ještě teď do toho ta kometa."
"A to znamená?"
"Lev."
"Jaký lev?"
"Půlnoční lev s třemi korunami. Hladový přijde do země i s mnoha tisíci vojáky ze svého pokolení. Bude sytit svůj hlad na našich lidech, zle bude sekat tlapami, až zem nasákne krví."
"Brrrr…to je hrůza. A co tím vlastně chtějí hvězdy říci?"
"Do roka a do dne tu budou Švédové. Už se naloďují v Kalmaru a míří do Stralsundu. Válka se nám zatím vyhýbala, ale tomu bude brzy konec."
"Ach ne, co budu dělat?"
"To se zeptejte svých rádců. Ale zajisté bude nutné najmout velkou armádu, nakoupit výzbroj, opravit pevnosti, udělat zásoby jídla a bůhví čeho ještě."
"A kde na to vzít peníze? Vždyť synek má jet na kavalírskou cestu do Itálie. Dcera se má vdávat a to ti povím, že na takovou svatbu nezapomene nikdo, kdo bude mít tu čest a bude tam. A ještě má přijet na návštěvu sám vévoda bavorský. A toho přece nemůžu přijmout v této barabizně. Přinejmenším bude nutné postavit větší a hezčí taneční sál. To mi připomíná, že císař má v Praze na hradě míčovnu. A jak já před ním mám vypadat, když mí dvořané si hážou balónem mezí chlívkem a kurníkem?"
"Na to všechno bude třeba zapomenout."
"Já té tvé předpovědi nevěřím. Určitě to tak není."
"Hvězdy nelžou."
"Ale co když ty lžeš? Co když si tě najal nějaký jiný kníže, který nechce abych měl taneční sál a míčovnu? Táhni mi z očí a vícekrát se tu neukazuj!"
Ještě než nastal večer příštího dne, stihnul si Nicodemus sbalit svých pět švestek … a dalekohledů, načež smutně odešel z knížecího paláce. Potom zarmoucen bloumal ulicemi města, když ho najednou napadlo zajít do hospody a utopit svůj žal ve víně, či v pěnivém moku. Uvnitř bylo plno, jak už to v pátek večer bývá, jedině vedle starého bezrukého veterána nikdo neseděl. Jakmile tento vysloužilý voják spatřil našeho hvězdáře, hned spustil:
"Váženej pane, nemohl byste mě pozvat na pivo nebo aspoň na jáhlovou kaši, já si na to svojí jednou rukou vydělat nemůžu."
"A copak se vám s tou druhou stalo?"
"V boji jsem ju ztratil. Před sedmi rokama v Rýnský Falci. Od tý doby už jenom živořím."
"No, a jakpak se vám to stalo?"
"Ležel jsem zraněnej… nebo ožralej, to já už nevím, prostě jsem ležel v příkopě a ruka mi čouhala do cesty. Dělostřelci zrovna převáželi na lafetě jeden moc těžkej hmoždíř, vůbec si mě nevšimli a přejeli mi přes ňu. Ale vy vypadáte, že vás taky něco trápí.
Nicodemus starému vojáku do podrobností vylíčil, jak se k němu pošetilý kníže zachoval. Přitom se oba podívali na dno mnoha korbelům. A co vám budem povídat, veterán byl v pití rozhodně větší přeborník, takže ve chvíli, kdy hvězdář už pospával na stole, on ještě vesele zpíval. Když tu se najednou v jeho opilé mysli zrodil nápad. Obral Nicodema o dalekohledy i o jeho černý plášť a zamířil do zámku. Představil se knížeti jako známý astronom a jěště téhož večera mohl začít předstírat, že pozoruje hvězdy.
"No, tak je tam jakejsi Saturn, nebo podobnej bazmek, Jasnosti."
"Opravdu? Ale to nebude zajisté všechno. Copak tam ještě vidíte?"
"No… toho Lva, na tom zvěrokruhu, že jo."
"Vskutku Lva? Ale podívejme, co to podle vás znamená?"
"Jako je lev nejpřednější mezi zvířatama, tak budete vy nejdůležitější mezi knížatama v celý Říši. Hned po císaři."
"Já se svým malým knížectvím?"
"Vaše země sice není moc veliká, ale váš dvůr je věhlasnej. Jste lvem salónů a budete ještě větším."
"To bych měl ale postavit tu míčovnu a taneční sál."
"No jasně. Všichni vám budou závidět."
Díky takovým předpovědím vydržel veterán u knížecího dvora celý rok. A co se stalo po tom roce?

Půlnoční lev s třemi korunami přišel hladový do země i s mnoha tisíci vojáky ze svého pokolení. Sytil svůj hlad na všech lidech, zle sekal tlapami, až zem nasákla krví.
Kníže zrovna otevíral míčovnu, když ho zastihla zpráva o tom, že Švédové jsou za humny. Všechna opevnění byla zchátralá, takže nezbývalo, než postavit se nepříteli v poli. Těch několik málo vojáků, které kníže měl by ale žádnou bitvu nevyhrálo. Poslal je tedy jako posily generálu Pappenheimovi.
Breitenfeld, podzim léta páně 1631:
V mlhavé ráno havrani hodují na spoustě mrtvých těl pokrytých prachem a krví. Hlavním vítězem bitvy byla smrt, tak už to chodí. A kdopak je ten muž, kterému zrovna vyklovli oči? No, přece náš knížepán. Měl poslechnout dobrého hvězdáře Nikodema.

---