nenasytná nepřítomnost

   Nikdy, nikdy už zářící krev která není

   darem slova, jež propadlo do stínu bez paměti

   šílenou smrští vířící na dně černé studny očí

   ztracených vyrvaných krvavě modrých kam vklouzne smrt.

  

   Ó klouzavé pohyby zemřelých po stěnách propastí

  

   co není co už není a nikdy nebude

   tou naprostou všední chvilkou věčnosti prázdna

   palčivou touhou být duté již těleso v prostoru

   zaniká pohlcujíc vlastní svůj stín

  

   Ó masko smrti s očima plnýma propastí

 

   ze tmy řve vřeštivá výzva vyhrát v té marné hře

   hustot a vrstev barev i čar

   nicota je blokem ryzího mramoru v němž prostor

   dosud skrytý očím zjevuje se ve své jednotě

   

   Smrt se spoustou veslých masek se smíchem propastí

 

   maso opadává z těla padá noc i zámek hvězd

   poušť se tak nedozírně noří do samého středu

   pekelného kruhu lomených obzorů

   v předu břicho kde pupek je jeskynní proroka

  

   Zamaskovaná smrt tam křičí křikem propasti

 

   ty nezměrné výkřiky křemene s jikřivým znamením

   a vítr řasící písek do tvarů přízraků

   jimž oči oblohy propůjčují podobu šílence

   křepčí v sabatu nepřítomnosti po dně opuštěných míst

  

   Smrt se ztrženou škraboškou nepřítomnost uvnitř propasti  

---