Snová vize

Ráno vstávám a myslím na předešlou noc.

Byla tak dlouhá...hm...možná až trochu moc.

A během toho, co se rodí den,

snažím se vzpomenout si-byl to jenom sen?!

Stála jsem, jako už tolikrát, u okna

a mlha v údolí přišla mi magicky průsvitná.

Jen občas jí zastínil kouř z mý cigarety,

jako by déjá vu, vzpomínka před pár lety.

Možná to zní jako nebetyčnej kýč,

ale všechna ta mlha byla najednou pryč!

A vynořil se z ní obrys mýho nahýho těla,

jenom tak, jako byhch zničehonic zkameněla!

Kolem lítalo hejno černejch havranů a vran,

vysoko, jako by se chtěli dotknout nebeskejch bran.

A já se na ně dívala a čekala, co se stane dál...

A stalo se...tys´ tam nedaleko stál...

A jako já pozorovala, jak lítaj ty havrani,

tak díval ses ty na mě a měl jsi při tom něco ve dlani.

Už se asi nikdy nedovím, cos´ to měl,

jen jsi zíral a z toho pohledu jsi skoro oněměl.

A přišels´ blíž a já se vůbec nestyděla

a každá vrána z toho hejna nám pak možná záviděla.

Protože co se stalo pak, to se těžko říká,

to člověk musí zažít, ten pocit, když myslí si, že lítá!

Myslím, že jsem v tu chvíli všechno z hlavy vypustila

a klidně bych i všechny zrady světa odpustila,

jen kdyby ten pocit nikdy nepřestal

a ty ses mojí součástí navždycky už stal!

Byla mi zima, to všechno ta mlha způsobila,

že najednou se celá ta moje vize rozplynula.

A já si uvědomila, že pořád v okně stojím

a otevřít oči, nebo aspoň típnout tu cigaretu se bojím.

Jenže to slunce vylezlo trapně brzy

a tak jsem se otočila a doteď mě to mrzí,

prtože moje postel, i když rozestlaná,

byla prázdná a já v ní před tím spala sama.

Tak jsem se probudila do banality všedních dní

a doufám, že takhle blbej sen jsem měla poslední...