Ztracený chlapec

...malý Mikš si hrál na písečku,když v tom zahlédl motýla jak poletuje nad kamínkem.Takhle krásného motýla ještě neviděl.Motýl hrál všemi barvami.Malý Mikš zatoužil motýla pohladit a hrát si s ním.Rozběhl se tedy k němu,ale motýlek uskočil.Mikš to tedy zkusil znovu.Opět nic.

Zkoušel to mockrát.Ani nevnímal,že je tak daleko od domova.Když si toho poprvé všiml,byla už tma a motýl se mu ztratil.Mikš se kolem sebe rozhlédl,byl v hlubokém lese.Nikdy tady ještě nebyl,uvědomil si a rozplakal se.Plakal tak hlasitě,že si ani nevšiml příchozího.Pravda příchozí moc hluku nenadělal,ale přesto slyšet byl.

Mikš sice nevzhlédl,ale uvědomil si,že ho někdo sleduje.Pohled ho pálil až v zátylku.Vzhlédl tedy a opravdu se lekl,když se k němu nakláněl králík.

Na tom by vskutku nebylo nic divného,kdyby králík nebyl oděn v lidský šat a neusmíval se.Ano,opravdu se usmíval.

,,Ahoj,"pozdravil,jako by králíci mluvili,,já jsem Viggo.A kdo jsi ty?"

Prohlížel si malého Mikše,také pozorně.Mikš,který se choulil strachy,si ho prohlížel také.

Králík na sobě měl zelený kabátec s bílou košilí.K tomu měl zelené kalhoty,ty stejně jako kabátec měl honosně zdobené zlatými manžetami a množstvím mašlí.

,,Nejsi ty lidské mládě?Jak se jmenuješ?"

,,Já jsem Mikš a ztratil jsem se babičce a dědečkovi,"vysvětloval plačky,,já chci domů!"

,,Neplač maličký,já tě domů odvedu.Nemusíš se bát.Kde vlastně je tvůj domov?"Zeptal se,když se vydali na cestu.

,,Já nevím."Uvědomil si Mikš a rozplakal se znovu.

,,Les je velký.Už se stmívá.V noci na cestu neuvidíme a bylo by to nebezpečné."Uvažoval králík nahlas.

Mohl bych ho vzít do svého údolí,kde mám svůj domek.Pomyslel si králík.Je to,ale lidské mládě...Někteří králíci,ale nemají rádi jiné bytosti.Ale risknout to musím.Nemůže ho tady nechat a nemůže jít s nim do jeho domu,bylo by to ještě nebezpečnější.Rozhodl se...

,,Mikši,půjdeme ke mně domů.Byla by hloupost jít v noci lesem.Přespíš u mně a ráno tě odvedu domů."

,,A kde je Tvůj domov?Babička a dědeček o mě budou mít starost."Řekl pochybovačně Mikš.

,,Můj domov je v údolí,je to kousek.Neměli bychom otálet,vydejme se na cestu."Jak řekl,tak se také stalo.Dali se na cestu.

Šli hlouběji do lesa.Mikšovi se zdálo,že je někdo sleduje...každou chvíli zahoukala sova,zašustilo křoví,ozvaly se divné zvuky...

Mikš se chtěl se svými dojmi svěřit Viggovi,ale i ten se zdál být nad míru ostražitý...takto šli dlouho předlouho...houkání stále sílilo...v jednu chvíli se zdálo,že to houká přímo za nimi.Mikš se otočil,ale nic neviděl.

Králík se snažil nebrat na vědomí sto párů očí,které je sledovali.Věděl co to houká,věděl komu patří oči...

Nehodlal to,ale chlapci říct,věděl,že chlapec se bojí a nechtěl ho více plašit.Raději přidal do kroku.

Mikše pálila na jazyku tato otázka,ale jako by věděl,že musí být potichu.

Neodvažoval si ani zakašlat.

Jak šli hlouběji zvuky zesilovaly a světlo sláblo až vznikla úplná tma...

V tom králík,do úplné tmy zakřičel:,,Pozor!!! K zemi!!!" Ozvalo se zadunění,

jak padli k zemi.Těsně nad nimi,se ozval šum velkých křídel.Mikšovi hlasitě tlouklo srdce...Šum obřích křídel postupně slábl.Králík se ještě zavětřením ujistil,že je vzduch čistý.

Vydali se znovu na cestu,tentokrát daleko rychleji.Další cesta se obešla bez potíží...

Když vyšli z lesa králík se najednou zastavil,Mikš udělal totéž.Rozhlédl se,aby viděl důvod náhlé zastávky.I když byla ještě tma,bylo trochu vidět.

Před jeho zraky se rozprostřel pohled na malebné údolí.Bylo poseté malými domečky s malými zahrádkami.

,,Tak pojď,musíme jít nebo vzbudíme celé město a to by nebylo dobré,"

vysvětloval králík tiše, ,,budu muset promluvit se staršími."

Mikš jen mlčky přkývl.Pomalu sestupovali po cestě ubírající se k údolí.

Mikšovi vířilo hlavou spoustu myšlenek.Nohy už mu také únavou těžkly.

Měl hlad a chtěl si odpočinout,zoufale toužil být zpátky ve své postýlce u svých prarodičů.