Jestřáb II

„Je fakt, co se povídá?“ vyzvídal dlouhovlasý skrček přepásaný ohromnou zlatou sponou s nezaměnitelnou vůní rumu hluboko pod kůží. Vrtkavě se nahnul nad maličký stolek připevněný k podlaze a hlasitě říhl. Sotva se držel na nohou.

Muž naproti se jen škodolibě zasmál. Lyska, napadlo Willa při pohledu na jeho lesknoucí se lebku. Letmo si vzpomněl na půlnoční seznamování s posádkou lodi ochotného podivína. Nad obrazem té zvláštní skupiny rozličných kolohnátů se mu znovu zamotala hlava. Jak tohle jen dopadne.. přikrčil se ještě těsněji ke stěně a dál sledoval tajemný hovor probíhající v jedné z kajut.

Nerozuměl mu.

„Si piš, ožralče!“ zachechtal se plešatý z plných plic. „Snad si nemyslíš, že by nám starej Grady lhal, ne? Kápo je u nás v cajku. Prej má koupel.“

„Nevěřim!“ bouchnul do stolu. Hluboké škytnutí ho málem převrátilo nazad. „Není možná! Kecáš, hubo prašivá!“

„Jak je libo!“ rozhodil rukama. „Však si tě srovná. Víš, že nesnáší ochlasty.“

„Haha, ubožáku,“ syknul, patrně nevěda, co mluví, a hrábl pro další pohár rumu.

Neposlouchal dál.

Pomalu došel až do rozlehlého kotce, který mu byl, stejně jako patnácti dalším, určen jako kajuta. Vysíleně padl do nejníže zavěšené sítě u dveří, té jeho..

Kovový hák, k němuž byla přivázaná, se okamžitě uvolnil.

Nevstal, nenašel sílu. Zůstal ležet na dřevěné podlaze, jen unaveně zavřel oči, aby se vrátil do nedávné minulosti.

„Odplouvám. Zítra.“

„Šťastnou cestu.“

Nezdála se překvapená. Hm. Nikdy se tak nezdála. Co to bylo vůbec za dívku?

„Našel jsem tě ztracenou a poblouzněnou, dal jsem ti jméno i domov a tohle je tvůj dík?“

‘Ach, Lucille.. denně ses nechávala bičovat pro nic, vzpouzela se, vedla tajnou poštu s někým.. někým, kdo tě znal už předtím? Proč na tebe pořád myslím?‘

„Vstávat, vy líný balíci!“ prodral drzý hlas jeho přemýšlení. „Nástup!“ Kulhající námořník s nápadným hadem tetovaným na krku blýsknul zlatým zubem.

Zřejmě zdejší móda, pomyslel si, ovšem neváhal.

„Proč je nástup?“ obrátil se na věkem tak stejného muže, pečlivě si sčesávajícího čímsi pomazané tmavé vlasy do pevného culíčku na temeni hlavy. Třikrát se zhlédl v malém příručním zrcátku, než si ho konečně změřil kritickým pohledem. Zvláště se pozastavil u neupravené tváře a účesu ve stejném stavu.

„Šušká se o tom, že kapitán je zpátky.“

„Grady není kapitán?“ podivil se.

„Ale kdež! Ty jsi snad posledních deset let strávil pod zemí, ne?“ Znechuceně si odfrkl a elegantně vstal, aby zmizel v chátrajících dveřích.

Will nechápal, přesto ho následoval.

Na palubě vládl zmatek. Jedni utíkali sem, jiní tam a zdálo se, že nikdo vlastně neví kam. Každý člen na pohled nesjednocené posádky však dělal přesně to, co měl. Kormidlo, paluba, lana..

Co Willa překvapilo nejvíc - nikdo se neobtěžoval rozvinout plachty. Loď se zatím nesla jen na lehkém závěru odlivu.

„Seřadit se!“ houkl tetovaný hurónským hlasem a stádo se ihned začalo šikovat. Teď konečně zahlédl Jacka Gradyho, dobrosrdečného skoro-kapitána. Chtěl po něm vysvětlení, ovšem cítil, že v této chvíli by to nebylo moudré. Z neznámých důvodů totiž právě tento neodhadnutelný člověk usměrňoval námořníky k tichu.

„Mám pro vás dobrou zprávu!“ zasmál se, když i ti největší kecalové umlkli.

„Naložil’s nám ženskej doprovod?“ chechtal se vychrtlík.

„Taky.“

„No né! A co kanečka k snědku?“ hádal s nápadným olíznutím rtů jiný baculatý námořník.

Jack se jen uculil a na chvíli se odmlčel. „Naše šťastná hvězda se vrátila.“

„Kecy!“ vykřikl hubený přiopile.

„Drž hubu!“ zahřměl hladový, přimhouřenýma očima visící na tajnůstkáři před ním. „Čum,“ vrazil mu záhy pohlavek. „Nemá Červenou.“

Opilý zamžoural na Jackovu paži. Vskutku na ní nenalezl ani stopu po nápadně krvavé pásce. „Týý vo…“

„Pozor na jazyk, pane Watsone,“ přerušil ho mrazivě přísný hlas a kovem podbitá kožená bota ke kolenům několikrát dupla do rytmu. Jen jediný člověk nosil takové boty, jen jeden z nich zněl ocelově.. skelný zrak vystoupal po úzkých tmavých kalhotách omotaných v pase šperkem z maličkých mušlí a kamínků nad smrtelně rudou látku, jež sešněrovala volnou bílou halenu se stejnobarevným vázáním ve vrchní části až po prsa těsným sevřením. Končila podél boku volně vlající Červenou. Dlouhé rukávy jej nepřekvapily, ani masivní, úmyslně pokřivený kříž se zvláštní svatozáří na hutném stříbro černém řetězu v mezeře mezi uvolněným šněrováním.

Mlčel. Nebyl schopen jediného slova stejně jako strnulý Will udiveně bloudící v kamenné tváři se rty zvýrazněnými temně rudou. Dlouhé vlasy, volně rozpuštěné, vlály v mořském větru, nesvázané žádným hadrem, jen náležitě hebce rozčesané. Vysoká a štíhlá postava, ničím neshrbená. Jako by se znovu narodila.

Tohle už nebyla Lucille, byl si jist.

„Kapitáne!“ zvolal svalnatý čahoun bez košile a neformálně zasalutoval. „Rád vás vidím!“

„I já tebe, Farry,“ usmála se, na ostatní však promluvila o něco vážněji. „Přece jste si nemysleli, že vás nechám bez dozoru.“

„Vítejte!“ znělo z nejedněch úst. Několik však mlčelo.

„Předtím, než budeme pokračovat v těchto citových výlevech, může mi někdo udělat radost a dostat tu hrůzu z přídi, zádi a plachet?“

„Rozkaz!“ ušklíbla se dvojice siláků a pospíchala k dílu. Will jen mlčky sledoval, jak z hrozivého draka s ženským tělem vyřezaného do přední části lodě opatrně sejímají šupinatou hlavu. Pod ní se zaleskly zlatem pokryté kadeře nádherné ženy.

„Něco se vám nelíbí, pánové?“ vyrušila vzrušený hovor dvou šeptajících mužů.

„Jo!“ Jeden se na ni obrátil a pevně založil ruce na prsou. „Zajímalo by nás, co si zač.“

Dívka k němu došla pomalým kroky.

Každý z nich temně zaduněl v nastalém tichu okolí.

Pozorně si oba dva prohlédla, načež se, aniž by z toho drzejšího spustila pohled, zeptala nedaleko posedávajícího Jacka : „Pane Grady, můžete mi říct, odkdy přijímáme školáky a maminčiny mazánky?“

Pokrčil rameny.

„Já, milý žáčku, jsem to nejhorší, co tě mohlo potkat, jestli ještě jednou otevřeš tu svou nevymáchanou hubu,“ zavrčela.

„Úúú,“ procedil Farry s úsměvem a odchlípl ze zádi kus chvatně přilepeného dřeva, čímž odhalil skrytá písmena. Z tiše vyčkávající lodi „Relea“ se stala probírající se „Releanor“.

„Slíbili nám práci s Jestřábem, ne nějakou slečinkou ve vysokejch botách! Jestli míníš vyhrožovat, zkus to na někoho jinýho!“ V tu chvíli drzoun padl bolestí na kolena a jeho společník byl odkopnut stranou. Zasténal.

„Nezkusím,“ odvětila naprosto klidným hlasem, tisknouc mu jediné místo u ramene, které ochabovalo celou paži. „Dokonce vás velmi ráda vašeho slibu oprostím. Vstaň.“ Neuposlechl, proto stiskla víc. Vrtkavě se postavil na nohy.

„Pane Windsome, Suffrey, vyprovoďte našeho hosta zadními dveřmi.“ Jmenovaní kývli. „Ušetřím tě, kryso,“ propustila ho, zároveň s tím se však hulvát ocitl v sevření zmiňované dvojice. Ta ho odvlekla k levoboku a nadmíru ochotně svrhla do vody.

Will neměl daleko k výkřiku výčitek.

„Jestřáb! Jestřáb!“ ozvalo se pobavené burácení.

Farrymu se konečně podařilo odstranit i druhou dřevěnou desku, která kryla „Eleanor“, ochránkyni zatracených.

„Ona nemůže být Jestřáb,“ vydechl drzounův krotký společník. „Charles.“

„Charlotte,“ opravila ho. „Dávám ti právo vybrat si. Můžeš zůstat, nebo následovat společníka. Kolem nejsou spodní proudy, příští příliv je skočný, donese vás v pohodlí až do přístavu.“

Letmo protáhla svaly na krku a zadívala se do dálky.

„Rozvinout plachty?“ optal se Jack Grady chápavě.

Kývla.

Bílá plenta kolem stožárů spadala na palubu a odkryla šedou stříbřitost skutečné látky.

Námořníci ryčeli, volali a donekonečna zdravili svého kapitána. Will jediný stál na místě, propadaje zoufalství. Nevěděl, co dělat. Snad ani nechtěl nic podniknout. Přesto věděl, že musí..

„Kapitáne!“ vedl jeden z posádky rozcuchanou ženu v zašpiněných šatech. „Našli jsme ji v podpalubí.“

„Ale podívejme,“ změřila si ji Charlotte pobaveným pohledem, „Agnes Cecillia Stafford, není-liž pravda? Co vás vedlo k návštěvě mé skromné plachetničky?“

Dáma nevěřila vlastním očím, nevydechla ani hlásku.

„Co s ní?“

Dlouho se na ni dívala, bez výrazu, studeně.

„Do žaláře,“ rozhodla se. „Počkáme na Divoké vody a hodíme ji žralokům.“

„Lucille!“ ječela měšťanova dcera, když ji muži táhli pryč. „Tohle nemůžeš! Lucille!“

„Nikdo takový není!“ opravila ji rázně. „Nikdy nežil. Byla to jen omítka pro nový dům ve vašem vlastnictví..“

Přecházela po palubě, pomalu a lehce. Žila s dřevem lodi, dýchala.. Zrakem létala po stožárech, kormidle, tvářích.. zastavila na té Willově, ponořené v zoufalství, nenávisti i zlosti naráz.  

„..pole k zorání.“

„Nemůžeš!“ vzlykala zajatá stále hlasitěji.

Charlotte z něj nespustila oči.

„Pánové, zadržte,“ zněl její další rozkaz.

„Vyprovoďte dámu zadem a na cestu jí zabalte.“

„Ale, kapitáne, nemáme žádný volný soudek!“

„Jsem si jista, že máte. Že, pane Watsone?“

Opilý mlčel.

„Nebudu stejná nestvůra jako je ona.“ Odvrátila se a rozvážnou chůzí došla k vyřezávané soše nadpozemsky krásné Eleanor, vyhnankyně z Ostrova bohů. Byla příliš krásná, příliš odvážná.. Jiné bohyně na ni žárlily, bohové ji milovali.. proto byla vyštvána do nicoty. Od té doby provázela stejné ztracené duše, nenáviděné a zatracované. Hledala s nimi směr. Ten nedosažitelný..

O Agnes ani její výkřiky protestů a nářků se mladá kapitánka víc nestarala.

Cítil z ní nesmírný ráz. Jen za nepatrnou chvíli dokázal vypozorovat až neuvěřitelnou úctu, kterou k ní posádka chovala. Nikdo z nich si nedovolil neuposlechnout, nařknout ji..

„Před svítáním se protáhneme,“ zamyslela se nahlas, prsty laskajíc pozlacený háv dřevěných vlasů řezby.

„Bouře?“ odtušil na pohled nevzrušený Jack.

Neodpověděla. Dívala se na vodu, vítr, snad až nad mraky, do dáli, kam nikdo jiný nedohlédl. Pirátka, kapitán nejznámější loupežné lodi, Jestřáb.. jen oči dravce dokázaly předpovědět budoucí. Dnes, kryty tajemstvím, mlčely.

 *-*_*-*

Napij se s námi,

do kola skoč!

Přitoč i dámy,

neptej se proč!

Hliněné i kovové poháry, hrnky a mísy třískaly jeden o druhý nesčetněkrát po sobě. Rum tekl proudem, víno tryskalo z naražených sudů. Poslední výpravy byly nadmíru bohaté, což se promítlo především zde, v zásobách. Veškeré mužstvo kromě nezbytné stráže bylo rozsazeno kolem dlouhého stolu, nijak spořádaně samozřejmě. Pískali, zpívali, váleli se mezi jídlem, pod židlemi i jeden na druhém s nezbytným doprovodem slastného škytání, brumlání a podobných sladce omámených zvuků.

Jack Grady visel v síti u okna a vyfukoval na bledou oblohu dýmové kroužky z vlastnoručně baleného tabáku. Měsíc v úplňku se mu odrážel v nebezpečně temných očích. Zdál se vážný..

Charlotte Catherine Patricia Reed, tajemná dívka se třetím, šlechtickým jménem a titulem nejobávanějšího piráta ve vodách od severu až k jihu, seděla hluboce vnořená do jediného křesla v okolí. Nohy opřené o stůl, pohár vína netknutý. Přemýšlela..

Piráti jsme,

sobě sami pánem!

Piráti jsme,

takový zůstanem!

William Brook, bratr a muž, citově rozpolcený tulák, se krčil v nejzazším rohu, kam světlo svící téměř nedosahovalo. Ani na vteřinu nespustil zrak z vraha své krve, objektu nekončící touhy. Přál si ji sevřít v náručí, políbit.. směl jí jen podříznout hrdlo..

Zbystřil.

Odsunula hliněný pohár dál a vstala. Jen letmo kývla na několik námořníků lačnících po její přízni hlasitými poznámkami, nechala je za sebou. Netrvalo dlouho a úplně se ztratila z dohledu ohně.

Vyrazil za ní.

V uzoučké zčernalé chodbě vedoucí na palubu jej však sama překvapila.

Přitiskla jej na stěnu. Chtěl odporovat, ale nenalezl správná slova.

Dlouho mu jen mlčky hleděla do očí, pak ale ucítil nebezpečný chlad na zápěstí. Všiml si dýky, kterou vtiskla do jeho dlaně.

„Vykonej svou pomstu,“ zašeptala mu do ucha a namířila si ostrý hrot na krk. „Složil jsi slib.“ Přivinula se k němu ještě blíž, aby nemohl couvnout. Teď neměl na vybranou.

Pomsta.. proto přijel. To byl důvod, proč tolik riskoval, dřel se, hledal.. Ve vzpomínkách se mu vracel starší Thomas neshrben na koni, kdy jej učil umění jezdit na těch přespříliš divokých zvířatech, v brokátovém šatu s tanečním postojem.. miloval ho, zemřel by pro něj. Ona ho zabila, podřízla jako králíka, bez boje a ostychu.

S tou představou, snad s uvědoměním hrůzného činu, se mu do žil vlila horkost, spalující žár, který nebyl schopen zkrotit. Vzala mu bratra, musí zaplatit.

Krev.. krev na bílé košili, sůl v ranách..

           Zavřel oči a zatlačil na dýku..