Vše o Alanovi 5

--

Alan ani Flóri neznali žádný legální způsob, jak se dostat k penězům. Mohli sice chodit na brigádu, ale oni nechtěli pracovat. Chtěli fetovat. A to dohromady prostě nejde. Flóri splašil pár korun od bratrance, ne moc. Alan prodal brusle. To byl zlomový okamžik. Prodal to, co nejvíc miloval, čím žil. Pravda je, že na nich už delší dobu moc nejezdil, ale to, že je dal za peníze někomu jinému, to značilo krizi. Byl to konec začátku. A začátek konce.

Alan řekl Jerovi: „Hele, vy prodáváte přece i na diskárně, ne?“¨

 „Jo.“

„Neni to moc riskantní?“

 „Je. Je to větší riziko, že tě čapnou flojdi než v hospě.“

Byla to pravda, policajti pásli hlavně po diskotékách, byli přesvědčeni, že tam právě je líheň všeho toho zvěrstva. To, že si každý může zajít do celkem normálního baru a koupit tam jakýkoli dryják, to už neviděli.

„Vzali bysme to za vás.“

 „Proč jako?“ Ptal se Bob.

 „Vy nebudete v nebezpečí, my uděláme tu špínu na disce za vás a vy nám dáte krapet slevu na náš fet, platí?“ Alan začínal taktizovat.

Pomalu se z něj stával opravdový feťák, který všechno obětuje své droze, který stále jen promýšlí, jak ji získat. Flóri takové nápady neměl. Byl vždycky uzavřený do sebe a po smrti Very se to ještě umocnilo. Věřil Alanovi, měl ho za staršího bratra, který se vždycky o všechno postará. A Alan se skutečně staral. Měl pořád pocit, že Flórimu něco dluží.

„Dobře to máš vymyšlený, klobouček dolu.“ Pravil Jer. „Ale tohle je náš job. My dealujeme, ne vy. Vy jste jen zákazníci, jasný? Nás to baví. Děláme to rádi.“

 „Oukej. Ale přece jen, nepotřebujete někdy pomoct?“

„Taková šichta to zas není.“ Jer Alana  pěkně setřel.

Ale Alan se neurazil. Jen pochopil, že musí peníze začít shánět někde jinde.

„Něco ukradnem.“ Uzavřel to nakonec Flóri a bylo rozhodnuto.

Ukrást peníze nebo nějakou cennou věc doma bylo vyloučeno, všechno by prasklo. Muselo se do terénu. Alan byl přesvědčen, že nejlépe půjde zlodějina na diskotéce. A byla to pravda, všichni tam byli v řauši, buď opilí nebo zfetovaní nebo jen příliš rozjaření, byla tam tma do níž zasahovala jen barevná světla, což působilo chaoticky, nikdo nic neslyšel a vidět toho nebylo taky moc. Tedy velice příznivé podmínky pro zlodějíčky jako byli ti dva.

 

*

Alan:

Naše první krádež byla velká akce. A taky vlastně jedna velká náhoda, byli jsme pěkně posraný a kdyby nám osud sám nenahrál, asi bysme to zabalili.

Šli jsme do sedmdesátky, netancovali jsme, jen jsme si dali pivo a sedli si ke stolku. Měli tam takovej super malej plácek a na něm hromadu malejch kulatejch stolků s koženejma křeslama. Sedli jsme si teda tam a pozorovali cvrkot. Začínalo se to rozjíždět, ale lidi byli ještě moc při smyslech, ještě nebyl ten správnej čas, někdo by si mohl všimnout.

Čekali jsme a vůbec jsme neměli představu jak to provedeme. Ale ono to přišlo úplně samo od sebe. Okolo půlnoci si k nám přisedl jeden páreček, holka a kluk. Asi hodinu tam po sobě lezli a vůbec jim nevadilo, že sedíme hned vedle nich. Nakonec vypadli na parket a to byla naše chvíle. Ten magor si tam totiž nechal koženou bundu a ona ledvinku. Hned na poprvý takový žně! Podívali jsme s Flórim po sobě a nebylo potřeba si nic řikat. Bylo jasný co uděláme. Pomalu jsem sebral ledvinku a upevnil si ji okolo pasu. Zvedl jsem se. Flóri taky. Úplně samozřejmě vzal z křesla bundu jako by byla jeho a oblíkl si jí. Nikomu nebylo nic divný. Bylo to všechno naprosto přirozený. Ani nevim jak jsme to mohli zahrát tak dobře, přesně si vybavuju, jak jsme tenkrát byli posraný. Strachy jsme snad ani nedejchali.

Vypařili jsme se. Namířili jsme si to k Undergroundu, celou cestu od diskotéky jsme utíkali. Jednak ze strachu, jednak, že už jsme se nemohli dočkat až tu bundu střelíme a nakoupíme od Jera a Boba, který tam tou dobu měli bejt, fet.

V tej ledvince byly asi dvě stovky a nějaký šminky. Bundu jsme prodali nějakýmu zhulenýmu týpkovi za dva litry a ještě shrábli prachy z peněženky, která byla v kapse. Bylo v ní asi osm stovek. Připadali jsme si jako kingové, naprosto neohrožený machři, který se uměji postarat sami o sebe. Hned jsme koupili od Jera  a Boba fet a šli si šlehnout na hajzlík. Pak jsme se sotva dohrabali zpátky do lokálu a objednali si pivo. Nebylo kam si sednout, bylo tam narváno k prasknutí, žádnej stůl volnej. Už už jsem si chtěl s ledovým klidem, kterej mi po heroinu byl vlastní, sednout na zem, když Flóri ukázal někam do rohu. Koukl jsem přes zakouřenou místnost, zamžoural a uviděl stůl, kde byly dvě židle volný.

Seděla tam holka, byla sama. Hlavu měla položenou na desce stolu a spala. Prorazili jsme si cestu a usedli k ní. Neprobudila se. Seděli jsme, pili pivo, pokuřovali a s příšerně těžkejma víčkama si vychutnávali ten pocit úchvatný únavy. Ztěžkly mi i ruce a když jsem pokládal půllitr, skoro jsem ho pustil. Flákl jsem s ním o stůl a to jí probudilo. Zvedla hlavu a koukala na nás. Pak se zeptala jestli bysme jí nedali napít, že nemá ani vindru a má žízeň. Flóri jí teda došel pro pivo. Hezky poděkovala a usmála se. Měla dost. Byla pěkně sjetá. Napila se a zeptala se jestli může poprosit o cigáro. Flóri jí ho hned ochotně dal. Líbila se mu, to bylo jasný od první chvíle.

Začali jsme nějak kecat a z ní vylezlo, že přišla se svým klukem, koupili si od Jera trávu a kouřili jí spolu. Ona pak šla za Jerem znova a zeptala se, jestli by pro ní neměl něco tvrdšího. Znala ho a věděla, že občas jede i v tvrdejch. Měla štěstí, Jer zrovna očekával mě a Flóriho, takže u sebe měl nějaký to háčko. Kus jí prodal. Sjela se na hajzlu a její kluk se nasral a odešel. Že prej už jí nikdy nechce vidět.

„Je to hrozný mejdlo, ten kluk. Všeho se bojí. Kouří akorát trávu, nic jinýho. A to jen v pátek. Blbeček.“

 „A ty?“ Ptal se Flóri.

 „Já? Já chodim se svojí partou, mám pár kamarádů, který jsou fakt super. A s nima jsem vyzkoušela už ledacos. Občas se pěkně sjedem.“

 „Ten tvuj o tom neví?“

„Až do dneška to nevěděl. On do naší  party nepatří. Nesnášej ho a on je. Je to slušnák. Hroznej. Představila jsem jim ho, ale on je nebral. Tak jsem byla buď jen s nim nebo jen s kamarádama, nikdy ne obojí dohromady.“

Připomnělo mi to mě, Liborovu partu a Flóriho.

 „Měla jsem ho fakt ráda. Tohle jsem přece obětovala, tak jsem ho musela mít ráda ne?“ Natahovala. Řekl bych, že ani ne tak z lítosti jako proto, že droga přestávala působit.

„Musela jsem mu nakecat, že už s nima nekamarádim. Nikdy se nedověděl, co vlastně dělám, když nejsem s nim. Jenže dneska jsem tu uviděla Jera a dostala strašnou chuť se sject něčim fakt vostrym. Tak jsem to jen tak zkusila, jestli jako náhodou Jer s Bobem něco nemaji. Měli! Tak jsem to vzala. Na zálohu, nemam s sebou tolik prachů. Nemohla jsem to vydržet, chápete? Musela jsem. Támhle od Pipa,“ ukázala na kluka s nechutně mastnejma vlasama, „jsem si půjčila nádobí a na záchodě si šlehla. Pak to frčelo a on se nasral. Je mi fuk, že je pryč a že už se asi nikdy nevrátí. Poslední dobou mi stejně pěkně lez na nervy.“

Jak jsem jí tak pozoroval, začínala se líbit i mě. Byla cool. Měla super hadry a skvělej účes. Vypadala světácky. Vypadala jak z ulice, jako když jí našli u popeláku. To mi děsně imponovalo. A v ten moment jsem si uvědomil, že mi až doteď bylo fuk, jak vypadám. Nebylo pro mě důležitý co mám zvenku, ale co mám uvnitř.

Důležitý bylo, že uvnitř je krev, která se dá krásně otrávit heroinem. Že je tam mozek, kterej se dá zblbnout heroinem. Svaly, který se daj uspat heroinem. Ale byl jsem nebyl jsem ještě ten pravej feťák jako ty ostatní, jako ona, byl jsem odlišnej. Vypadal jsem až moc jako normální lidi. A teď jsem dostal chuť dát všem vědět, kam patřím, že jsem nad věcí a je mi fuk, co si o mě kdo myslí. Chtěl jsem se projevit. A rozhodl jsem se, že se svým zevnějškem něco udělám. Flóri ten to neměl zapotřebí, vypadal díky svému hippie - stylu vždycky jinak. Jak jsme tak kecali, zjistili jsme, že je nám spolu fakt fajn.

Viděl jsem, že Flóri na ní může oči nechat. Najednou vytáhl tu ledvinku a vyndal ty šmiky. Byl tam nějakej třpytivej lesk na rty a blejskavý stíny na oči, nebo co, v tomhle se nevyznám. Podal jí to a řekl: „Jestli chceš, můžeš si to nechat.“

Nádherný gesto drogový lásky. Byla nadšená. Šla na záchod a hned to tam na sebe naplácala. Vrátila se a vypadala strašně. Ale nám se stejně líbila, připadala nám super a krásná a prostě úžasná. Byla to báječná holka. Poděkovala nám, hlavně Flórimu a on se mohl posrat štěstim. Bylo půl čtvrtý. Zůstali jsem doslova na koště. Vyhodili nás a my se chystali jít domu. Bylo nám srdečně jedno, že už jsme měli dvě hodiny spát ve svejch postelích. Já i Flóri jsme totiž měli povoleno bejt venku jen do dvou. Ale pro nás teď byla důležitá Fany. Tak se jmenovala. Františka.

„Kluci, chvátáte?“ Zeptala se.

„No, ani ne. Proč?“ Zeptal se Flóri.

„Jsem doma sama. Naši odjeli s bráchou k moři. Já zůstala tady. Nebaví mě se s nima votravovat.  Takže mam volnej byt. Nechcete zajít? Můžem to táhnout do rána.“

„To nezní vůbec špatně!“ Zaradoval jsem se.

Flóri se rozsvítil štěstím.

„Jasně! Jde se!“ Zavelel a šlo se.

Fan měla doma vodku a nějakej fernet, tak jsme se ještě pořádně sťali. Víc si nepamatuju. Jen jak jsem se potom probudil na zemi v kuchyni, zlámanej a hotovej s kocovinou jak barák. Do oken pražilo letní slunce a hodiny nad kredencem  ukazovaly deset minut po jedenáctý. Kromě mě v kuchyni nikdo. Nakoukl jsem vedle do ložnice, tam taky nikdo. Udělalo se mi blbě, tak jsem letěl na záchod, abych se vyzvracel. Ale ono nic. Řekl jsem si, že chvíli počkám, že to určitě ještě přijde a je lepší bejt rovnou na záchodě než potom kvaltovat a nakonec to ještě pustit cestou. Tak jsem si sedl vedle mísy a čekal. Usnul jsem tak asi na čtvrt hodiny.

Když jsem zas přišel k sobě, vydal jsem se na další průzkum bytu, abych zjistil, kam vlastně zmizeli ti dva další. V obýváku jsem je nenašel. Byli v dětskym pokoji, spali v pevnym obětí v jednej posteli. Ajejej, řekl jsem si, tady jsem navíc. Šel jsem do kuchyně a udělal si kafe. Potom se přišourali i oni. Fany vyndala kolu, která údajně ničí kocovinu. Vypili jsme celou lahev.

Domu jsem přišel okolo druhý hodiny odpoledne. Dostal jsem vynadáno od mámy, od táty nařezáno a brácha se mnou nemluvil. Bylo mi to fuk. Věděl jsem, že druhej den se zas uvidim se svejma cool kámošema, ať se děje co se děje. Těšil jsem se na ně a rodina mi byla u prdele.

Měl jsem hroznou radost, že jsme poznali Fan. A bylo mi nad slunce jasný, že v naší malý partě zůstává. Že odteď spojení jmen Fan a Flóri bude nejmíň tak výmluvný jako Romeo a Julie.

 

*

 

 

Oskar:

Jak už jsem řikal, přestal tehdy Alan jezdit na bruslích. Jenže jednoho dne jsem si všiml, že ty brusle jsou pryč. A Alan byl doma, nebylo teda možný, že by je měl někde s sebou. Tak jsem se ho zeptal : „Kde máš brusle, ty pitomče? Že tys je někde nechal?“

Přiznal se, že jo. Nesl je půjčit kamarádovi, šel normálně v botech, brusle přes rameno a pak je zapomněl na plovárně.

 „Hlavně ať se to nedozvěděj naši.“ Šeptal a zapřísahal mě, abych to nikdy nepověděl.

Tomu se dalo věřit. Nic jsem nečul. Že je prodal, aby měl na drogy, to jsem se dozvěděl až mnohem pozdějc.

Já už tehdy byl na gymplu, čekal mě třeťák a já si užíval prázdniny. Chodil jsem pořád s foťákem a fotil a fotil, protože jsem se pomaloučku začínal připravovat na to, co bych jednou chtěl dělat. Jen tak pro informaci, teď studuju pedák, výtvarnou výchovu - estetiku a děják. Moje přání být fotografem se mi tedy nesplnilo.

No, takže já byl taky pořád v trapu, buďto jsem fotil a nebo byl s holkou, s kterou jsem tehdy začal chodit. To obojí je normální zábava pubescentů. Myslel jsem, že když brácha skoro není doma, krátí si čas něčim podobnym.

Zmýlil jsem se. Měl jsem to poznat hned. Už jenom to,jak se začal oblíkat. Vždycky chodil oblečenej jednoduše, džíny a jednobarevný trika a mikiny. V létě utržený džíny nebo kraťasy a zase jen trika. Žádná divočina. Ale tenkrát se to úplně změnilo. Chtěl bejt výstřední a tak se strojil jak hastroš. Tohle mi taky došlo až mnohem mnohem dýl. Že to vlastně měla bejt součást jeho novýho feťáckýho já. K drogám neodmyslitelně patří image.

 

*

 

 

 

---