Válka hněvu

Oči mám, však skrz ně teď nevidím
dívám se na vycházející slunce
stojím na kraji lesa, cítím jeho vůni
palouk je postříbřen jitřní rosou
a mé srdce je tak klidné, ve stínu borovic
tak rádo si vychutnává ranní rozbřesk
když se prochází na louce u lesa.

Zelený les a jitřní úsvit je však pryč
jako když hodíte do vody kámen
a vyrušíte tak klidnou hladinu
vytrhly mé myšlenky mužské výkřiky.

Pocítil jsem chladný severní vítr
nevadil mi, protože vím že to brzy přijde
brzy nebudu cítit ani chlad ani horko
brzy moji kůži zahřeje pohyb a krev nepřátel
nebo snad zahřeju já je? napadlo mě hned.

Legie elfích lučištníků zakládaly své šípy do tětiv
pohlížím nezaujatýma očima na mé chrabré bratry
naše meče se blýskají jako jitřní kapky rosy.

Je čas, vyskočím na svého věrného koně
do uší mu požehnání Valar zašeptám
a jako správný velitel je jen na mě
abych srdce ostatních povzbudil.

Rád bych věděl co se jim teď  honí hlavou
myslí také na požehnané pláně Valinorské?
Myslím že ano, ale teď budou bojovat
a doufat v dobrou Ilúvatarovu vůli.

První útok balrogů a draků smetl Oromë
jeho věrný Nahar rozséval smrt
Další pobil Aulë s Manwëm, zem se pod nima třese
Projíždím před svou jednotkou pobízím je do bitvy
a s výkřikem  Aiya Vanyalië se řítíme vstříc skřetům
a vstříc Mandosovým síním.

Bitva je dlouhá, můj kůň Niendil padl na svá zranění
i mým svalům již síly docházejí
přistihl jsem se jak zase bloudím myšlenkami na louce
lehám si do trávy a pozoruji lodičku Arien
jak se vydává na svou pouť napříč Ardou
stříbrná rosa se leskne všude kolem.

Ale ne, vždyť to není rosa! to jsou přilbice mých vojáků.
uvědomím si že ležím, nemohu vstát
skrz moji zbroj se řine krev
slyším zpívat ptáky v korunách stromů
jejich zpěv se mísí s výkřiky zloby Valar i dětí Ilúvatarových.

Cítím teplo, teplo mé krve
pevně věřím že Valar zvítězí
a bude naplněna Ilúvatarova vůle
věřím a usínám...

Epilog:
Bitva trvala mnoho let, nakonec však byl Melkor, nepřítel Ardy poražen
tehdy zbaběle utekl do nejzazšího místa své pevnosti a když byl chycen
prosil zbaběle o milost, tam byl spoután Aulëho řetězem, odveden do Valinoru
a jeho obrovská pevnost Utumno byla srovnána se zemí.
V této bitvě poprvé a naposledy vyšli do Středozemě sami Valar
a spolu s nimi i vojsko Vanyar, které mělo možnost bránit Středozem
aby nepadla pod věčný Melkorův Stín.
A všichni
 elfí bojovníci kteří tehdy položili život za Středozem
dostalo Mandosovu milost a mohlo opustit jeho síně
a znovu spatřit Valinor...