od jiných autorů (2)

NOČNÍ MYŠLENKY - Jan Vladislav, Kniha poezie

Sedíš nad horkou černou kávou, o kterou ses spálil, před tebou hora práce a dlouhá noc, kterou proklímáš nad psacím strojem a cizím, nesrozumitelným textem, do něhož se znovu a znovu marně snažíš proniknout. A víš, že tě nevysvobodí žádné ruce, které by tě stáhly do měkké, bílé, nekonečné postele. Víš, že tě nic nevysvobodí, že hodiny budou ubíhat ve tmě, kterou tušíš za oknem, že vlaky budou ujíždět přes přejezd, a který si vzpomeneš, kdykoli zaslechneš jejich pískání, a je jich za noc několik a všechny táhle zanikají v zářezu trati pod kopcem. Nic tě nevysvobodí než ty kalné lampy rána, když se za oknem bázlivě rozbřeskne a ty vytáhneš roletu a otevřeš půlku okna, aby ses nadechl trochu vzduchu, trochu volnosti, kterou ranní vzduch klamně slibuje. Pak přijde konečně opravdové ráno a nový den. Buď odcházíš nevyspalý do kanceláře, nebo se zachumláš do peřin spíš, Pak přijde probuzení a nový večer, pak nová nekonečná noc, pak nové ráno, o něco klamnější a marnější než předchozí, a ráno za ránem, večer za večerem noc za nocí. A nikdy tě nevysvobodí natrvalo něčí bílé ruce, které by tě stáhly do nekonečné, měkké, bílé postele. Změní se jen texty, do kterých se marně a zbytečně snažíš proniknout, jen stránky se změní, pásky na stroji, vlaky pískající na přejezdech, a pak se jednoho dne ohlédneš a zpozoruješ, že ani to už není, že ani to vlastně nikdy nebylo. Že jsi nikdy nemiloval, ani úkradkem a potají, že ona nebyla tvoje, protože to už bude doba, kdy na tebe dávno přestane myslet, kdy bude mít starosti o děti svých dětí o lásky a nenávisti jiných, a sama v sobě bude prázdná jako vybraný úl. Jako ty. Anebo, a to je možná jen o něco málo milosrdnější, anebo už nebude vůbec, její tělo bude už dávno hromádkou prachu a popele, který se nedá ani vzít do ruky. A kdyby se i dal, stejně by se ho děsila ruka, která jeho molekuly a atomy znala v podobě živoucí pleti, pod níž proudila krev a jež se napínala pod jejím dotekem. Jen abys zastavil ten úprk, jen proto stavíš tuhle dětinskou hráz ze slov, jen proto tady sedíš nad horkou černou kávou, o kterou ses spálil,když ses chvatně napil, abys neusnul nad první větou. A před tebou hora práce, kterou nikdy nedokončíš a ani nemáš chuť a vůli dokončit, před tebou zase jedna z těch dlouhých nocí, jež proklímáš nad psacím strojem a cizím, nesrozumitelným, nesmyslným životem, do kterého se znovu a znovu marně snažíš proniknout.

---