Nemocnice duchů

Křivé holé stromy bez listí se klátily ve vichřici. Večerní Downtown ležící pod parkem, připomínající obvykle mraveniště světel, byl zahalen do tmy. Elektrárna Listerpool přestala už před pěti hodinami dodávat elektřinu kvůli špatnému počasí, které přinášel hurikán Tocago. Jediná budova ve městě, která svítila, byla nemocnice.

 

Doktor Lister se pomalu shoupl v křesle. I když venku na chodbě byl docela velký rozruch, on si v klidu odpočíval v ordinaci. Odpočinek byl pro něj jako sladká píseň, kterou si dopřával vždy po dobře odvedené práci. Jeho mysl se začala odpoutávat od soustředěnosti a směřovala do hlubších sfér myšlení, které ho přivedly až do spánku… Probudil ho až silný nářek nesoucí se průvanem z chodby. Úpění a žalostné skřeky nepřestávaly, hlava se mu rozskočila bolestí. Zvedl se a zamířil na chodbu. Nikdo tam nebyl. Ani doktoři ani pacienti čekající na pomoc. Chodba byla prázdná, až strašidelně pustá. Doktor se podíval po hodinkách, které po chvíli nalezl v jedné z kapes bílého zdravotního pláště. Všechny ručičky , hodinová, minutová i vteřinová se zastavily na číslici dvanáct. Lister s hodinkami zatřásl. Avšak ani jedna z ručiček se nehnula ze svého místa. To je ale divné, říkal si v duchu, hledajíc klíčky od ordinace. Zamknul a pustil se tichou chůzí chodbou k internímu oddělení, kde pracoval jeho kamarád Bob Klark. Všechny chodby, kterými procházel, všechny ordinace, do kterých nahlédl, byly prázdné. Proto ani nedoufal, že by Bobova kancelář vypadala jinak. Už se přibližoval k oněm dveřím, když z dálky uslyšel tlumený vřískot malého dítěte. Nečekal ani vteřinu a pustil se za pláčem. Seběhl jedno schodiště, pak druhé, avšak pláč zněl stejně, jako o dvě patra výše. Listerovi tlouklo srdce stále hlasitěji. K jeho hrůze ještě přispívala napjatá atmosféra ticha, které ho pomalu dohánělo k šílentství. Nahlas zavolal: „Je tu někdo?!“ Věta se rozezněla v několika ozvěnách, které zanikly při nárazech na lesklé šedomodré obkladačky na zdích. Lister čekal, zda-li někdo příjde, zda-li někdo odpoví na jeho bezmocné volání. Už strácel naději, když se za rohem ozvaly kroky. Byly stále hlasitější a přibližovaly se. Doktor se pustil proti nim. Sice neviděl, kdo přichází. Byl si však téměř jistý, že je to někdo z personálu. Chybělo už jen pár kroků. Na jazyku měl tolik otázek, na které neznal odpověď. A vtom se to stalo. Lister nahlédl za roh. Stuhl a zůstal stát. Na chodbě nikdo nebyl. „Ale jak je to možné, sakra!“ řekl si pro sebe ve vzteku. Nedokázal to pochopit. Bylo to jak ve zlém snu. Jak můžou být slyšet kroky, když je nikdo nevytváří, nikdo je nevede a nikdo je neřídí? Vztek ho málem přemohl. Musel se dostat ven., nebo zavolat o pomoc. Vybavil si slova, jež vždy prohlašoval ředitel: Hlavně žádnou paniku, pokud je místo, kde je bezpečno, je to moje ředitelna, nevěděl proč zrovna tato bezvýznamná kancelář je tak bezpečná, přesto neváhal zjistit, co je na tom pravdy.

Doktor stál na omšelé chodbě. Dveře naproti němu se štítkem MUDr. Lincoln Richard – Ředitel, byly pootevřené Přikrčil se a pomalu naslouchal tichu, jako by tušil, že tam někdo je. Klid narušil hluboký neznámý hlas z ředitelny:  „Jen vstupte pane Listere.“ Doktor však nereagoval, jen zůstal klečet. Důraz v hlase stále stoupal: „Říkal jsem, vstupte, pane Ronalde Listere!“ Doktor však stále zůstával za dveřmi. Už už se chystal zbaběle odejít, když se dveře na chodbu zprudka otevřely a dovnitř pronikl chladný průvan. Nějaká neviditelná síla udeřila Listera do břicha a pak ho vrhla přes dveře do ředitelny. Ronald trochu omráčen ležel na bleděmodrém koberci. Pohlédl na otevřené dveře. Průvan se shmotnil v tajemnou postavu, která promluvila směrem ke stolu. „ Tak tady ho máte,“ řekla mladá žena, nebo spíše poloprůhledné ženské tělo.

„Děkuji vám, že jste mi pomohla, Natašo a teď jděte pryč. Potřebuji si promluvit s panem Listerem o samotě.“ Odpověděl hlubokýn hlasem muž sedící za psacím stolem.

„ Jo a zařiďte, aby nás nikdo nerušil.“ odsekl přísně na tajemnou ženu, která přikývla a  s hlasitým prásknutím zabouchla dveře. Chladný průvan zmizel…

V kanceláři zavladlo ticho. Tlukot jeho srdce se zrychloval.

„Postavte se,“ zavelel přísně muž. Doktor uposlechl a napřímil se. Spatřil onoho tajemného muže s hlubokým hlasem. Pokud ho vůbec mohl považovat za člověka. Jeho černý hábit s kapucí mu zakrýval obličej plný jizev a drápanců. Rudé oči pod špinavě šedými dlouhými vlasy obezřetně pozorovaly mladého doktora v bílém plášti.

„Kdo jste?“ zeptal se hrdinsky Ronald. Muž se arogantně zasmál až se mu celý obličej ohavně zkroutil: „ Ty se ptáš mě, kdo jsem? Já nejmocnější vládce všech duchů, Azrael, jsem pro tebe neznámý? Dovol, abych se zasmál,“ odpověděl trochu vztekle.

„ Co tu děláte? A kde jsou všichni,“ Odvaha v Listerovi stále rostla. Nechtěl však muže rozlobit a proto mluvil trochu s úctou.

„ Jsou mrtví,“ odvětil klidným hlasem. Ronaldovi však odpověď klidná vůbec nepřipadala

„To vám nevěřím!“ řekl důrazně doktor.

„ Nevěříš? Chceš důkaz?“ Lister přikývl.

„Tak dobře,“ souhlasil ostře Azrael. Zavřel oči. Chvíli to vypadalo, že přemýšlí. Potom si však Ronald všiml, že k někomu promlouvá, neznámo kam. Potom oči opět otevřel:  „Tvůj důkaz je na cestě.“ Nestačil to ani doříct, když se dveře ředitelny opět otevřely do kořán a Lister  ucítil chladný průvan. Tajemná Nataša vstoupila do místnosti v rukou nesoucí něčí tělo. Nebylo poznat komu patřilo, jelikož bylo rozřezáno a zohaveno tím nejodpornějším způsobem. Ronald nemohl udržet zvratky v krku.

„Komu patří to tělo?“ zeptal se Lister překrývající si nos kapesníkem, aby necítil pronikavý zápach. Azrael si povzdychl: „Opravdu ho nepoznáváš?“

Ronald přistoupil blíže. Byl to muž. Z jeho probodaného hrudníku zalitého krví vysely vyschlé vnitřnosti a přelámaná žebra. Plíce se úderem rozprskly po doktorském plášti, který teď vypadal spíše na řeznickou zástěru.

„Omlouvám se, že moji lidé nebyli trochu ohleduplnější k jeho tělu. Je pravda, že mu dali co proto. Sám jsem to viděl. Byla to nádhera. Kdybys viděl, jak dlouho vzdoroval a jak dlouho umíral…“ To už Ronald nevydržel a pustil se k Azraelovi. Chytil ho pod krkem: „Tak poslouchej, ty hovado. Já jsem slušný člověk a ty jen odporná slizká zrůda, která se tu napařuje. Kdo z nás bude větší frajer, když ti dám hned teď ránu,“ křičel zlostně Lister napřahující pěst.

„ Ale copak, doktor si tu hraje na hrdinu. Co uděláš, když ti řeknu, že toto zohavené tělo patří tvému příteli Bobovi Klarkovi?“

 Ronald byl v šoku. Do očí se mu vehnaly slzy.

„Nevěřím ti, to není pravda!“ křičel na Azraela užívajícího si jeho vzteku.

„Ale je, a ty to sám moc dobře víš.“ Oponoval mu přísně démon. Lister pohlédl na přítelovu tvář, která byla rozdrcená a znetvořená příšerným způsobem. Chvíli v něm poznal přítele křičícího o pomoc. Byla to pravda? Byl to on?

„Teď mi už věříš?“ zeptal se odpovědichtivý Azrael. Ronald však neodpověděl. Místo toho se snažil ovládat svůj smutek a vztek. „Tak sakra věříš mi?!“ připomínal stále durazněji démon. Ronald odpověděl klidným hlasem: „Ne.“ Jeho odpověď Azraela překvapila: „Cože? Proč mi nevěříš?“ ptal se nechápavě. V doktoru Listerovi se však dělo něco ohromného. Vnitřní síla přemohla strach, který až do té chvíle měl. Otočil se a pohlédl démonu do rudých očí. Azrael pocítil, že je zle. „Ty!“ vykřikl a vrhl se na Listera, který ještě pořád stál a hleděl do jeho očí. Když v tom se před ním objevila záře, která ho bleskurychle vtáhla dovnitř… Doktor Lister uslyšel známý hlas: „Probuďte se pane doktore.“ Ronald procitl ze spánku. Uviděl jak se nad ním krčí sestra. „Ano?“ zeptal se celý zmatený.

„Primář si vás žádá kvůli té zítřejší operaci a pan Bob s vámi chce mluvit ohledně narozeninové párty… Stalo se vám něco? Jste celý zpocený.“

„ Né sestři, byl to jen sen, jenom jeden hloupý sen.“