Návrat

Slunce pálilo. Mezi rozvalinami domů se proháněl vítr a ulice pod příkrovem šedivého prachu dávno ztratily svou tvář. Nikde žádné stromy, žádná tráva. Místo jezera v parku jen hluboká a prázdná proláklina. Všude odporná špína, zbytky rozbitých osobních vozů a v temných zákoutích nevzhledné kupy něčeho, co jsem ani raději nechtěl nijak nazvat. Jedině řeka stále tekla. Jak se tak prodírala krajinou, podobná spíše obrovské stoce, byla jedinou vcelku normální věcí na tomhle zatraceném místě. Ponurá scenérie kdysi jistě hrdého města rozkládajícího se na březích velké řeky nevzbuzovala dobré pocity.
Šel jsem s vojínem Stephanem Markem v poledním vedru po zaprášené ulici. Pot nám stékal po krku a pod kombinézou tvořil celé řečiště. Museli jsme strašně páchnout, ale v tom smradu všude kolem se to určitě ztrácelo.
Když nás lufťáci vysadili na kótě devět, na malém návrší poblíž trosek stadionu, nebo něčeho podobného, tak to nevypadalo tak hrozně. Ale když potom Mark nohou odhrnul kus zpráchnivělé látky z hromady nějakého svinstva u patníku a na nás vybafla lidská lebka, tak jsme začali tušit co nás čeká:
„Kurva, seržante! Co to..."
„Drž zobák a raději se koukej kolem!"
„Ano, pane!"
Těch hromádek bylo všude kolem plno...
Šel jsem první, za mnou nalevo šlapal Mark. Svou P99 jsem měl odjištěnou a s prstem pravé ruky na spoušti jsem pozoroval průhledový displej své helmy. Skener pracoval na plné obrátky. Zbytečně. V okruhu pětiset metrů nebylo živáčka. Kráčeli jsme dolů z návrší mezi železobetonové zříceniny, nechávajíce za sebou stopy v hlubokém prachu. Ulice byla lemovaná pahýly mrtvých stromů a zbytky kdysi okrasných keřů.
Prošli jsme křižovatkou a narazili na stanici metra. Pokynul jsem levačkou Markovi a ukázal mu pravou stranu vchodu do podzemí. Mark se rozběhl kupředu. Postavil se ke vchodu a chvíli skenoval okolí. Pak se otočil ke mně a kývnul hlavou. Zapnul jsem komunikátor a přitiskl si k ústům mikrofon:
„Tady hlídka dva-nula-dva. Povolte průzkum stanice podzemní dráhy, posílám data pro zadání souřadnic."
„Centrála dva-nula-dvojce! Povoleno! Souřadnice zadány, dejte na sebe pozor, chlapi..."
Přitáhnul jsem si popruhy a snížil prosvětlení displeje na štítku přilby. Přeběhl jsem cestu a skrčil se u levé strany vchodu do podzemí:
„Mám kontakt!" Ozvalo se v mých sluchátkách, „na devíti, vzdálenost třicet!" Zamířil jsem svůj skener udaným směrem a na souřadnicovém poli mi zablikal červený bod. Pohyboval se. K nám. Seběhl jsem na nástupiště do šera, které najednou panovalo všude kolem. Optická čidla na displeji zaznamenala náhlou absenci světla, automaticky přepnula průhled do nočního režimu a já viděl opět naprosto zřetelně. Na nástupišti bylo sice poměrně méně prachu, ale zato nepoměrně více kostí a rozervaných zbytků oblečení. Snažil jsem se nebrat je na vědomí, ale zkuste to, když vám pod nohama každou chvíli křupne cizí žebro. Seskočil jsem do kolejiště a přímo proti mně se šklebil vjezd do tunelu. Cíl jsem měl téměř před sebou, dvacet metrů daleko:
„Steve!"
„Slyším." Odpověděl okamžitě Mark.
„Pojď dolů! Jsem na kolejích a lezu do tunelu!"
Slyšel jsem rychlé kroky jak za mými zády Mark seběhnul na perón, kde vzápětí hlasitě zaklel:
„Do prdele!"
Věděl jsem co chce říct, „ignoruj to a kryj mi záda, chlape!"
„Rozkaz! Já jen, že jsem málem zakop' o něčí lejtko!"
Pomalu jsem vešel do tunelu. Pod nohama mi skřípal prach a červený bod byl stále blíž. Na chvíli se zdálo, že bude trochu mimo směr, ale když jsem prošel táhlou zatáčkou, tak se pustil přímo ke mně. Deset metrů. Přede mnou se nic nepohnulo. Ostražitě jsem sledoval temné kontury stěn tunelu a puntík na mém displeji se přibližoval. Zastavil jsem se. Puntík ne. Pět metrů a blížil se. Po stropě tunelu se táhnul velký, plochý svazek kabelů zavěšených pravidelně po pěti metrech na železné hrazdičce. Cíl byl u mě, ale já stále nic neviděl. Instinktivně jsem pohlédl vzhůru, právě v okamžiku, kdy se na mě snesla velká černá čmouha.
„Bacha seržo! Nad váma!" Slyšel jsem zařvat Marka, ale to už jsem byl na zemi v kotoulu. Třeskla dávka z Markovy P99 a vedle mě se na zemi rozpláclo velké zvíře.
„Ježíšmarjá, co to je?" Vyrazil jsem ze sebe.
„Vypadá to jako krysa, pane. Ale pořádná!" Přiběhnul Mark, „jste v pohodě?"
„Jo, díky." Z nějakého důvodu jsem se nemohl vzpamatovat z toho šoku. Pomalu jsem vstal a kopnul do mrtvého zvířete, „to jsem ještě neviděl!"
Ta krysa měřila skoro půl metru!

Po čtyřech hodinách dalšího průzkumu jsme skončili na kótě 11. Seděl jsem na balvanu a přemýšlel. Steve se věnoval pravděpodobně stejné činnosti. Jindy upovídaný malý voják jenom stál, nevěřícně hleděl kolem sebe a zařezaně mlčel.Ozvalo se temné hučení a z mraků se vynořil dopravní modul. Chvíli nad námi kroužil jak hledal místo k přistání a v odpoledním slunci se na jeho boku zaleskl znak výpravy, obraz Země a souhvězdí Oriona spojené bílou elipsou. Přistál v oblacích prachu a my nastoupili dovnitř. Ještě jsme ani neseděli a pilot začal stoupat tak prudce až nás zrychlení vtlačilo do sedaček.
„Nazdar chlapi! Co je novýho?"
„Blbá otázka, poručíku. Tady není novýho vůbec nic." Odpověděl jsem v naprostém rozporu z předpisy, „jestli to vypadá všude jako tady, tak jsme pěkně v hajzlu."
Poručík chápavě pokýval hlavou:
„Máte vzorek z té zmutované krysy? Biologové o něj mají eminentní zájem."
„Tady, pane," podal mu Mark malý černý váleček. Kryogenní schránku s kouskem tkáně.
„Možná vás bude zajímat, že kromě tohohle kousku myšince nemáme zatím žádný důkaz o životě. Ačkoli je atmosféra vcelku čistá a v moři se najde sem tam nějaká ta chaluha, nemáme nic co by svědčilo o nějakém zmrtvýchvstávání."
Pozoroval jsem průzorem zmenšující se město a deltu řeky. Vystoupali jsme až na oběžnou dráhu. Planeta pod námi, dříve tak nádherná s temně modrými moři a bílými oblaky, byla nyní šedá. Na všech kontinentech a ve všech mořích byla všude jen špína, ruiny a smrt. Sundal jsem helmu a do očí se mi vtlačily slzy. Jsi zpět na planetě Zemi, seržante, řekl jsem si v duchu. Vítej doma....

---