Tajemství Stříbrného Kamene

Fantasy povídka..

Tajemství Stříbrného kamene

Jan Alexandr Janíček

I.

   Pod potemnělou oblohou na rovinatých pláních stalo město Stříbrný Kámen. V pusté a neúrodné krajině se kupodivu rozpínalo jedno z největších a nejkrásnějších měst v celé Zlaté zemi.Věže kostelů a chrámů sahaly až do výšin, kde obvykle kroužili draví ptáci lovící potulné hlodavce na ulicích. Okolo centrálních sněhobíle omítnutých církevních staveb stály řadové  domy někdy tří, někdy až čtyřpatrové.

 

 „Na kopci za městem stojí hrad, kde se každou neděli scházeli nejrůznější obchodníci, artisté a dobrodruzi, aby se poklonili králi, který zemi vládl moudře a spravedlivě. Jednoho dne však musel táhnout s vojskem do války, kde tehdy umřely tisíce zdejších vojáků, kde tehdy král Severín podle zpráv položil život za svou vlast. Avšak jeho mrtvé tělo se nikdy nenalezlo. Od těch dob se tu žije velice bídně. Severínův bratranec Baron Gerard Fray, zaujal prázdné místo na trůnu, vládne rukou tyrana.“

„ A proč nezasáhnou ministři ze Vševelína , nebo Císař Karolín proti bezpráví v tomto kraji,“ otázal se Henry. Starý hospodský se zamyslel: „To asi proto, že jsou na jeho výplatní listině. Mezi zdejšími občany traduje zvěst o daru pro Parlament, kterým Baron Gerard daruje bratrancovy pozemky státu. Císařský majestát mu měl prý na oplátku přehlížet prohřešky proti lidu.“ Henry sklopil hlavu k jídelnímu lístku: „Dám si dračí hřbet s citrónovou omáčkou.“ Hospodský si cosi zapsal a zašel do kuchyně.

 V Hostinci nebylo moc hostů. Houf chasníků seděl u protějšího stolu a hrál šipky. Další z návštěvníků hospody U Tří zubů seděl v rohu u stolu  vedle schodiště, kudy se chodilo do pokojů. Možná bych se od něj mohl dozvědět ještě něco více o zdejším kraji, pomyslel si. Vstal, zasunul židli ke stolu, došel až do temného kouta.

„Je tu volno?“ požádal muže o volné místo po jeho levici.

„Ale klidně mládenče, jen si přisedni,“ odpověděl zamračeně muž.

„Já jsem Henry,“představil se dvacetiletý mladík a nastavil muži ruku.Ten se však jen lhostejně zadíval do stolu. Henry se posadil a ještě chvíli nevrle pozoroval cizince.Nestačil se ho ani zeptat na jméno, když se otevřely dveře do kuchyně. Hostinský vstoupil do místnosti. Nejdříve se nevěřícně koukal, kam Henry zmizel.

„Tady pane hostinský.“ Zavolal na obtloustlého muže.

„Už jsem se bál, že jste mi utekl, sire,“ nazval ho uctivým výrazem pro nižší šlechtu. Ne, že by Henry vypadal jako šlechtic,  měl však ve váčku za opaskem nějaký ten dukát, který hostinský vřele vítal.Uchopil talíř položil jej před sebe a pustil se do jídla.

„Dáte si ještě něco, sire?“otázal se hostinský. Henry se odlepil od řezaní tuhého dračího masa na plátky: „Dejte nám ještě dvě piva.“ Vroucně pohlédl na cizince. Muž jen posunkem naznačil vřelý dík. Hostinský si poznamenal objednávku a odešel.

„Jak se jmenuješ příteli.“ Muž na něj nejistě pohlédl. Náhle Henry ucítil jeho vnitřní strach.Už odmalička dovedl přečíst pocity, teď je však cítil tak zřetelně, jak ještě nikdy. Jeho schopnost se jistě zdárně rozvíjela. Každý, kdo pochází z kouzelnické krve tyto schopnosti vlastní, já nejsem žádná výjimka, opakoval stále ve své mysli.

Nakonec  se ale cizinec přece jen donutil odpovědět: „Irvin, jmenuji se Irvin.“Měl blonďaté kadeřavé vlasy padající do čela a pod nimi šedé upřímné oči.

„Nebude ti vadit Irvine, když si budeme tykat?“

„Ale beze všeho, Henry.“ Odsekl s úsměvem Irvin.

„Putuji už dlouho touhle zemí, ale ještě nikdy jsem se nesetkal s takovým odporem lidu proti vladaři. Pán by měl být podporován, ne shazován. Co si myslíš ty Irve?“ otázal se Henry.

„Naprosto s tebou souhlasím. Ale není se čemu divit, že vládce tohoto kraje není oblíbený.“ Henry se tázavě zamyslel: „ Ale proč?“ Irvin, jako by čekal  právě tuto přítelovu otázku,  řekl: „Je to jednoduché Henry. Lid prostě nevěří ve smrt krále Severína, aspoň ne na bojišti. Jsem tu už nějaký čas, abych věděl co si myslí. I podle mého názoru je jejich teorie pravdivější, než s kterou přišel králův bratranec Gerard , že hrdinsky zemřel, za jeho velkého smutku, pro vlast. Byl umučen a zabit svým vlastním bratrancem, jen aby  uvolnil místo na trůnu.“ Henry ho zarazil: „ Mluvíš až moc otevřeně a hlavně nahlas, copak nevíš, že rozšiřování pověr proti králi je zde hrdelní zločin?“ Irvin se zamračil. Položil ruku příteli na rameno: „Já baronu nevěřím, doufám, že ty také ne.“

„Tak tady je to pivečko sire ozval se hlas za jeho zády a hostinský položil před oba vrchovaté džbánky s tmavě oranžovou tekutinou. Pohlédl na Irvina. Urychleně ale ucukl.

„ Co se stalo pane hostinský.“zeptal se vyděšeně Henry. Neodpověděl. Stál tam jako solný sloup. Trochu se oklepal a vykoktl: „Ale nic se nestalo, sire.“ Irvin a Henry si mezi sebou vyměnili nedůvěřivé pohledy.

„Tak já už budu muset běžet, příteli, rád jsem tě poznal.“ Natáhl ruku a Henry ji pevně stiskl.

„Díky za všechno Henry,“ dodal a spěšně vykročil ke dveřím.

Co se s ním jen stalo. Po tom co ztuhl hostinský, Irvin, jakoby dostal strach. Ale z čeho?

Ještě chvíli popíjel sladký kvašený nápoj a pak šel ulehnout do pronajatého pokoje v prvním patře. Okamžik ještě věnoval přemítání o uplynulém dni a pak usnul. Ještě v noci uslyšel rámus z jídelní haly, ale po chvíli opět zalomil…

 

II.

  Příštího dne vstal, když už slunce viselo vysoko nad obzorem. Oblékl na sebe kalhoty, košili a koženou vestu a vyrazil na snídani. Dole v hostinci bylo rušněji než včera večer. Hosté zaplnili veškeré stoly, které ještě včera zely prázdnotou. Nakonec ale přece jen objevil volnou židli. U stolu sedělo ještě dalších pět hostů, kteří spolu vášnivě diskutovali:

„Říkám ti, že je vinej, to je přece jasný,“ křičel muž v poustevnickém oblečení. Muž naproti mu hlubokým hlasem oponoval: „To tedy rozhodně ne! Je to přece jen člověk se svým názorem. Doufám, že i ty patříš do Severínova odboje.“ Muž naproti znejistěl: „ To ano,“ vykoktal ze sebe s krajní nenávistí a dodal: „Ale přesto si myslím, že to do Stříbrného Kamene nepatří.Co je mi po tom, jaký hlupák sedí na trůně!“; To už muž na protější židli nevydržel. V tu ránu byl na nohou, držejíc muže pod krkem mu zlostně hrozil: „Dávej si pozor na jazyk, král Severín je dobrý člověk a jsem si jist, že žije. Těm Gerardovým kecům zdaleka nevěřím jako  ty , tupče.“

„Když je tak dobrý, tak proč kvůli němu umírají lidé!“

„Ty jsi ale vůbec nic nepochopil, Richarde, copak král může něco udělat proti masovým popravám vzbouřenců jeho bratrance, když ho uvěznil?“ vyprskl vzteky bělovlasý muž, stále ještě držící poustevníka pevně za límec u košile.

„Takže ty chceš říct, že i ta dnešní oběť je marná?“U stolu zavládlo ticho. Nervozita stále houstla, když vtom se dveře prudce otevřely. Stáli v nich tři muži. Dva po zuby ozbrojení královští žoldáci a jeden vyslanec s šerpou. Zhluboka si odkašlal:

„Na vědomost se dává, že dnes o poledni na náměstí bude popraven vzbouřenec krále Irvin Zeman…

„Cože!?“ vyprskl potichu Henry. Nevěřil vlastním uším. Možná to byla jen shoda jmen, v tomto kraji však jméno Irvin nebylo tak časté.

 I v hostinci propukla menší panika. Překvapené tváře, prázdné výrazy střídaly úsměvy a ožralecká gesta…

 

III.

     Na náměstí, zvaném v tomto městě Rynek, bylo shromáždění, které Henry dosud ještě nespatřil. Byl až překvapen, jak jsou tady popravy navštěvovány. Trvalo mu delší chvíli než se prodral davy dopředu. Stanul vedle mužů s kterými seděl ráno u stolu v hostinci. Poustevník netrpělivě přešlapoval: „Doufám,že už brzy začnou,“ šeptl sousedovi. Ten jen nepatně přikývl. Stovky lidí nervózně pokřikovaly na vojáky, kteří se je za každou cenu snažili držet dál od odsouzenců. Nebyl to ale jen Irvin, kterého Henry zahlédl v uličce, vedoucí přímo mezi davy k popravišti. Bylo to i tucet dalších vězňů kráčejících za ním.

„ Pánové a dámy, prosím utište se!“ vyzval davy popravčí. „Sešli jsme se zde na popravě pana Irvina Zemana, Karla Bílého a Jindřicha z Luhočan, představitelů Severínova odboje,“ pronesl nahlas. Henry už o odboji slyšel. Poprvé to bylo dnes ráno v hostinci:

Doufám, že patříš do Severínova odboje, vzpomněl si na větu, kterou pronesl jeden z mužů sedících u snídaně. Co ale je Severínův odboj? Jaké je jeho poslání, jaký má smysl, když kvůli němu má zemřít můj přítel...  

Hodiny ukazují dvě minuty před polednem. Snad se dá ještě něco udělat.

   Rychle se prodral za popravčí podium  Nervy měl napjaté jako struny. Uvědomil si, že dělá velkou chybu. Chtěl se otočit a vrátit zpět. Jako zbabělec utéct? Když v tom zvony začaly odbíjet poledne:

„Bim, bam, bim, bam…“ znělo mu v uších i v hlavě. Bylo pozdě na hrdinské činy..

Henry v myšlenkách modlící se za duši přítele stál jako strnulý. Když v tom uslyšel ,jak cosi zasvištělo vzduchem. Byl to šíp. Přetnul oprátku  a uvolnil tak Irvina, který únavou padl na zem. Následoval druhý, třetí, čtvrtý šíp, který osvobodil další trestance. Na náměstí zavládl chaos. Lidé se snažil za každou ceny dostat pryč. Bylo slyšet volání o pomoc, které obvykle skončilo pod kroky vyděšeného davu deroucího se postraními ulicemi z náměstí. Henry si chtěl ponechat zdravý rozum. Nevyčkal ani vteřinu a vyrazil k Irvinovi. Proklouzl mezi vojáky, kteří byli zaneprázdněni bojem proti rozlíceným lidem, až doběhl k Irvinovu bezvládnému tělu. Byl vyčerpaný a podle podlitin, které Henry spatřil se dalo poznat, že byl mučen.

„Vstávej příteli, to jsem já Henry,“ křikl v největším spěchu. Irvin unaveným hlasem zadrmolil: „Henry, příteli, …“

„Neboj se kamaráde nenechám tě tady“ vzal přítele do náručí a utíkal pryč.  Už byli skoro mimo nebezpečí, když mu zatarasil cestu houf mužů. Henry rozeznal včele poustevníka, který se bleskurychle vrhl k Irvinovi: „ Můj pane,..“ Henry ucukl. „ bál jsem se, že vás ztratíme. Naštěstí nám pomohli lesní lidé. Měl jste pravdu, že nám pomohou,“ dořekl poustevník

„ Pojď s námi,“ pobídl na to Henryho, který Irvinovo unavené tělo předal muži, s větší silou, než měl on. Neváhal a pustil se za nimi…

 

IV.

  Za soumraku zastavily koně uprostřed temných lesů za městem. Vysoké prastaré stromy je obepínali ze všech stran. Mezi nimi stála vysoká kamenná věž, která sahala až do korun obrovitých stromů. Byla skoro neviditelná jelikož obrostlá břečťanem zapadala do okolní přírody lesa. Zastavili jsme před drobnými dveřmi.

„Půjdeme s my lordem nahoru a vy mezitím zavedete koně do stáje,“ houkl na skupinku mužů poustevník a obrátil se k Henrymu.

 „Milí příteli, přijmi mé vřelé pozvání do Northillu. Přátelé mého bratra jsou i mými přáteli, proto nerozvažuj dlouho a usedni s námi k večeři nahoře ve městě.“

„ Jakém městě, vy tu snad nějaké vidíte?“zamračil se Henry. Teď když byl vysláblí neměl náladu na špatné vtipy. Poustevník neodpověděl.

 Bylo to jako ve zlém snu. Henry lapal stále po dechu, když vycházeli kamenné schodiště. Nemohl uvěřit, jak se tady v lese mohlo vzít tolik schodů. Konečně uviděl před sebou dveře.

„Je mi líto, že jsi tím musel projít Henry, ale nedá se jinak. Musíme Northill ubránit před nájezdníky ze Stříbrného Kamene  a hlavně před  Gerardovými vojáky.“

„ Vy víte můj názor, poustevníku .“ odpověděl pohrdavě Henry.

„Jaký pak poustevník, jmenuji se Robin.“

  Po dunivém zabušení se dveře zeširoka otevřeli. Pod záplavou  světel z ohňů Henry málem oslepl. Byly úplně na vrcholu. Provazové můstky rozbíhající se do tří stran byly zaplněni zvědavými obyvateli stromového města. To, čemu zprvu vůbec nevěřil bylo pravdou. Zde, uprostřed těch nejtemnějších lesů stálo město skryté zvědavému oku ostatních. Zdaleka nebylo tak majestátné a rozlehlé jako Stříbrný Kámen, avšak samostatností přímo čířilo. Lidé, převážně starší vesničané, vyjeveně zírali na příchozí. Jakmile spatřili zraněného Irvina  zavládl všude kolem rozruch. Družina se však nezastavovala a pokračovala dále dveřmi až do místnosti ležící nejvýše z celé osady.

„Položte ho sem,“ vybídl Robin siláky nesoucí jeho bratra a ukázal na volné lůžko u krbu. Neotáleli a provedli jeho rozkaz.

„Robine, proč chtěl baron Gerard pověsit Irvina,“ zeptal se Henry ustaraného muže. Robin se ironicky zasmál: „Tak zaprvé můj bratr se nejmenuje Irvin, nýbrž Severín a je to král Stříbrného Kamene,  jakož provincie Zlaté Země. A zadruhé je Baron Gerard náš bratrance, který byl vyděděn z rodu Frayu.“

„To není možné, jak by se mohl král schovávat mezi lidmi, když právě mezi nimi byl nejvíce známý a oblíbený.“ Nejistý Henryho hlas však Robina nezaskočil.

„Jsi ještě mladý abys věděl, jakou má král opravdu moc. Jistě jsi už slyšel o dvorních kouzelnících s nadpřirozenými schopnostmi, kteří podobu dokážou dočasně změnit…“Henry přikývl, „… I král Severín takového kouzelníka měl. Podotýkám že měl, protože jeho zrada uvedla právě našeho vladaře do této svízelné situace.“

„ Takže jestli tomu rozumím ty jsi také šlechtic stejně jako Král Severín.“

„Ano, jenže mezi mnou a mým bratrem je dost velký rozdíl. Já jakož druhorozený syn jsem vyrůstal mimo to všechno co on podstupoval jako kralevic. Už jsem se chystal odjet do Vševelína, abych se tam se svou ženou a dětmi natrvalo usadil, když jsem obdržel zprávu o svém bratru, jak zahynul v bitvě u Kaltaru. Samozřejmě jsem vzkazu nevěřil jelikož byl od bratrance, kterého jsem vroucně nenáviděl a o kterém jsem věděl, že po královském trůnu touží.“ Henry se zamyslel: „Ty jsi ale druhorozený Králův syn a tudíž , pokud se nepletu, máš na trůn větší právo než on.“

„Nepleteš se ,avšak jsi vynechal jistou skutečnost …“

„A to?“ znejistěl Henry.

„Zákon, který ustanovuje Zlatý kodex. Šlechtic nezpůsobilý k vládnutí nemá na královskou korunu právo ani s císařskou výjimkou, kterou by v mém případě Karolín stejně ani neudělil.“

„A co teď bude dál, co bude s králem a s tebou, Robine,“ odsekl po odmlce Henry.

„To nevím. Král však jistě nebude jen přihlížet, jak Bratranec Gerard ničí jeho království. Už jsme také před časem začali shromažďovat armádu, takže je dosti pravděpodobné, že bude další válka. Tentokrát ji však vyhrajeme.“ Henry se pomalu převalil na posteli. „Zítra zas budu muset pokračovat dál na své cestě na Kalkupský hrad . Už tak jsem ztratil dost času pří průchodu Stříbrným kamenem. Slibuji ti však, že až se jednou situace uklidním vrátím se a Irvinovi, teda králi Severínovi vzdám poklonu.“ „Jsem přesvědčen, že i on bude hledat cestu jak ti vzdát svůj dík za to co jsi pro něj udělal.“

    Ten večer už nepadla ani věta. Henry si však byl jist, že ji od přítele Robina a krále Severína ještě někdy uslyší.                                         

---