Zivot z vlaku

Nemel jsem cas prepsat to do hacku a carek, tak poprosim o trochu tolerance. Dik

Rozmazany svetla poulicnich lamp, jejichz svit se nedobrovolne dusi v prachu spinavych chodniku neprijemne anonymniho mesta.
Bezcilne se potacim ulicemi, narazim do lidi, oci odhodlane uprene pred sebe. Hluk motoru spechajicich aut, vtirave mumlani kolemjdoucich.
Na rohu jedne z ulic stoji nevkusne zmalovana slapka, co prezvykuje zvykacku bez chuti a nejasnym pohledem se snazi ulovit nejakeho zakaznika. Jednoho z tech ztracencu dnesni doby. Zoufalcu, pokrytcu a manzelu, kteri hledaji uprk pred sebou samym.
Oprena o opryskanou zed jednoho z domu se snazi ulevit svym noham, na nichz stoji temer cely den.
Boli me hlava. Nejsem schopen udrzet jedinou myslenku dele, nez jen par setin vteriny. V ruce sviram lahev jakehosi alkoholu... Poloprazdna flaska bez etikety. V druhe ruce cigareta, jen horici filtr. Jeste jedno potahnuti a pak kostrbatym obloukem mizi v nedohlednu. Je mi zle, chce se mi zvracet. A ta bezohlednost davu. Neustale mumlani, nenavistne slovni narazky a narazeni do meho vycerpaneho tela.
Zastavil jsem se pred tou slapkou. Tmave dlouhe vlasy, tmave oci se zuzenymi zornickami a znudeny vyraz v peknem obliceji . Podivala se na me s odporem, v ruce nedopalek. Potahla a vdechla mi ten odpad arogantne do tvare. Ve sve podstate nadherna zena. Uzasne stavena, mozna inteligentni...
Nahmatal jsem v kapse pomackanych kalhot stos bankovek a podal ji ho. Jak dlouho? Celou noc a bez prestavky, kdyz to zvladnu. Kde? Kde chces ozralo. Vsechno jak z rychliku... Vzala me za ruku a odvedla nekam... Nechci! Tady nechci! Chci nekam na hotel, penez mam dost. Domu? Ne. Nejsem zenaty... Ne nemam deti... Jestli jsem odsud? Nevim.
Vlezli jsme do prvniho hotelu. Vyridila za me vsechny ty formality a pomohla mi do pokoje. Zadny vytah a zimra v nejvyssim patre.
Sedim na posteli, vsechno se mi toci. Zaplatit predem! Samozrejme, hned. Stoji prede mnou naha. Ma nadherne telo Je cela nadherna. Kourit? Ne, nemam chut. Dela se mi z toho spatne. Nelibat na usta! Proc? Jsem pry hlupak. Deset minut, prilis mnoho vzdechu, prilis mnoho kriku a divadla pro nic. Uvolneni hormonu a nahla unava. Jista spokojenost, v podvedomi pocit viny a sebezklamani. Zustane do rana a pres den? Kdyz zaplatim.
Musim vybrat penize ze sporitelny, nemam u sebe uz nic. Zustane, alespon se taky trochu vyspi pa tak narocnem dni. Zhasnula svetlo. Vsude tma, neznamo. Snazim e usnout, ale nemuzu zavrit oci. Dela se mi pri tom spatne. Vse se mota, cizi osoba na prave pulce postele oddychuje. Spi. Bojim se usnout, mam strach ze zlych snu. Zveda se mi zaludek. Obracim se na pravy bok, pod posteli je lavor. Zvracim do nej.
Uleva, priserna pachut v ustech. Usi drasajici ticho. Zadna hudba, jen to monotonni a deprimujici oddychovani te zeny vedle me.
Usnul jsem. Tisice snu, z nichz si rano nebudu pamatovat jeden jediny...
Rano. Venku prsi. Mam hlad a chut na cigaretu. Kde to jsem? V nejakem malem spinavem pokoji. Vedle me nekdo lezi. Je to zena... Stara, vrascita zena, ktera me sleduje az prilis duvernym a cituplnym pohledem...

---