Mocný nápoj

Jedné noci za úplňku rozhodla jsem se čarovat. Noc už byla mrazivá. To mne ale neodradilo.

Nasušila jsem si v létě mocné bylinky. Prsty jsem přejela po jejich uschlých lístcích.

Nedalo se to poplést. Na každém svazečku jsem měla cedulku. Nasypala jsem je na dno velikého hrnku a zalila vroucí vodou. Ten večer jsem poprosila svého přítele Adama, aby mne vzal na svůj hrad, který správcoval. Atmosféra je důležitá. Slíbil, že mne nechá čarovat. Chtěla jsem jen aby byl blízko a čekal na mne po půl noci v rozehřátém lůžku u kamen.

Bylinky krásně voněly. Adam seděl v křesle a kouřil dýmku. Usmíval se a sledoval mé pohyby kolem kamen. Když jsem uznala, že jsou bylinky dostatečně vylouhované, usedla jsem za stůl a pomalu uskrávala svůj nápoj.

Oknem vidím stříbřitý veliký úplněk. Mám ráda takové tajemné chvilky. Tohle bylo poprvé, co jsem mohla být s Adamem a mohla si zkusit čarovat v bezpečí jeho zdravého rozumu. On zdravý rozum je někdy víc, než čáry a fantazie dokáže ve střevících touhy pošlapat obojí. Rozum se vzepře a čáry jsou ničím ve srovnání s mužským chtíčem. Když muž chce, tak prostě chce. A ví to jen on sám. Nápoj, který jsem si uvařila  byl krásně horký a zaléval mi celé tělo zvláštním teplem. Měsíc se zdál být tak oslnivý. A já najednou v okně uviděla ďábla. Zachvěla jsem se. Instinktivně jsem otočila hlavu po Adamovi. Křeslo se houpalo prázdné. Husí kůže, která mi v té chvíli přeběhla po zádech by mohla napíchnout i jablko, kdyby tu jaké bylo. Snad se mě dotýkal…ďábel sám.

„Napij se ještě, děvče!“

Slyším za svými zády. A tak piji. Okno se mi zdá najednou rozmazané. Měsíc v jeho průhledu mění barvu. Je snad  rudý, jako zapadající slunce.

Adame….Kde jsi? Odpovědí mi bylo ticho. A přece tu někdo je. Motá se mi hlava a nemohu přemýšlet. Adame…“Adam tu není.“ Ozve se za mnou nějaký hlas. „Jsem tu jen já. Znáš mě a přece neznáš. Kolikrát jsi o mne snila a přece ses bála. Kolikrát jsi se mnou mluvila a pak jsi utíkala k Bohu?“ Vnímala jsem dobře jeho tón hlasu, byl tak povědomý, ale já byla někde daleko od sebe, daleko své vlastní vůle. Něco se ve mně přece vzepřelo abych se otočila a oponovala tomu zjevení, co stále za mnou. Potřebovala jsem se přesvědčit, že je to přece Adam a jen se mnou žertuje, jak to máme ve zvyku.

 „Neotáčej se!“ Ozvalo se mi do ucha drsným tónem. „Nesmíš na mne pohlédnout! Lekla by ses! Jen poslouchej můj hlas…. Povede Tě do krajiny kouzel. Sama jsi to chtěla? A nebo ne?“ Poslední slova zašeptal do ucha. Chtěla jsem přemýšlet nad tím, jaký je to hlas a jaká vůně kůže. Jenže něco uvnitř mne samé mi v tom bránilo. Jediné, co se stále přerývavě dralo na povrch byla otázka, kde je Adam, jakto, že zmizel? Nestalo se mu nic? Co když mu ten ďábel za mnou ublížil a někde ho drží? Cítila jsem, jak se mi na chvíli zvýšil tep obavami o Adama. Nepamatuji si to už přesně, asi jsem chtěla vstát. Ale silné paže toho za mnou mne usadili zpět.

„Slíbilas, že budeš poslouchat jen můj hlas, ne svůj vnitřní!“

 „Adame…“ zašeptala jsem jen a nebyla schopna dál vzdorovat.

„Adam je ve mně, v mé podobě. Půjčil jsem si jeho duši. Jeho ruce mi pomohou hrát si s Tebou a povedou můj chtíč, který je mocnější, než si dokážeš představit, děvče…. Chtíč všech roztoužených mužských dlaní a hladových očí. Vypila jsi omamný nápoj a jeho následky teď pocítíš.“

Jeho hlas zněl tiše, ale tvrdě. Přikázal mi:

„svlékni se a postav se čelem do okna“

Svlékla jsem se  a mátožně poodešla k oknu.

A pak jsem cítila ty ruce…musela jsem je znát. Doteky byly jiné a přece známé. Když jsem uléhala na postel a On mi dával ruce za hlavu, aby mne svázal, otevřela jsem na okamžik oči. Pamatuji si, že jsem uviděla červenou kuklu. Otvor v ní mi ukázal ostrý nebezpečný a pálivý pohled.  Pohled chlípného ďábla milujícího mě Adamem. Byla to skutečnost nebo jenom sen? Byli dva nebo jen jeden? Byl Adam s ním?  Prosila jsem o smilování a chtěla jsem se kát…

“Odpusť, odpusť Bože, nechtěla jsem čarovat!“

Slyšela jsem sebe sama jak křičím. Potom už jen svist biče a Adamův hlas

„Mě odpros, ne jeho!“ Hned na to zas hlas ďábla

„ Klekni si a odpros mne, můžeš prosit o milost, ale dát si jí můžeš jen ty sama! Slyšíš, slyšíš mě?!“

Cukla jsem s sebou. Otevřela jsem oči. Ležela jsem zachumlaná a nade sebou vidím milovanou tvář. Adamovu tvář.“Křičela jsi za spaní, tak jsem tě raději probudil, vlastně probudila jsi ty mě….“ Udiveně a zmateně hledím do jeho očí. Mám mu říct, co se mi zdálo? Byl to  příliš živý sen a já byla příliš  unavená, tak mi z úst vyšlo jen „Adame.. „ potom už jsem se jen přitiskla k jeho tělu a usnula v bezpečí strážce mých snů.

Ráno jsem vstala, abych si odskočila. Celá rozlámaná a rozbolavělá jsem se s námahou narovnávala.  Vrátila jsem se pak ještě do vyhřáté postele. „Poslyš, Adame, my jsme se v noci milovali? Že o tom nic nevím…tedy…“ Z pod umačkané tváře v polštářích mi v polobdělém stavu odpověděl:  „Nééé a nech mě ještě spát, jo?“

Jen jeho neznatelně  potutelný úsměv a jeden malý zbylý čertík pod zalepeným víčkem byl tou pravou odpovědí, kterou jsem potřebovala znát…..