Jednorožec

  Dusot kopyt do rozbahněné země. Hříva, tak bílá jako čerstvý sníh, vlající ve větru. Obrovské bílé skvostné tělo, ozářené podzimním sluncem. A dlouhý stříbrný roh blýskající se v studeném podzimu.

  Pan Dobrovský se spokojeně usmíval. Jemně svíral volant a pokoušel se zaplašit touhu, sešlápnout plyn ještě víc. Viděl obrovské jednorožcovo tělo, utíkající před ním a věděl, že má vyhráno. Jednorožci měli sice velikou výdrž, ale jeho džípu nestačí. Leda, že by jednorožec utekl někam, kam se s autem zaručeně nedostanete.

  Nevydržel to, sešlápnul plyn. Jel teď rychlostí 100 km/h po rozbahněné louce kdesi u hranic České republiky a Rakouska. Šilená touha polapit jednorožce, posledního jednorožce na světě, ho nikdy neopustila, spíš spoutala ještě víc. Teď , když byl, svému cíli tak blízko...

  Dva jednorožci se popásali a třetí stál a bedlivě pozoroval dění kolem. Musel být ostražitý. Byl jeden ze tří jednorožců, kteří přežili v Rakousku a tušil, že někde na světě někteří ještě musí být. Když si byl naprosto jistý, že jsou na pasece u lesa sami, sklonil hlavu a začal popásat čerstvou trávu. Jeho roh se zablýskl.

  Profesor Dobrovský přidal plyn.