Příběh s celkem dobrým koncem

I řekl Adam: Žena, kterouž jsi mi dal, aby byla se mnou, ona mi dala z stromu toho, a jedl jsem Mojžíš I. 3,12

Tolik věcí jsem náhle prohlédl... Viděl jsem, jak jen může vidět člověk, kterému po příliš těžkých dobách otevře oči láska. Neušlo mi proto, že se Pán přeci jen rozhodl pro novou potopu. A chápal jsem jeho moudrost. I já znám mnoho, mnoho odporností, v jejichž světle je jen takový krok příslibem. Trápila mě ale jiná věc. Novodobý Noe, dávný přítel Pána, ctnostný a osamělý stařec, neměl totiž synů a sotva mohl přežít opadnutí vod. Jen co dokonči stavbu svého korábu z dříví gofer, začal pečlivě vyhledávat všemožné živočichy pro příští svět. Naplněn významem svého poslání, nevynechal žádného - jen lidem se vyhýbal. Cítil jsem, že jsme byli odmítnuti a ovládl mne pocit křivdy. Každý večer, znovu a znovu jsem svého Pána v pokoře prosil, aby nedopustil konec lidského rodu. A Pán se se mnou na jedné z cest Podkrkonoší setkal. Netuším, jak je možné, že jsi uviděl tolik, ale na tom už nezáleží, řekl. Pane... Vím, ale cožpak mě nechápeš? Chci stvořit lepší svět, v němž bych mohl zapomenout. A ty bys do něj chtěl přivést tvora, který si celý nynější svět bude pamatovat. Který se tolik zasloužil o jeho mizérii, který mi přes dar rozumu nedokázal dát jedinou naději ve smysl mého Stvoření ... Jeho poslední slova mě zarazila a mrzela mě. Člověk není zlý, je jen nešikovný, řekl jsem jen tak do větru. Nikdy to neměl lehké. Měl bys s ním počítat, protože jsi spravedlivý, Pane. Bez nás bys nemohl zapomenout. Budu muset, tak to je. Těžko by se pro váš rod našlo v novém světě místo, potřásl hlavou Pán. Člověk už vůbec nedokáže být přirozený. Trápil by se svým vydělením, dlouho by nepřežil. Tak málo vydrží... To přeci není pravda, vyhrkl jsem. Člověk vydrží víc, než jakékoli zvíře, když na to přijde. A navíc, pokud ho bude ovládat láska, bude Ti partnerem při hledání podoby nového světa ! Najdeme společně spravedlivější řád, než jakým je zákon džungle...! Jsi naivní a nesnesitelně ješitný, zachmuřil se Pán. Jsi prostě pravé dítě lidského plémě... Nevěděl jsem, co říci. Odmlčeli jsme se, aby Pán po chvíli rozhodl: ...ale prohlédl jsi. Víš tedy o nějaké, se kterou bys chtěl založit po opadnutí vod nové pokolení lidí? Pane, já... no to ano, vím!... Neovládl jsem se. Cítil jsem, že mi oči září jako malému dítěti. I Pán se konečně usmál. Tak ji přiveď. Čeká vás dlouhá, dlouhá cesta. Už brzy, řekl ještě, ale mé kroky již nenásledoval. * * * * * Příliš často ovšem míjíme ty pravé. Příliš často nedokážeme být těmi pravými, a tím to je. * * * * * Setkal jsem se s Pánem znovu, a zase sám. Zřejmě mu to způsobilo bolest. Tím spíše se mi nepodařilo řici své dvě pečlivě připravené věty nijak povzbudivě, i když jsem opravdu chtěl. Nebylo správné, že jsi myslel na mě. Měl bys hledat jiný pár lidí... Vždyť ty víš, že jsem lidi do nového světa nechtěl vůbec. Ale ty jediný jsi prohlédl a já nevím, jak jsi to mohl dokázat. Myslel jsem... rozumíš, snad jsem i já chtěl v něco věřit... ....tak proč nepřišla, mluv přece ! Prostě mě odmítla, řekl jsem chladně, zcela ovládnutý tou zatracenou lidskou vůlí. Ano, to jste vy, smělí jste dost, ale jen dokud před vámi není opravdový úkol. Ta žena se prostě zalekla boje o svůj holý život. Dokázala jenom zranit, nic víc. Už víš, proč vás nechci? Ale ne, Pane, křivdíš jí. Vůbec jsem jí o našem poslání přeci neřekl. Jen že se mi líbí, že bych si moc přál k ní patřit... nic víc. Tak tedy ty jsi zradil moji víru... Kdybys jí řekl o všem, jistě by přišla. Nedopustila by.... ona zná svůj úkol. Ale tobě byla hrdost víc, než život vašich dětí. Pohřbil jsi sebe, ji, celý lidský rod kvůli své hloupé hrdosti !! Ona by nepřišla, Pane. Patří jinému, pochop to. Možná... možná by ji sem dohnal strach, ale... o takové zachování rodu nestojím... my musíme svá mláďata vychovávat, a to prostě nejde bez obyčejné lidské lásky... to bychom už nebyli my... lidé nemohou žít jenom pro nějaké vyšší poslání... K čertu s tím vaším polovičatým rozumem, cožpak ti stále nedochází, o co všechno šlo? To nechápeš, co jste měli uchovat? Že jsi právě ukončil historii všech lidských pokolení ! Všech, a přitom stačilo, stačilo by třeba... zvolit si jinou...!? V tu chvíli jsem nevydržel mlčet... Probůh, a co Ty vlastně víš o lidské lásce, Pane? A moudrý Pán pochopil. Jeho obraz se mi rozplynul před očima a nevěřil bych, že kdy existoval, kdybych dodnes neslyšel ozvěnu jeho hlasu ...žádná potopa nebude... Ozvěnu hlasu spásného, ale tolik unaveného. Hlasu Pána, který našel svoji naději, který však též pochopil, že tím sobě ani mně klid nevrátí.

---