Dům rodiny Coonanových

Idylická rodinka je fajn věc... Obzvláště tehdy, když je šťastná, spokojená a s novým domem ve vlastnictví. Ale každé štěstí se jednoho dne obrátí proti vám...

1

 

Jeli z Neery od Mikovy matky a Kinstown se blížil. Tříletá Jenny asi půl hodiny spala a hověla si hlavou na kolenou staršího Marka. Štěrk jim křupal pod pneumatikami a venku už viditelnost zajišťovala pouze mihotavá světla pouličních lamp a reflektory automobilu. Zastavili před garáží.

 

"Je to tu pěkný, co?" řekla Rita, když sledovala temnou siluetu jejich stále ještě nového domova. Zvenku byl vidět jen balkon, kam se vcházelo ložnicí, a který obklopovalo primitivní zábradlí z kovových trubek. Pod ním místo plánované zahrady zela neupravená travnatá plocha, obrostlá křovisky.

 

"Jo, to je, nevím, co proti němu máma měla," přikývl Mike. "Ani se mi nechce věřit, že už tu bydlíme měsíc."

 

"Hm," řekla, usmála se a sáhla do poličky pod autorádiem pro klíče od domu. Vystoupila a otevřela garáž. Mike najel dovnitř, vypnul motor a otočil se na Marka.

 

"Jsem rád, že nezlobíš a chováš se jako správnej bratr," řekl, když viděl holčičku, ve spánku obepínající Markovu nohu jako polštář.

 

"No jo, kdo by taky chtěl poslouchat to její věčný vřeštění?"

"Hlavně ji neprobuď. Hned ji vezmu."

 

Odešli nahoru a garáž bez oken na dlouhou dobu potemněla.

 

2

 

"To je zase bordel. Na co máte svý pokoje, Marku? Musíte si hrát tady? Ať je to uklizený!" řekl Mike, když vešli do obývacího pokoje a viděl poválené hračky po zemi. Mark jen cosi neochotně zabručel o zítřku a spěchal nahoru do svého pokoje, než po něm táta bude chtít hračky uklidit hned. Jeho otec kupodivu nic nenamítal a s Jenny v náručí se vydal po schodech za ním.

 

3

 

Vešel do Jennina pokojíku v patře, který byl spolu s tím Markovým na druhé straně než jejich ložnice, a začal z ní svlékat oblečení. Podlaha byla stejně jako v obýváku plná hraček, což by v dětském pokoji nebylo nic divného. Problém byl v tom, že patřily Markovi. V levém zadním rohu pokoje byla vedle vysoké almary seřazená všechna jeho auta a v pravém zadním vojáčci, zešikovaní pomalu i podle hodnosti ve čtyřech řadách po pěti. Za nimi stála všechna ta umělohmotná vojenská technika jako tančíky, obrněná vozidla a podobné blbiny, které po nich vždycky Mark vyžebral.

 

Nebyl si ani vědom, že by krabici s vojáčky a auty rozbalovali, nicméně mávl nad nesrovnalostmi rukou. Po celém dnu, kdy musel poslouchat všechny ty matčiny drby o Kinstownu, neměl chuť řešit záhadu vybalených krabic. Oblékl Jenny do pyžama a přikryl ji peřinou.

 

"Tak dobrou noc, Jenny," řekl, když zhasnul světlo a zavíral dveře.

 

4

 

Mark vešel do svého pokojíčku a zamířil rovnou k posteli, kde na něj čekal pod polštářem Stokerův Dracula, takže se ani nepozastavil nad tím, že pod psacím stolem si hoví hromada plyšových medvědů a Jennyních umělohmotných panenek Barbie, které mu obvykle tak lezly krkem. Shodil ze sebe kalhoty a košili, oboje kopnul do kouta a hned, jak na sebe natáhl pyžamo, zalezl do postele.

 

Usnul nad stránkami tak brzy, že nezaregistroval, jak velký hnědý medvěd zvedl plyšovou hlavu a nit, kterou měl místo úst, se zkřivila do jakési parafráze úsměvu...

 

5

 

Políbil Ritu na tvář, když v obýváku usedl vedle ní na pohovku.

 

"Miku?"

"Ano?"

"Nechápu, na co jsou děckám ty jehly."

"Jaký jehly?"

"Nejmíň třikrát za poslední týden jsem kupovala velkou krabici jehel a nemůžu najít ani jednu. Jak mám šít, když není čím?"

"To byl určitě Mark a jeho hloupý nápady. Hned zítra se ho zeptám."

"Díky."

 

V krbu vedle nich plápolal oheň, který se odrážel i v potemnělé televizi. Mike se na Ritu zadíval, opět ji políbil krátce na rty a v mihotavém světle krbu jí začal rozepínat blůzku. Při milování je sledovaly desítky pohledů.

 

6

 

Plastikový vojáček mávnul paží a rota maličkých bojovníků sytě zelené barvy ožila. Vyskočili ze svých umělohmotných podstavců, a třebaže místo pořádných bot měli jen pahýly, pohybovali se s pozoruhodnou rychlostí. První částí bojového plánu bylo zničit nejslabšího protivníka, který byl nyní oslaben nepozorností, kdy nevnímá okolí.

 

První rota vyrazila. Devět malých vojáčků ozbrojených ostrými dlouhými šicími jehlami vyhodilo tenké provazy směrem vzhůru na psací stolek, odkud měli mnohem jednodušší přístup k posteli, kde ležela malá Jenny a spokojeně oddychovala. Ostatních deset vojáků plus velitel se seřadilo asi půl metru před postelí. Nehlučně se pohybující tanky a obrněná vozidla stály před nimi a byly jim kratšími jehlami ládovány hlavně.

 

Devítičlenné útočné komando stálo v čele postele, připravené k seskoku a rychlé likvidaci. Velitel komanda zvedl ruku, aby se všichni připravili a jakmile jí mávne, zaútočili, když Jenny otevřela oči a rozespale se rozhlédla kolem. Ačkoli velitel vydal rozkaz k zastavení akce, aby neztratili výhodu momentu překvapení, jeden voják nevydržel a po rozespalé Jenny skočil. V ruce třímal jehlu, kterou jí zaryl hluboko do tváře...

 

Jenny vykřikla bolestí a v domnění, že ji kousl nějaký pavouk, vojáčka instinktivně připleskla dlaní. Ten v obraně vyrval své "kopí" z tváře, otřel od krve, která se na něm usadila, a zarazil jej děvčeti do dlaně. Tentokrát už Jenny z postele vyskočila rovnou na nohy.

 

Kapitán mávl rukou a z hlavní ozbrojených aut a tanků se vzneslo do vzduchu patnáct ostrých kousků kovu, které se do holčiččina těla na několika místech hluboko zabodly. Jedna do krku, kde jen těsně minula tepnu a další do stehen, břicha a rukou. Jenny ječela bolestí a zmatkem, zatímco vojáci ládovali tanky dalšími jehlami a rodiče vybíhali po schodech nahoru.

 

Nejdřív do pokoje vtrhnul Mike a sáhnul po vypínači. Pokoj zalila ostrá vlna světla. Chvilku trvalo, než se Mike zorientoval. Viděl svou hystericky plačící dceru, jíž se pyžamo barvilo krví. A viděl spousty rychle se pohybujících malých tělíček na podlaze i posteli, ozbrojených lesklými kousky kovu a proti němu se otáčející tančíky z umělé hmoty.

 

Instinktivně uskočil doprava, takže se sprška vystřelených jehel jen zaryla do zdi na místech, kde před vteřinou stál. Popadl do náruče Jenny a hmátl po peřině, válející se po posteli. Jeden vojáček mu vyskočil na ruku a několikrát vrazil jehlu do zápěstí. Mike zařval a prudkým pohybem vojáčka odhodil. Ten sebou po krátkém letu praštil o stěnu a dopadl tvrdě na zem, kde na něj Mike bosou nohou dupnul. Zavyl ale hned bolestí, neboť vojáček se stále bránil a pahýl plastikové nohy mu vší silou zaryl do paty.

 

Mezitím se do vzduchu vznesla další sprška jehel, které se sice opět snažil vyhnout, ale nebyl dost rychlý, takže dostal zásahy do ucha a do čela. Překvapilo jej, jak velkou sílu ty střely mají. Vyrval si jehlu z ucha a sáhl na čelo, kde mu zelo jen dlouhé a hluboké škrábnutí, které sice pálilo, ale nebylo nebezpečné. Mávl peřinou a část vojáčků  smetl ze země i s tančíky směrem ke stěně. Ohlédl se ke dveřím. Byly zavřené.

 

"Miku, Miku, co se tam děje?" volala za dveřmi zoufalá Rita, zatímco se dole pod schody v obýváku šikují velké hračky, ozbrojené kuchyňskými noži.

 

Mike nejenže neměl čas jí odpovědět, ale ani nevěděl, co by jí řekl, aby neměla pocit, že se zbláznil. Že se ho umělohmotní vojáčci snaží zabít šicími jehlami? Snažil se rychle dostat ke dveřím a otevřít je, ale věci byly rychlejší. Autíčka při jeho potyčce s "armádou" neztrácela čas a rozjela se ke dveřím. Klíč se v zámku sám od sebe otočil a vyskočil rovnou na kapotu malého plechového náklaďáku, který s ním zajel hluboko pod masivní almaru v rohu pokoje.

 

Ostatní auta najížděla bez ustání na Mikovy bosé nohy. Ten se snažil údery peřinou bránit sebe i ječící Jenny před sprškami jehel a útočícími nezničitelnými vojáčky. K tomu ještě odrážel autíčka a kopal do dveří, které se nehodlaly pohnout.

 

"Hlačky, tati, zlý hlačky. Tati, já se bojím," řvala mezi návaly pláče Jenny Mikovi do ucha, jenže on zrovna přemýšlel nad matčinými varováními.

 

"Sakra, dyť to vidím!" okřikl vlastní vzpomínku, zatímco kopal do dveří a místo, aby se peřinou oháněl, zabalil do ní svou dceru.

 

"Rito!" zařval skrz dveře. Doufal, že ještě žije. Vzpomněl si totiž na hračky, které viděli ležet v obýváku na zemi.

 

"Ano? Co se děje, Miku. Mám strach!"

"Vykopni ty dveře, nebo jimi něco prohoď!! Nejdou otevřít. Rychle, nebo tady umřeme!" Hlas mu přeskakoval a byl v tu chvíli velmi vděčen své ženě, která místo toho, aby se nechápavě vyptávala, udělala, co si přál a místností po chvíli začaly otřásat duté rány.

 

Mike dostal nejméně dva tucty zásahů, už ani nebyl schopný říci kam. Snažil se pod peřinou chránit svou dceru a jen bezmocně sledoval, jak vojáčci po jakékoliv ráně opět vstávají a vracejí se ještě s větší vervou než předtím. Naděje, že by to mohli s Jenny přežít, mu přišla stále vzdálenější.

 

7

 

Marka nevyrušil ze spánku křik a hluk z vedlejšího pokoje, protože takřka ve stejnou chvíli, kdy na Jenny zaútočili vojáčci, napadli jej plyšoví medvědi.

 

Probudil se s pocitem, že nemůže dýchat. O to horší bylo poznání, že tomu tak skutečně je. Dva velcí medvědi mu tiskli polštář na obličej, zatímco se barbíny i s ostatními plyšáky drápaly na postel, aby pomohly. Mark těsně předtím, než mohlo být pozdě, medvědy odhodil. Měl obrovskou potřebu se předklonit a pořádně vydýchat, ale raději hmátl rovnou po polštáři a začal bušit do stínů kolem postele. Někdy v těch okamžicích začala Jenny vedle hystericky křičet a o pár momentů později se vedle strhla hlasitá bitva, podle Markova rychlého soudu podobného charakteru, jakou právě prodělával on.

 

Než mohli medvědi definitivně zavřít dveře, k nim Mark skočil, chytil je za nohy a s velkou chutí jimi mrštil do míst, kde se srocovaly umělohmotné panenky, groteskně se ohánějící zašpičatělými tužkami. Otevřel dveře dokořán a zahlédl v chodbě matku, jak volá do Jennina pokoje vedle, že má strach, protože neví, co se děje.

 

Mezi jeho a Jenniným pokojíkem byla jen tenká zeď ze sádrokartonu. Když uslyšel, jak otec prosí o vyražení dveří, rozhlédl se po svém království a stále kopaje do útočících medvědů a panenek popadl židli od psacího stolu. Nejdřív s její pomocí odmrštil plyšovou napodobeninu žlutého disneyovského medvídka Pů a pak jí hodil o stěnu. Ozvalo se zakřupání, v místě dopadu se vytvořila menší díra, okolo níž se po zdivu ze sádry rozlezla rozsáhlá pavučina prasklin. Opět uchopil židli za opěradlo a udeřil do stěny.

 

Židle se zabořila do sádrokartonu nohama napřed a poté pronikla skrz. Markovi ztuhl výraz  vítězství na obličeji šokem z pohledu na situaci v druhé místnosti. Jeho otec se snažil bojovat s armádou nějakých malých bestií. Krev z něho cákala na všechny strany, v náručí držel Jenny zabalenou do peřiny, z těla mu trčely desítky malých jehel a z obličeje, pokrytého krví, tekoucí z mnoha řezných i bodných ranek, se vytrácel život.

 

"Táto!" křikl Mark skrz otvor ve zdi. Když jej otec uviděl, jako by ožil. Rozběhl se k němu, jenže v tu chvíli mu opět se rozjevši auta podrazila nohy. Jenny v peřině mu vyletěla z rukou směrem k Markovi a on dopadl tvrdě na podlahu. Zatímco Mark ve vzduchu zachytil sestru, z níž při pádu spadla pokrývka, seběhla se celá rota vojáků na otcovo ležící tělo a jako na rozkaz mu všichni zarazili své jehly do hlavy a krku.

 

8

 

Mark nechtěl, aby Jenny viděla tátu mrtvého, a než se tam stihla podívat, vyběhl s ní na chodbu. Teprve teď si uvědomil, že máma o sobě už delší dobu nedávala vědět. Ležela na koberci, barvícím se doruda její krví. Nepočítal, kolik nožů do ní zabodaly, ale bylo jich dost. Stály kolem ní.

 

Díval se do tváří těm nejzrůdnějším hračkám, jaké kdy poznal. Při představě, že si s nimi celé dětství hrál, se otřásl odporem. Zíraly na něj s noži v rukou a usmívaly se. Všechna ta sešitá a nakreslená ústa se usmívala. Od čepelí stále odkapávala matčina krev. Jenny Markovi ležela v náručí a zírala stejně vyděšeně jako on. Ani si neuvědomil, že couvá. Promítl si v mysli celý dům a uvědomil si, že kordonem desítek ozbrojených hraček by beztak neprošli. Přemýšlel, zatímco ustupoval dozadu a hračky je obstupovaly. Teď už zahlédl rotu vojáků, co zabila otce, i ty otravné panenky barbie. Ani netušil, že tolik hraček mají. Mohlo jich být dohromady přes padesát. A všechny se usmívaly.

 

Ložnice rodičů, napadlo jej a podíval se za sebe. Byla otevřená a uvnitř určitě hračky nebyly. Bezpochyby by vystoupily a přidaly se k ostatním. Podíval se na Jenny, z rozbodané tvářičky jí stále tekla krev. Jak dlouho to všechno mohlo trvat? Přišlo mu to jako hodiny, ale ve skutečnosti... pět či deset minut?

 

"Babička to žíkala," zašeptala mu vystrašeně Jenny do ucha. Přikývl.

 

Mark už byl skoro u dveří, když vycítil, jak hračkami projela nějaká síla. Hlasitě polkl, podíval se na Jenny a přitiskl ji pevně k tělu, začínala mu v náruči těžknout.

 

Čepele nožů se pohnuly a úsměv z tváří hraček zmizel.

 

9

 

Uskočil rychle dozadu do ložnice, hodil Jenny na měkké letiště rodičů a nohama kopnul do dveří. Zabouchly se s hlasitým prásknutím. Přiskočil k nim a otočil klíčem v zámku. Ani jej nepřekvapilo, že odporoval. Otevřel dveře na balkón a klíč přes provizorní zábradlí hodil ven.

 

Dveřmi projely hroty nožů. Popadl opět Jenny do náruče a vyšel na balkón. Dole pod nimi mohly být necelé tři metry hloubky.

 

"Co myslíš, Jenny? Budou žít i venku?"

 

Ptal se, jako by od tříletého dítěte čekal rozumnou odpověď. Snažil se nedávat najevo, jak hrozně je nervózní. "Budeme muset skočit." Sevřela jej křečovitě pažemi a začala nabírat do pláče.

 

"Já se bojím, Malku."

"Já taky, Jenny, já taky. Ale jestli neskočíme, moc nám ublíží. Musíme skočit."

 

Snažil se vymyslet nějakou rozumnou přesvědčovací metodu, ale nic ho nenapadalo. Zaslechl praskot, jak dveře začínaly náporu neustále bodajících nožů podléhat. Za chvíli proskáčou škvírami minimálně vojáci, napadlo jej. Zabouchl nohou dveře od balkónu a přísně se zahleděl na sestru. Ta jen vystrašeně přikývla. Postavil Jenny na zem, ale nechtěla se ho pustit.

 

"Jen na chvíli, Jenny. Jenom přelezu na druhou stranu zábradlí."

 

Povolila stisk. Opatrně se přesoukal přes prozatímní kovovou konstrukci svařených trubek, jejichž spáry zaskřípaly, a ve vší snaze se držet ještě pomohl na druhou stranu Jenny. Uslyšel praskot dřeva. Dveře povolily a přes balkónové okno uviděl hračky valící se do ložnice. Sklo pro ně nebude žádnou překážkou.

 

Chytnul pevně Jenny za ruku a oba zavřeli oči. Skočili...

 

10

 

Dopadli tvrdě na zem do trávy a pár metrů se setrvačností kutáleli. Jenny se hystericky rozplakala a držela si levou ruku. Mark ji vzal do náruče a šeptal do ucha uklidňující slova. Aniž se pohledem vrátil zpět k balkónu, postavil se na nohy a chystal odejít. Uslyšel skřípavý zvuk praskajících svárů kovu. Podíval se nahoru.

 

Trubky se rozpojily a ožily. Pohybovaly se vzduchem jako chapadla chobotnice a při pohybu vyluzovaly hvízdavé zvuky. Bylo ticho, jenom větve stromů v lese vedle domu se ohýbaly ve větru a šuměly. Mark s Jenny se drželi křečovitě v náručí a vytřeštěně zírali na elegantně se vlnící kovová stvoření, ozařovaná světlem z ložnice.

 

Mark začal jednat jako první a pokusil se Jenny strhnout k sobě a utéct. Jenže ta se mu, zdřevěnělá strachem, nechtěně vyškubla a nadále nepřítomně koukala k balkónu.

 

"Jenny, pojď!" zařval Mark, když vtom se jedno chapadlo vymrštilo směrem k ní a než stačil Mark cokoliv udělat, s čvachtavým zvukem jí proniklo hlavou skrz. Její oči potemněly a krev se rozstříkla na všechny strany. Mark se naklonil nad trávu a zvracel, zatímco trubka vyklouzla ze sestřiny lebky a natáhla se nad něho. Vlnila se a jako by sledovala co dělá. Mark zvednul zrak a prsty křečovitě sevřel trs trávy. Ve chvíli, kdy se kovové chapadlo pohnulo, uskočil na stranu. Trubka se zaryla do země, otřepala ze sebe hlínu a opět zaútočila. Mark ještě stihnul uhnout, i když ho poranila na ruce a tkanina roztrženého pyžama se začala ve tmě barvit do černa.

 

Vyškrábal se na nohy a pokusil utéct, jenže křoviny kolem cesty začaly růst jako v pohádce o Šípkové růžence. Konce větviček se rychle prodlužovaly a mohutněly, jak na nich narůstaly další větvičky a na nich další...

 

Mark hlasitě polknul a uhnul druhému útočícímu chapadlu, obě se teď vlnila jako ve špatném televizním filmu a čekala...

 

"Marku," zazněl zastřený hlas, ve kterém poznal svoji matku. Podíval se na balkon, kde stáli všichni tři, zalití zlatavou září světla za nimi. Otec a matka se objímali, tátovi ještě z tváře trčelo několik jehel a držel matku okolo rozbodaných prsou. Mezi nimi seděla na okraji balkonu Jenny, držela v ruce svou oblíbenou panenku a kývala nohama ve vzduchu. Usmívala se a skrz díru v hlavě prosvítalo světlo v ložnici.

 

Ale nebyli tam sami, protože za nimi stál ještě nějaký postarší pán, kterého neznal. Chyběla mu jedna ruka, jejíž zbytek mu ještě trčel z roztrhané košile jako důkaz, že tam kdysi byla.

 

"Pojď za námi, Marku, chybíš nám. Máme tě rádi," říkala matka a pokynula mu rukou. "Musíme tě představit panu Stevensonovi, je to hrozně milý člověk."

 

Všechna čtyři chapadla z rozpojených trubek se kolem nich vlnila a Mark se usmíval. Oči mu zářily, když začal postupovat směrem k rodině. Tráva ho studila do bosých nohou, ale on si to ani neuvědomoval. Jenom se těšil, až bude opět s rodinou a tento strašný sen bude pryč.

 

"Au!" zařval najednou a ucukl prudce nohou. Vosa mu vyletěla zpod ní a zabzučela kolem ucha. Nečekaně prudká pulsující bolest ho přiměla přemýšlel, kde vlastně je.

 

"Marku," řekl ten hlas a on se opět podíval tím směrem. Stáli tam pořád, všichni čtyři tam stáli jako zrůdné sousoší, podivně prázdné oči upřené na něj. Ale on už s nimi nechtěl mít nic společného.

 

"Jste mrtví," zašeptal a udělal krok dozadu.

 

"Ale co to povídáš?" Chapadla se vysunula dopředu a chystala se k útoku.

 

"Jste mrtví," zařval Mark a skočil do stěny z křoví. Rval se jím na druhou stranu, zatímco mu větvičky rostly skrz ruce a bodaly do tváří. Bojoval a snažil se pohybovat dopředu. Nevěděl, jak dlouho mu to trvalo, ale najednou vypadl na štěrkovou cestu a studené kameny mu na těle připadaly jako balzám. Než omdlel, podíval se ještě na dům za sebou. Stěna z křoví zmizela, zábradlí opět plnilo svou původní funkci a svařené obklopovalo osamělý balkon. Dům ztichl, všechna světla zhasla a jen jeho silueta vystupovala z černi noci. Za čas si jej zase někdo koupí.

[2003]

---