Déšť

Nebe se zatahuje a...už prší.
Už slétávají slzy lidstva na špinavou zem.
My spolu tou mokrou krajinou jdem.
Jedna kapka…, druhá.
Za chvíli je z toho liják.
Konečně!
Déšť smývá všechnu špínu světa.
Začínáme dýchat, začínáme žít.
Je krásné v dešti snít.
Tak náhle všechno kvete.
Nejen stromy, ale i naděje a víra.
Začíná se stmívat.
Déšť ustává, pršet přestává.
Už bude zase vše normální.
Uspěchaný všední den,
ani nepoznal, že byla krásná mokrá noc.
Mě se líbila.
Moc!
Stejně na tom nezáleží.
Nikoho nezajímá, že vyplakal se svět.
A těchto málo vět, patří všem těm očím,
co pro déšť a naději tak krátce plakali,
Zachránily listy květů.
Vše se mělo chvíli k světu.

---