..přestaňte už kecat

„Tak to prr, tohle si přece nemůžete dovolovat. Jak můžete vůbec z úst vypustit takové nemravnosti, vždyť jsou tady děti. Vás vůbec nezajímá veřejné pohoršení, které tím vzbuzujete?“

„Paninko, povím vám upřímně. Na tom, že ňáká fešná slečinka vytasí svoje stehna na obdiv několika málo lidem mně nepřijde naprosto nic nemravného“.

„Jste nechutný.“

„Víte, co mi přijde nechutný. Ty vaše hrozný šaty.“

„Jak si jen můžete dovolit..“

„Tak se na sebe koukněte. Vzít si k červenýmu klobouku béžový staromódním  pološaty převázaný kovbojskym páskem snad z 18.století, podkolenky barvy modré a k botám se snad ani vyjadřovat nebudu.“

„To je přece otázka vkusu,pane.“

„No jo, jenže vy evidentně žádnej nemáte. Já už jsem na to totiž přišel. Vy žárlíte. V tom to je. Vás pohoršujou krásný mladý stehna protože sama žádný nemáte. Proto taky nosíte ty vaše  strašný podkolenky, kterejma zakrejváte hnusný křečový žíly.“

„Víte co?Do toho, co já nosím vám není lautr nic. Jestli se vám to nelíbí, tak se na mně nedívejte.“

„Jestli se vám nelíbí moje povídání, tak ho neposlouchejte.“

„Vy musíte mít vždy poslední slovo.“

„To nemusím.“

„Ale musíte.“

„Teď můžu říct to samé já o Vás.“

„Vidíte?Už ho máte zas.“

„—„

„Proč mlčíte?Došly vám argumenty?“

„Takže, kde jsem to skončil. Jakmile se ty její krásný stehna začaly lesknout v úsvitu měsíce, neodolal jsem a vrhnul se na ni. Zatímco jsem jí rozdrásával ten její roztomilej nátělníček, druhou rukou jsem si svižně sundal kalhoty a..“

„COŽE? Už zase začínáte?!!“

„Nenene, právě končim, bylo to rychlý, spěchal jsem za klukama do hospody.“

„Vy prase!! Asi někoho ihned zavolám!Chudák musela trpět!To je znásilnění!“

„To teda není.“

„Ale je.“

„Není.“

„Je!“

„Není.“

„Pomóc.“

„Chcete to vidět?“

„Tak dobře.“