Ti nahoře a Ti dole

Když jde člověk po hřbitově, nikdy si neuvědomí, okolo koho to prochází, a že pod každým tím betonovým náhrobkem leží někdo, kdo byl někdy milován, či jinak byl někomu blízký. Neuvědomí si, že se prochází okolo stovek lidí, kteří v životě něco dokázali, ať to bylo započetí a vychování svého potomka, nebo pomoc staré paní přejít ulici, a že život si za to od nich vzal svou daň, kterou i když čekali, rozhodně neuvítali rádi. Každý živý organismus na světě se netěší na svou smrt a i když se o tom moc nemluví, je to jedna z dalších mála věcí, která spojuje každého člověka na světě. Ať je zlý, nebo hodný, ať je chudý, nebo bohatý, ať je mu vždy nablízku někdo, koho miluje a je jím milován, nebo nemá jediného přítele, netěší se z toho, co ho nevyhnutelně čeká.

            Ovšem, když jde člověk po hřbitově, tak ať je to malé dítě, nebo člověk, kterému táhne na jedno století, vždy si uvědomuje tu přítomnost „těch, kteří už odešli“. Najednou vám přeběhne mráz po zádech a vy se cítíte nějak tak, jako kdybyste k „nim“ všem měli nesmírnou úctu. Je to jakoby vám všichni říkali:

„My máme celý život za sebou a na konci té dlouhé cesty si pro nás přišla ta očekávaná smrt. Bránily jsme se, ale jí se nedá nijak uniknout, ani ji nějak obalamutit. Prostě přišla a my si uvědomili, že je prostě čas a nechali jsme se tomu poddat. A ty tu teď stojíš a díváš se na nás z vrchu a přemýšlíš, jak náš odchod ovlivnil naše pozůstalé, co jsme každý z nás dokázali za života a co je po smrti. Připadáš si nějak důležitěji? Myslíš si, že se máš, když my jsme tady dole a ty tam nahoře?“

Člověk si pak uvědomí, že i když pro většinu lidí mrtví zůstávají mrtvými, oni tu pořád přetrvávají. Akorát nechodí po zemi, neužívají si rozkoší života a necítí teplo domova. Oni, jejich názory, nápady a myšlenky zůstávají v myslí těch, co je znali, a přežili. A to je právě ten nejdůležitější účel života. Zachovat své ideje v hlavách svých potomků, příbuzných, či jen přátel.

            Kdo jsou vlastně mrtví lidé? Co člověk pocítí, když se dozví, že někdo umřel? Co je to, to uvnitř, co najednou přehodnotí situaci, pak stáhne žaludek, nechá přejet mráz po zádech a nařídí mozku, že by bylo velmi nevhodné se teď zasmát? Ani já to nedokážu vysvětlit. Možná, že se pro to, v některých psychologických, či etických encyklopediích, vyskytuje nějaký cizojazyčný termín, ale všude to bude rozebráno jen tak, jak se očekává, že se to rozebere. Bude tam nějaké slovo a u něj nesmyslná definice, ale laikovi to nic neřekne. Já se to pokusím vysvětlit, jako obyčejný člověk s absolutně subjektivním názorem. Co když ke mně přijde kamarád a řekne:

„Ahoj, dnes mi zemřela babička.“

Co si mám pomyslet? Proč nemyslím na to, co jsem měl dnes k obědu? Vždyť to není moje babička a ani jsem ji vlastně neznal. No co, tak umřela, to se starým lidem stává. Jedni se rodí, druzí umírají. Proč si já, člověk s morálním kodexem, tohle neřeknu? Protože mám právě ten morální kodex. To je ta věc, která mi říká, že i když umřel člověk, kterého jsem neznal, tudíž by to na mě nemělo mít nějaký citový dopad, bych se neměl smát. Ten člověk, ať je to babička mého kamaráda, nebo člověk, kterého jsem zahlédl na ulici, totiž umřel, a to je už ten hlavní podnět k tomu, aby mi to bylo líto. Lítost. To je podstata celého vztahu živého a mrtvého člověka. To je to pouto, které vzniká mezi člověkem, který stojí nahoře a mrtvým, který leží dole.

            „Tak už si to pochopil? I když jsme fyzicky mrtví, pořád budeme v tvé hlavě a čím víc na nás budeš myslet, tím víc tam budeme a tím víc ti nás bude líto. A čím víc ti nás bude líto, tím víc, pochopíš, jak ovlivnil náš odchod naše pozůstalé“