27. 4. – 6. 10. 2003

ak je tu další smutné ráno. Venku prší a v místnosti je zima. Asi bych měla zatopit. Vstávám a jdu pro dříví. To je pech! Zase tu není! Oblékám si teploučký svetr a jdu pro něj ke kůlně. Lomcuji se závorou, která jako na potvoru, nejde otevřít! V mžiku jsem promrzlá na kost. Zápal plic – to jediné by mi ke štěstí chybělo! Naštěstí právě ve chvíli, že se na to asi brzy vykašlu, závora povolí a já vpadnu dovnitř jako velká voda. Mám co dělat, abych se nepřera­zila o kbelík, který tam někdo vtipně nastražil. Bezva, dříví tu je. Beru si několik polínek a pospíchám domů. Na to, že za mnou zůstala kůlna otevřená, vůbec nemyslím.

V životě jsem snad oheň nerozdělávala, ale neváhám. Za okamžik už láduju do krbu jedno poleno za druhým. Škrtnu zápalkou a málem si podpálím kalhoty! „Sakra,“ ulevím si. Přesto se o to pokouším znovu – mrcha, zapadne kamsi dolů a zhasne! Mám sto chutí se na oheň vykašlat a radši zmrznout, ale do třetice všeho dobrého škrtám znovu. Tentokrát se to povedlo a já už mám ohýnek. „Juchú,“ vykřiknu a radostí si povyskočím. Ale co budu dělat teď? Ote­vřu ledničku a vytáhnu sýr. Z komory vyndám chleba. S chutí kus ukrojím a chystám se přilo­žit plátky sýra – ouha, takhle zelenej určitě být nemá. Hm, tak dnes budu samotný chleba.. Taky není nejměkčí! Ale co, aspoň kousek sníst musím. Ještě se podívám, jestli něco nemáme ve sklepě.

Brr, tady je zima. Kudy sem táhne? Aha, támhle je otevřené okno. Zavřu ho a znechuceně vylezu ve – taky nic. Vida, přestalo pršet! Popadnu chleba, do batohu narvu jeho zbytek, co jsem nestihla spořádat, přidám láhev vody, zamknu a vyrazim na horskou túru. Půjdu se podí­vat, jestli už kvete „moje“ louka. Nejprve jdu stezkou, a potom náhle změním program a vy­dám se do stájí za svou klisnou Jitřenkou. Poté, co ji nakrmím chlebem, se rozhodnu pro vy­jížďku, osedlávám si ji celkem v pohodě, alespoň něco mě můj bratr naučil dobře.

Jitřenka je klidná, a tak se s ní vydávám směrem k nedaleké vesničce Horka. Třeba se Honza pojede taky projet. Zase by mi mohl ukázat nějaké skvělé romantické místečko, kam bych časem mohla jít se svým přítelem (až ho budu mít, pomyslím si trpce).

Klušu si to krajinou a tzv. koukám, kde co lítá, místo toho, abych dávala pozor. Nejedu zrovna pomalu, když zahlédnu krásnýho kluka na koni – okamžitě vím, že se nejedná o Honzu. Kdo to je? letí mi hlavou v momentě, kdy Jitřenka klopýtne a já letím přímo dolů, kde mě tráva vítá s otevřenou náručí. Nevnímám, co se se mnou děje, mám pocit, že se nemůžu hýbat. Děsně mě bolí hlava. Slyším dunění koňských kopyt a nějaký hlas. Nevnímám. Ať je to, kdo je to, mně je to jedno. Chce se mi spát. Zavřu oči a na nic nemyslím. „Hej, prober se!“ slyšim odněkud z dálky a na tváře mi dopadají mírné leč řádně pleskavé rány. I když se mi vůbec nechce, otvírám oči a koukám na onoho krásného kluka. Ležím na zemi, on u mě klečí a mou hlavu drží v náručí. „Sem se lek, že jsi mrtvá,“ říká s úlevou znatelnou v milém hlase.

Ále, nic mi není,“ říkám nepřesvědčivě a snažím se vyhrabat na nohy. Kdyby mě nedržely jeho paže, možná by se mi to povedlo. „Hej, pusť mě!“

„A proč? Mně to vyhovuje takhle a ty by ses stejně neměla moc hýbat!“

Ten drzoun!

„Slyšíš? Pusť mě!“

„A co když ne?“ zeptá se a políbí mě. Chvíli se kdesi vznáším. Pak se od něj prudce od­trhnu a vrazím mu facku! „Kdo…“ další malý polibek a s potměšilým úsměvem pronese: „Trochu dravá kočička, ty rád krotim.“

„Cccc,“ zvedám se a oprašuju pomyslnou špínu. „Co si vůbec o sobě myslíš?“ Očividně nic! Jen si mě drze prohlíží a stále se poťouchle usmívá. Pomalu se rozhlížím a hledám Jit­řenku. Kde může být? Ach jo, tak půjdu po svých. Otočím se k drzounovi a před odchodem ještě pronesu: „Vyplašil´s mi koně!“ Přidám nenávistný pohled, nebo se o něj alespoň poku­sím. Asi nevyšel. Usuzuji tak podle toho, že se dál směje. Vtom si všimnu přibíhající vydě­šené postavy – Honza! Bezva, zrovna toho potřebuju. Doufám, že si nebude myslet, že já a tohle individuum…

„Je ti něco?“ přiřítí se přímo ke mně!

„To je dobrý,“ odvětim.

„Jitřenka přiběhla až k nám,“ vysvětluje, „lekl jsem se, že se ti něco stalo. A kdo je tohle?“ hodí rukou k tomu individuu.

Nadechnu se k odpovědi, ale ten trotl mě přeruší: „Já jsem David,“ usmívá se, obejme mě kolem pasu a druhou ruku podává Honzovi, který na nás nevěřícně zírá. Když mi David dá ještě pusu, mám chuť se zahrabat. Honza na mě hledí s otázkou v očích… asi nechápe. Ani se nedivím, to jsme dva. Setřesu z ramen Davidovu ruku, rozpřáhnu se k políčku, který si ten dareba určitě zaslouží. Mému činu kupodivu zabrání Honza, který pochopil, že to vše je jen dílo Davida, a postavil se přede mě.

Odstrčil Davida: „Hele, nech ji na pokoji, jestli o to nestojí, jasný!“

„To teda nestojim!!!“ odfrknu.

David se jen zazubí a směrem k Honzovi pronese: „Ty se do toho nepleť!“

„A proč by neměl?“ zeptám se ho. „Je to můj přítel, NA ROZDÍL OD TEBE.“ Podívám se na Honzu, vezmu ho za ruku a táhnu pryč. „Pojď, on ti za to nestojí!“ Honza je odjakživa ro­zumnej, a tak jde poslušně se mnou. Mám ho ráda, dokonce by mohl bejt i můj kluk, kdyby se nějak projevil. Každopádně je to super kamarád. Davida si nevšímáme a kráčíme do vsi – pro Jitřenku. S Honzou je to fajn. „Dík, že ses s ním nehádal, takhle je to lepší.“

Honza nic neříká, jen se na mě dívá a pak se ptá: „Jak ses s ním seznámila?“ Kdybych ho neznala, myslela bych si, že žárlí.

„No, vlastně ani nevím. Spadla jsem z koně, protože jsem nedávala pozor a koukala, kdo to je. A on pak byl u mě.“ Podrobnosti taktně vynechám (není se s čím chlubit).

„Že se k tobě tak měl!“ odpoví napůl pusy. Pánové, já ho nepoznávám. Nevím, co odpově­dět, a tak zarytě mlčím.

Pak přeci jen dodám, abych ho trochu popíchla: „Třeba si myslel, že jsme něco víc než přátelé a chtěl se prát.“

„To by teda dostal pěknou nakládačku,“ ujistí mě.

„No nevim,“ zapochybuji, „sílu měl, a když mě objímal…“ rychle se vzpamatuji. „Byl – teda je to strašnej drzoun!“

„Ublížil ti?“ zeptá se Honza starostlivě. Vážně ho nepoznávám, je jako vyměněnej.

„Ne, neboj,“ usměju se. „Z jeho spárů jsi mě zachránil ty,“ otáčím se k němu, předběhnu ho asi o dva kroky a dám mu pusu. Kouká trochu vyjeveně, a tak se rozběhnu k vesnici: „Kdo tam bude dřív?“ Letím jako cvok, asi mám pocit, že se znova natáhnu, přesto mě se smíchem v jejich vratech předhoní – jako vždy! „Jak to děláš? Sotva popadám dech“ sípu.

„To chce trénovat,“ usměje se. Na rozdíl ode mě nezápasí s dechem. No jo, někdo se má. Ve dvoře vidím uvázanou Jitřenku, a tak k ní zamířím. Lehce ji hladím po krku. Honza se ke mně přidá a chvilku ji hladíme oba.

„Vyjedeme si?“ zeptám se poněkud nesměle, netuším jako má náladu po incidentu s Davidem.

„Jasně,“ odpovídá, pak se drze usměje a řekne: „Ne, abys zase spadla!“ Chci mu na to něco říct, ale když on zase začne mluvit: „Ba ne, teď si na tebe dám pozor.“ Tím mi doslova vypálil rybník, zavřu pusu, která byla otevřená, abych něco odfrkla, a usměji se. Jedeme k mé louce a byl to jeho nápad. Mám nevýslovnou radost. Je super mít přítele. „Nezůstaneme tu chvíli?“ ptá se, když jsme na místě.

„Ale jo, proč ne?“ seskakuji z koně a za chvíli si uvědomuji, že to asi nebylo to nejchy­třejší, co jsem mohla udělat, protože hned po dopadu mi bolest nohy připomene, že jsem před chvílí slítla z Jitřenky. Sedám si na zem a držím se za nohu. Bolí mě, mrcha. Honza je blesku­rychle u mě a zkoumá, co mě bolí. Odstrčí mi ruce, které zůstanou jen tak ležet v trávě, a zkoumá moje koleno. Různě ho mačká a nahmatává, co mě může bolet, při tom se mi dívá do očí.

„Hm, zlomený to nemáš! Asi je to jen naražený… Spadla jsi na něj předtím?“

„Nevím jak ty, ale já když padám z koně, nemyslím na to, na co dopadám. Takže má od­pověď zní – nevím.“ Přísně si mě změřil pohledem, myslela jsem, že pro to co jsem řekla, ale asi to bylo z jiného důvodu, protože si mě vzal do náručí a odnesl k potoku, kde mi nohu ochladil studenou vodou, líp řečeno – ledovou, a zavázal kapesníkem. Jitřenku poslal pryč, sám si sedl na koně a znovu si mě vzal do náručí. Sedělo se mi docela pohodlně, ale nechtěla jsem zase spadnout, tak jsem se ho pevně držela. Když jsme přijeli před náš dům, opatrně mě postavil na zem a seskočil. Chytil mě okolo pasu a odvedl domů. Náš dům už trochu znal, a tak šel najisto do mého pokoje. Oheň stále ještě hořel, tak bylo v místnosti teploučko. Posadil mě na postel a řekl, že dojede pro doktora, ať nikam nelítám. S bolavou nohou člověk určitě někam poleze, napadlo mě, ale svou jedovatou poznámku jsem si nechala pro sebe. Než ode­šel, poprosila jsem ho, aby mi podal knížku, kterou mám právě rozečtenou. Trochu se podivil, že nečtu nějaký román, ale Ducha Llana Estacada, což je trochu kovbojka, ale nedal to na sobě moc znát.

Asi za hodinu někdo zaklepal na mé dveře. Moc jsem nechápala, proč doktor klepe, ale řekla jsem, ať vstoupí. K mému údivu ve dveřích nestál starší šedovlasý sympatický doktor, ale David. Kouká trochu rozpačitě a asi čeká, že ho vyrazím. Ne že by mě to nenapadlo, ale nechci tu být sama, a tak ho zvu blíž. „Ahoj… co čteš?“

„Ahoj, Karla Maye.“

„Hm, toho mám rád, můžu se podívat?“

„Jo,“ dávám mu knížku. Zběžně jí listuje a usmívá se. Docela mu to sluší. „Kde ses tu vzal?“

„No…,“ trochu se zarazil, „sledoval jsem tvýho koně, když běžel sám a MUSEL jsem zjistit, co je s tebou.“ Překvapeně jsem vydechla – on si o mě dělal starost. Ale nějaký podvě­domý hlas mi říká, že je to divné. Sedá si vedle mě a odhrnuje mi pramen vlasů z tváře. „Jsi v pořádku? Ten pád… a já se pak choval jako blbec, když… myslel jsem, že… že bys chtěla.“ Dívá se na mě trochu smutně, zklamaně a zároveň omluvně. Zajímavá směska.

„Ne, to je dobrý, nemusíš se omlouvat,“ sebevědomě zvedá hlavu a já si nemohu odpustit závěr: „Tak špatný to nebylo!“ Podle jeho výrazu mi dochází, že jsem se asi trefila do srdce, pokud nějaké má, tohohle samolibýho frajera. Jenže to jsem nechtěla. Namáhá si mozek, jak svou chybu napravit, ale protože mě nic kloudného nenapadá, plácnu, co mi přistálo na jazyku jako první: „Nevšim sis, že si z tebe dělám srandu?“ usmívám se na něj, a než si stačím uvě­domit, co říkám, pokračuji: „Líbáš skvěle,“ jeho tvář rozzáří úsměv, který z něho dělá ještě víc okouzlujícího, „ale… nehodilo se to.“

„Naštval jsem tě,“ hádá, „a jeho taky.“ „Jo, hlavně svou drzostí! Honza se bál, že mi chceš ublížit. Je to skvělej kluk.“

„Máš ho ráda, že jo?“

„Jasně, copak to jde jinak?“

„Ví to?“

„Ne. Beru ho jenom jako dobrého přítele.“

„Nic víc?“

„Nic víc.“

„To jsem rád,“ usměje se na mě se záhadnými plamínky v očích, ale než se stihnu zeptat proč, otevřou se dveře a do nich vrazí doktor, David úlekem vyskočí od mé postele, změří si doktora nezáviděníhodným pohledem a kousek poodstoupí. Doktor je skvělý, vyhrne mi no­havici kalhot nad koledo a pečlivě zkoumá celou nohu až ke kotníku.

„Tak slečinko, brzy to budete mít dobrý, je to jen naražený, ale stejně teď s klukama nikde nelítejte!“ Při těch slovech se mírně začervenám.

Doktor odchází a do dveří se hrne Honza. Zastaví se u mé postele a nedůvěřivě si měří Da­vida. Beru Honzu za ruku a tahám ho blíž k sobě, po chvíli ke mně stočí pohled a já mu odpo­vídám na nevyslovenou otázku, zračící se v jeho očích: „David nepřišel otravovat, chtěl se jen omluvit a normálně se s námi přátelit.“ Honza se na Davida podíval jako na prolhaného mr­ňouse, ale přátelsky mu podal ruku: „Já jsem Honza!“

„Já David.“ Jo, dokonalí kamarádi, napadlo mě. David se na mě zákeřně podíval: „Nechceš něco?“

„No, ani ne, ale jestli to zvládneš, kup mi prosím nějaký chleba a sýr.“

Když David odešel, Honza se na mě zamračil: „To jsem mohl klidně udělat já a jeho jsi mohla poslat pryč.“

„Tobě ještě pořád vadí, že jo?“

„Jasně, tím že se představil se přece nezměnil.“ Souhlasím, že má pravdu, ale vždyť neví, jaký vlastně David je.

„Já tu nechtěla být sama, a tak jsem požádala jeho, aby odešel a tebe, abys zůstal,“ pro­nesla jsem upřímně a nevinně. Honzovi jsem vyrazila dech.

„Aha,“ odpověděl a sedl si ke mně na postel, kde před chvílí seděl David. Jako naschvál mi na tvář sklouzl pramen vlasů, který předtím David jemně odstrčil. Honza se na něj podíval: „Smím?“ zeptal se nejistě. Odhrnul ho stejně něžně, ale pak se sklonil a dal mi malou pusu. Dívala jsem se trochu vyjeveně, asi protože se neodtáhl, ale byl opřený o loket a hladil mě po tváři. Asi se mi zastavilo srdce, napadlo mě, protože jsem vnímala jen tep toho jeho. Pro kte­rou dívku asi bije? „Co? Co jsi říkala?“ A safra, to je průšvih, asi jsem to řekla nahlas.

„Jestli venku lije?“ zamlouvám to rychle. Dívá se z okna, ale proti samotné obloze to ne­pozná.

„Mám se jít podívat?“

„Ne,“ oceňuji jeho blízkost, která mě hřeje, přestože se mě nedotýká. Někdy se ho budu muset zeptat, jak je to možné. Honza je chytrej, tak by to mohl vědět, ale teď se nehodí ptát se na to. Teď si jen prohlížím jeho nádherné modré oči. Vlastně nejen je, zaujal mě legračně špičatý nosík a pomalu rostoucí vousky. Další, co je na Honzovi zajímavé, jsou jeho špinavě blond vlasy. Nikdy jsem si pořádně neuvědomila, jak moc mu sluší, když jsou dlouhé, no spíš polodlouhé. Co se to se mnou děje? Co se to s námi vůbec děje? Takhle se přeci kamarádi nechovají! A nic víc pro mě není, řekla jsem to Davidovi a taky jsem o tom přesvědčená. Před domem jsou slyšet kroky, Honza se neochotně zvedá, ještě jednou mě políbí  sedá si na okraj postele. David se vrací a já si uvědomuju, že pro mě má jídlo. Umírám hlady. Fakticky ho koupil – celý chleba a ohromný kus sýra. Nabízím klukům, ale oba odmítají, což mě mrzí, protože nerada jím sama. Za jiných okolností bych počkala, až odejdou, ale takhle se jim jen omlouvám a ptám se jich, jestli jim nebude vadit, když se trochu najím. Pobaveně se tomu smějí. David trochu zírá, když si chleba ulomím. Asi čekal, že ho pošlu pro nůž. Sýr si ale nechám nakrájet od Honzy. V jeho mistrně rychlých a přesných pohybech je znát několikaletá práce. A jak by ne? Honza tu bydlí od narození a já se sem přistěhovala teprve před třemi lety, když mi bylo čtrnáct. Rodiče tu mají dobou práci, brácha taky a já fajn školu. Sice do ní mu­sím dojíždět, ale to nevadí a je tu nádherná krajina. Většina mých kamarádek z Prahy ani ne­tuší, kde jsou Hartmanice, ale to je jedno, mně se tu líbí. Začátky tu byly trochu těžké – nikdo se nechtěl bavit s pražskou namyšlenou fiflenou z dobré rodiny. Nebýt přátelského Honzy možná bych si tu nikdy nenašla opravdové přátele. Honza je, vlastně byl takový místní ideál kluka – pracovitý, chytrý, laskavý pozorný, ale teď je to trochu jiné. Nevím proč, ale připadá mi, že ho dřív holky obletovaly mnohem víc. Možná mu to začalo vadit a dal jim to najevo, ale to by znamenalo… že má jednu víc rád než ty ostatní, ale která to může být? Třeba malá Anči, ta je taková fajn, ale ta přeci chce chodit s Hynkem. Pak mě napadá jedině Adéla, ale že by se mu líbila tahle šprtka? Vždyť se jenom učí, nechce se s nikým kamarádit (s kluky ano, ale ti od té příhody s Ryškou nechtějí s ní – pozvala ho na rodinnou párty a tam ho totálně ztrapnila a vůbec si ho nevšímala, chudák) a ani nechodí do kina, na večírky a vlastně nepřišla ani na oslavu mých narozenin, kde jsem se s ní chtěla skamarádit. Hm, zeptám se ho – ale radši hned jak zmizí David.

Jako by to vycítil, ptá se: „Chceš ještě něco? Třeba mou přítomnost, nebo byste chtěli zů­stat sami?“

„Nezlob se, ale ráda bych si s Honzou promluvila o samotě.“

„Jo to je dobrý,“ mírně smutně se usměje, „mám se zase zastavit?“

„Jo,“ odpovídám hned, „třeba zítra, jestli budeš mít čas.“

„Jo, zítra se to hodí. Zatím čau.“

„Čau,“ zdraví ho i Honza, který svou radost z jeho odchodu dovedně skrývá.

„Ahoj,“ loučím se s novým kamarádem, kterému jsem už jeho drzost skoro odpustila. Když David odešel, ptám se Honzy: „Hele, co se s tebou děje?“

Přisedá si blíž ke mně a sklání se nade mnou: „Nic, jak´s na to přišla?“

„No, že se nějak nebavíš s holkama jako dřív.“

„Ty sis toho všimla?“

„To se nedá přehlídnout, jen jsem nevěděla, jak se tě na to zeptat.“

„A proč se ptáš?“

„Napadlo mě, že sis jednu vybral a zajímalo by mě kterou?“

„Jsi moje nejlepší přítelkyně, ale tohle ti asi říct nechci, nezlobíš se?“ To je divné, proč mi to nechce říct? Jsem trhlá, ale je tu možnost, že by byl zamilovaný do mě? No to asi ne, ale proč to nechce říct?

„ASI mi to nechceš říct? Řekni, prosím,“ snažím se dívat co nejpřesvědčivěji.

„Tak jo, mám rád jednu dívku, ale ona si toho ještě asi nevšimla. Nebo ty to víš?“ Vyrazil mi dech. Já? On má rád mě?

Sedám si a ptám se, abych se ujistila, že to není jen sen. „Ty máš rád mě?!“

„Promiň, nevěděl jsem, že ti to bude vadit…,“ zvedá se a chce odejít.

„Ne, ne, počkej! Já jsem jen překvapená, to jsem nečekala.“

„Takže ti to nevadí?“ ptá se opatrně a o kousek se vrací zpět.

Snažím se vstát: „Ne, to je skvělý.“

Rychle ke mně přiskočí a položí mě zpět na postel: „Nezvedat!“ Aby dodal důraz svým slovům, líbe mě tak silně, že mám hlavu vtisknutou do polštářů, jak jen to jde. Zapomínám dýchat. Když pomalu přestává, vzdychnu a přitáhnu si ho k sobě. Párkrát ho políbím do vlasů a přitisknu si hlavu k jeho.

„Myslel jsem, že se ti bude líbit ten druhý…“

„Proto ti vadí?“

„Jo, myslel jsem, že proti němu nebudu mít u tebe šanci. Jsi z města a on taky, ví co s počítači a je zvyklý na telefon, mikrovlnku… já jsem v tom laik.“

„Právě to se mi líbí.“

„Vážně?“

„Jo,“ svá slova potvrdím polibkem. Povídáme si spolu až do tmy. Potom se mě ptá, jestli mě tu může nechat samotnou. Říkám že ano, i když by se mi mnohem víc líbilo, kdyby tu zůstal, jenže by jeho maminka měla starosti.

Druhý den začíná hezky. Probouzím se a poblíž sedí David. Protože o něm nevím bezsta­rostně se protahuji a mnu si oči. Úplně se probouzím, když si uvědomuji, že v pokoji nejsem sama. Poděšeně se rozhlížím, a když zjišťuji, že je to David, znatelně se mi uleví. „Copak, bála ses, že tu je duch?“ říká mírně posměšně. Chci u odpovědět něco ve smyslu, že duchů se nebojím, ale znovu promluví. „Neboj, já bych ho zahnal.“

Tím mi nahraje na smeč: „Za tak ošklivý nejsi! No, i když…,“ předstírám, že o tom uva­žuji.

V úsměvu mi ukáže krásně bílé zuby: „Dík.“ Jeho pýše jsem ale jak pozoruji neublížila ani za mák, ne že by mi to vadilo, ale nemusel by být tak namyšlený. Podle jeho chování usuzuji, že si o sobě hodně myslí a to není dobré. Stejně si s ním bezvadně povídám.

Týden plyne v klidu a pohodě – David s Honzou se u mě střídají a já se s oběmi skvěle ba­vím. O víkendu se vracejí rodiče z Francie, brácha ještě pořád pracuje v Praze. Rodiče se diví, jak se mi podařilo spadnout z koně, vždyť jsem už dávno uměla dobře jezdit, ale jejich zvěda­vost, která není díky příhodě s Davidem ukojena, se brzy mění v opečovávání, ze kterého po pár dnech doslova šílím. Tak mám něco s nohou, to ještě neznamená, že se neumím ani sama napít čaje.

Když mi doktor ve středu sundává obvaz, jsem radostí bez sebe. S Honzou jdeme (já spíš lezu) k našemu oblíbenému místečku. Jako každý den od počátku mé „nemoci“ mi vypráví, co je ového. Nestíhám se divit! Budou opravovat starou hospodu U Kohouta, já myslela, že se čeká, až spadne a na jejím místě se postaví nová. Malá Anči už nechce o Hynkovi ani slyšet, protože o jejím starším bratrovi prohlásil, že to je strašnej ochlasta. Sice s jeho tvrzením sou­hlasím (není ho vidět jinak než s půllitrem v ruce), ale nemusel to říkat tak přímo, Anči totiž na jejím bráškovi záleží a jeho proměna ji děsně štve.Radek byl dřív totiž úplně jinačí, ales­poň mi to vyprávěl Honza. Chodil s klukama na vycházky, chytat ryby, pod stan nebo jen tak na čundr. Ale potom začal chodit s Pákou, dcerou místního starosty, a ta mu zakázala všechny dřívější přátele. Zpočátku se trochu bránil, ale když zjistil, že s ní nic nesvede, podvolil se její vůli. Honza říkal, že si Radka úplně ochočila. Všude za ní chodil jako poslušný pejsek a vů­bec si neuvědomoval, že láska neznamená jenom dávat, ale také přijímat. Pájka byla podle mého názoru pořádně vypočítavá potvora. Předstírala, že má o Radka zájem, dokud se v jejím okolí neobjevil bohatší kluk, který o ni stál. Pak si bez rozpaků sbalila věci a odjela někam pryč. Vypráví se, že do Rakouska. Ať si, aspoň je tu o jednu protivu míň.

Ale zpět k místním drbům. No jo, vesnice. Co jiného by tu lidé dělali, když mají trochu volného času? Nějakou zábavu si najít musí. Ale podle množství a rychlosti šíření místních klevet se zdá, že snad jinou práci nemají, ale to je omyl. Právě teď na jaře je všude práce víc než dost. Kdo nemá pole, vlastní alespoň malou zahrádku, na které pěstuje jahody, hrášek, květák, kapustu, kedluben, mrkev, pár brambor nebo třeba jako Adély maminka kukuřici. Jé, málem jsem vám zapomněla říct nový klep o Adéle. Prý má kluka! A ne jen tak ledajakého, chodí totiž… s Davidem. To je docela síla, když porovnám jejich povahy. Davida sice ještě moc neznám, ale že by vypadal a choval se jako nějaký šprt či dokonce maminčin mazánek, to si nemyslím. No co, zeptám se ho a uvidíme, kolik je na tom pravdy.

O drby ztrácím po hodině zájem, a protože to Honza nepostřehl, jsem rozhodnutá dát mu to jasněji najevo. Není nic jednoduššího než ho zmáčet vodou z potůčku. Nejprve si mě jen měří pohledem a pak se vrhne ke mně. Co mám dělat? Snažím se utéct, ale noha mě bolí. Aby mu­sel dělat stejně malé a opatrné pohyby, běžím proti toku potoka. Jenže dávám malý pozor na cestu a… skončím v potoce. Je o mnoho víc ledový, než jsem si myslela, když jsem do něj namočila ruku a postříkala Honzu. Ten už je teď u mě a tahá mě z potoka. Jsem tak zmrzlá, že mu to moc neulehčuji, ale přeci jen se snažím. Za chvilku jsem venku. „Ty blázne! Co tě to napadlo?! Na koupání venku je ještě brzo!“

„Já… já… nechtěla… to uklouzlo,“ říkám a marně se snažím nedrkotat zuby.

„To si myslíš, že bych tě tam hodil?! Nebo tě zlil?!“

„Jo.“

„No, to o mně nemáš moc valné mínění,“ posteskne si, když si svléká mikinu a pokládá ji do trávy. „Ukaž,“ rozepíná knoflíky mé košile. Jsem strašně zmrzlá, a tak se vůbec nebráním, až když si uvědomím, jak se mu chvějí ruce, dochází mi, že mi to chce svléknout. Otáčím se k němu zády a zbývající knoflíčky se snažím rozepnout sama. Nemám šanci – jsem tak zmrzlá, že bych je nerozepla, ani kdyby ta dírka byla třikrát větší než ony! Nahýbá se přese mě, až mám pocit, že zkoumá můj výstřih, ale mýlím se. Pokládá své ruce na mé a nechá se mýma zmrzlýma packama dovézt ke knoflíkům. Zřejmě abych měla jistotu, že si mě nebude prohlížet nahou, zaboří se nosem do mých vlasů v týlu. Vůbec nelituji toho, že jsem jejich úpravě (umývání, kartáčování a vonění) věnovala téměř hodinu. I přes svou zmrzlost cítím lehký polibek vzadu na krku a najednou si uvědomuji, že jeho ruce už nejsou na mém břiše a nerozepínají knoflíky, nýbrž jsou za mými zády a tahají ze mě promočené oblečení. Postrá­dám jeho nos zabořený do mého krku a nevědomky mírně zamručím. Vzápětí si to uvědomím a cítím se trapně.

„Promiň, ale jinak to nejde,“ říká a rozepíná poslední část vrchního dílu oblečení, který mám na sobě. Protože jsem magnet, jak říkám, na smůlu, foukne zrovna ve chvíli, kdy jsem nahá, pořádně studený vítr, až se rozklepu ještě víc a cvakání mých zubů už pomalu začíná připomínat datla. „Zvedni ruce… nad hlavu!“ Poslouchám a on mě obléká do obrovské, ales­poň se mi to zdá, hřejivé a hebké mikiny, kterou měl před chvíli na sobě. Otáčím se, objímám ho kolem krku a dávám mu pusu. Můj náhlý útok nevydrží a padáme do trávy. Prohlížím si jeho modré oči a pak mu pokládám hlavu na rameno.

„Jsem ráda, že tě mám. Jsi skvělý!“ Oběma rukama si mě přitáhne blíž k sobě, ale opatrně. Musí, má totiž velkou sílu a mohl by mě rozmáčknout. Je jenom v tričku, ale zima mu není. Zjišťuji, že se mi víc líbí, když si ho můžu prohlížet jeho svaly pod tričkem, než pod mikinou.

„Radši pojď domů, jestli tě nic nebolí.“

„Ne,“ zvedám se a uvědomuji si, že trochu lžu, ale takhle si snad nebude dělat starosti. Obejme mě kolem pasu a kráčíme k nám. Brzy mi je teplo. Jsem ráda, že si vybral mě. Také ho objímám kolem pasu.Takto jdeme až k nám, tam mě před vchodem políbí a chce se se mnou rozloučit. „Ty nepůjdeš dál?“ ptám se zklamaně.

„Ne,“ políbí mě ještě jednou, „tvoji rodiče si jistě představují, že budeš mít lepšího kluka.“

„Hloupost,“ bráním rodiče. „Ti s tebou budou naprosto spokojení. Pojď dál a uvidíš.“

„Nor, radši až někdy jindy,“říká a zdrhá domů. Ach jo, nevěří mi.

Když přijdu domů, tato rozmrzelost mě přejde. Vidí totiž, že mamka peče jablečný závin. Mňam, ten můžu. Ale protože ještě není hotov a já nemám valnou chuť přiložit ruku k dílu, nenápadně se proplížím a už tiše lezu po dřevěných schodech. Zmetek, zrovna poslední za­vrže.

„Kampak?“ Hm, tak to mamka slyšela.

„No, do pokojíka.“

„A co tam máš tak důležitého, že mi nemůžeš pomoct?“

Bleskově přemýšlím, co bych tam mohla mít na práci. Aha, už to mám! „Chci si dodělat to tričko.“

„Myslíš to vínový?“

„Jo, přesně to a nepočká to, protože bych chtěla jít brzy s klukama na zábavu.“

„Tak běž,“ usměje se mamka.

Vyběhnu schody, po kterých jsem se před chvílí vrátila, pak si vzpomenu na Honzu a jdu znovu zpět. „Jo, mami, ještě něco jsem chtěla.“

„No tak povídej, poslouchám.“

„Líbí se mi jeden kluk, myslíš, že bych s ním mohla chodit?“

„Na to už seš snad dost velká, ne?“ usměje se mamka. „A smím vědět, kdo to je?“

„Jo, Honza.“

„Ten pošuk z toho statku tam pod kopcem?“

„No, přesně ten.“

„Tak toho ti schvaluju, aspoň se nebudeš nudit.“

Jo to je fakt! myslím si a mažu do svého pokojíku začít dělat to tričko. Chtěla jsem začít, když byli rodiče pryč, ale nějak jsem se k tomu nedostala, teď mám přímo ohromnou chuť něco dělat. Tak s chutí do toho a půl je hotovo.

Zajímalo by mě, kdo tohle hloupé přísloví vymyslel. Nejradši bych mu zakroutila krkem. Našla jsem si všechno potřebné (trvalo to asi hodinu), ale než jsem všechny střihy přenesla na látku, přešel mě elán. Ono už toho potřebného byla spousta. Látku jsem našla bez potíží ve skříni, ale kam jsem dala tu sametovou stužku, to jsem nevěděla. Tak, teď to ještě vystřihnout a sešít a lehčí půlku celé práce budu mít za sebou. Ale na sešívání už nemám chuť, tak to ne­chám na zítřek nebo že bych to přeci jen měla dodělat teď?

„Pojďte jíst!“ ozve se ze zdola a tím je můj problém vyřešen – zítra je taky den. Sbíhám schody a málem sejmu tátu, když vběhnu za roh do jídelny.

„No, no,“ zamručí. „Já ti to nesním.“ Ale, co kdyby? Mamka vaří skvěle a my s taťkou to taky umíme náležitě ocenit – málem jí všechno sníme.

„Je to moc dobrý,“ říkám s plnou pusu pudinku, na kterém jsou obr jahody se šlehačkou. Mňam, mňam, to je večeře. A jako moučník máme štrúdl se skořicí. Brzy zdrhám nahoru, protože se nechci zapojit do debaty rodičů o tom, co se tu změnilo, když nebyli doma. Nic, ale oni o tom vydrží mluvit i několik hodin a já přeci POTŘEBUJI pracovat, to je další důvod. A posledním důvodem je strach o můj vzhled, byla bych schopná ten štrúdl sníst celý a to by byla katastrofa.

Chvilku zápasím s částmi nového trička, ale pak se rozhodnu dělat něco jiného, stejně se mi teď nechce šít. Kolikátého je dneska… aha osmého května… tak to bych měla napsat Peťulce, své nejlepší kamarádce z Prahy. Dohodly jsem se, že já jí vždy šestého pošlu dopis a ona do sedmnáctého odpoví. No co, vždy zdržuje ona, tak jednou snad můžu já.

Čau Petro, ne to je blbý, zkusím napsat něco originálnějšího. Nazdárek Peťuldo! Ne to taky není ono, už to mám Nazdárek Peťko! Tak dobrý, pět minut mi trvá, než vymyslím oslo­vení. Musím psát a myslet rychlejc. Jak se máš? Doufám, že dobře jako já. Musím se ti poch­lubit: zamilovala jsem se! A že nevíš do koho? Do Honzy, jak jsem ti o něm psala, že jsme jen kamarádi. Tak teď už to není pravda. Nejlepší je, že mě má taky rád. Super, ne? Co ty a tvůj tajný miláček? Prozraď mi, kdo to je? A jak ti jde škola? Asi dobře, co šprtko? Ne, víš, že jsem to tak nemyslela. Nevadí ti, když tě občas provokuji s tou šprtkou? Šiju si skvělý tričko. Doufám, že přijdeš na zábavu. Už jsem ti o ní psala, je 30 května. Mohla bych ti ukázat „svého“ (= to záleží na vývoji dalších událostí) kluka. Moc se těším, tak přijeď, jo? Tvoje kámoška Marcela

Tak, dopis bych měla, ale co mám dělat teď? Jú, ono už je jedenáct… no tak to jdu spát.

Probouzím se docela brzo – už v sedm. Rodiče ještě určitě spěj. To je divný, normálně se budím o dvě až čtyři hodiny dýl. Co mě to vzbudilo? Sluníčko hezky teple svítí, ale to mě nevzbudí. Buch, buch! Aha, někdo k nám jde na návštěvu. Proč už teď? Vyhrabu se z postele, seběhnu schody a jdu ke dveřím. Cestou několikrát slyším bouchání. „Kdo je?!“ ptám se tro­chu podrážděně.

„Já, Honzy,“ odpovídá mi neznámý hlas.

„Jaký Honza?“

„Štrausů, máme dole ve městě statek, tam u kašny a tátovi patří ta hospoda, co se bude opravovat. Mám oběhnout všechny domy a…“ Ajo, toho znám, bleskne mi hlavou a otvírám. „… říct vám, že do města jede armáda Němců a jsou ozbrojeni.“

„Cože?“ Vždyť s nimi máme mír, ne?“

„To jo, ale proč sem jde ozbrojená armáda? Radši všechny vzbuď!“

„Jo,“ fakt letím všechny vzbudit. Rodiče jsou bleskově oblečení a spolu s Honzou běží celá naše rodina do vesnice, a pak na kopec. Sice je to k neuvěření, ale fakt si to k nám pochoduje armáda. Bereme si nejdůležitější věci a zdrháme na kopec do pevnosti… Je celkem velká, ale nás je moc, a tak jsme tam docela nahňácaní. K večeru se dělíme o jídlo, které jsme všichni donesli. Noc je hrozná, trávíme ji v obavách o své životy a majetek. Skvělé je, že si mě mezi tou spoustou lidí našel Honza a uklidňuje mě vyprávěním a tom, jak kdysi tato pevnost za­chránila obyvatele naší vesničky. Vysvětluje mi, že i kdyby nás obklíčili, vede odtud tajná chodba až do Horky, té vedlejší vesnice. Zasypaná být nemůže, protože si ji nedávno prochá­zel s kamarády. Obdivuji se jeho znalostem historie Hartmanic a už klidnější napjatě poslou­chám, jak to dopadne s lidmi, kteří se tu ukryli jako nyní my. Ráno se po průzkumu nějakého dobrovolníka (Honzovi jsem to pro jistotu zakázala), vracíme domů a jsme překvapeni, že jediné co zmizelo jsou trvanlivé potraviny a na stolech za ně leží peníze.

Dneska na mě už Honza nemá čas, tak se věnuju šití. Tričko už je vlastně ušité, teď ho zbývá jen ozdobit, to bude mnohem náročnější. No co, stejně to budu muset udělat, tak proč nezačít hned? Chvíli mi trvá hledání hedvábných růžových stužek, knoflíčků a krajky, ale díky mamčině pomoci mám za deset minut všechno připravené. V jednom časáku nacházím báječný obrázek na vyšívání pouštím se do toho. Mám hotový jen ocásek draka sršícího oheň, když mě mamka volá na oběd. To už je tolik hodin? Ten čas ale rychle letí. Po obědě nemám na práci chuť, tak si beru právě rozečtenou knížku a jdu si lehnout na deku na naše místečko. Jen tak si sedím a čtu, když zaslyším měkký smích nějaké dívky. Vzhlédnu od knížky a vi­dím, že si to ke mně míří Anči a jde za ruku s Davidem. Rychle se zvedám a vyklízím „pole“, aby se mohli nerušeně bavit na nejhezčím místě tady v okolí. Já si klidně můžu číst jinde. No vlastně, už se mi ani moc nechce číst, vzpomněla jsem si totiž na školu. Měla bych se naučit matiku, protože ty paraboly a hyperboly nějak nechápu. I když se mi do toho ani trochu ne­chce, beru si po návratu učebnici a jdu za taťkou, ať mi to vysvětlí! Táta se snaží a k mému překvapení to rychle chápu. To by byl učitel! vzdychnu si pro sebe.

Večer plyne v klidu a pohodě – mamky báječná svíčková je za chvíli fuč. Už vím, co budu dělat o prázdninách… začnu se učit vařit. Když to říkám rodičům, asi čtvrt hodiny se mi smějí a snaží se mi něco říct. Mračím se na ně. Co je na tom špatného, že se chci naučit vařit? Mamka se přestane smát jako první a vypráví mi, jak jsem jako malá vařila svým panenkám kopřivy a pampelišky. Dělala jsem to jen, když jsme přijeli na chatu, protože v Praze jsem měla trhání kytiček, díky častým návštěvám maminčiny známé v květinářství, zakázané. Mamka mi také říká, že si právě s tátou vzpomněli na to, jak jsme jednou (bylo mi teprve osm let) byli u nás na chatě a na návštěvu přijela teta se svými dvěma dětmi. Toho mladšího jsem donutila ochutnat kopřivy pečené na ohni a uvařené pampelišky. V noci mu pak chudáčkovi bylo špatně, a další den prý nechtěl od maminky jíst, ale to ode mě jo, že to prý bylo dobré. Musela jsem se začít smát, když si představím, jak jsem mohla Dalibora k něčemu donutit. Mému bratránkovi je teď teprve patnáct, ale svou vysokou, mohutnou postavou a dospělými rysy obličeje vypadá klidně na dvacet.

Dneska je 29. a já už jsem tričko dokončila. Ufff! Ale výsledek je skvělý, jsem spokojená. Parádně mi sedí a k sukni, co jsem dostala k svátku letos k svátku, se hodí. Nemůžu se dočkat zítřka, Honza slíbil, že přijde. Jen mě štve, že mi nepřišel dopis od Peti, už tu dávno měl být, takhle tam nemůže přijít, protože tam netrefí, nikdy tu za mnou ještě nebyla.

Jsem trochu nervózní, no co trochu… tohle je první zábava, na kterou tu půjdu, jinak jsem byla na diskotékách pro mládež, ale to bylo ještě v Praze, tady je všechno jiné. Čeho se bo­jím? Tancovat mě naučila mamka, která v tanci vyhrávala nějaké soutěže (samozřejmě po taťkově boku), oblečení taky mám, tak co? Čím víc se blíží večer, tím jsem nervóznější, hmm, přímá úměrnost, to je supr. Už nedokážu ani chvíli zůstat na místě. Aby moje nervozita ne­byla tak nápadná, rozhodla jsem se přerovnat si skříň s oblečením. Všechno jsem vyházela na zem a rozhodla se, že si to poskládám a uložím podle nějakého systému. Skládám a skládám, až se pomalu začínám uvolňovat, a dokonce si i zpívám. Zkrátka – už jsem v pohodě. No, ne na dlouho. Stačí jeden pohled na hodinky a pohoda je ta tam. Mám pět minut na cestu, která i když běžím v teniskách trvá nejméně DESET minut. Jen klid, to zvládneš! říkám si. Ale jak?

Mou spásou je tatínek. Když postřehl, že jsem ještě neodešla, vzal si motorku a připravil ji. Spatřila jsem ho hned, jak jsem vylítla před dům. „Jako tvoje matka,“ usmál se, „taky vždycky pozdě.“

„To je jen proto, že chci vypadat úchvatně,“ zabručím rádo by uraženě.

„Taky tak vypadáš!“ zhodnotí můj vzhled. Jsem spokojená a můžeme vyrazit. Do hospody U Kohouta vcházím minutku před začátkem. V bíle vymalované místnosti se spoustou světle­hnědých stolů a k nim přiléhajících židlí se Honza vůbec nedá najít. Rozhoduji se pro systematické pátrání a obcházím kolem každého stolu. Usměvavé tváře kluků se za mnou otáčejí. Záda mám rovná a hlavu vztyčenou… myslím si: Asi mi to sluší, to bude Honza koukat! Přibližně v půli cesty vidím u stolu Davida s Adélou. V Adéliných očích se zračí část alkoholu, kterou již stihla vypít. Když mě zahlédne, nakloní se k Davidovi a cosi mu šeptá, pak se začne hlasitě smát.

David se zvedá, stoupá si přede mě a tiše mi šeptá: „Máš trochu rozvázané ty stužky.“ Chvíli čeká, než si uvědomím, že rozvázané tričko by mi mohlo každou chvíli spadnout, a zavážu si to. Děkuju mu a mažu pryč! Adéla se stále ještě směje, škodolibka. Vsadím se, že by měla radost, kdyby mi to spadlo a všichni se mi smáli. Honzu nacházím nedlouho potom a je nějaký zamyšlený.

„Ahoj, co se tak mračíš?“

V údivu zvedne oči od stolu a usměje se: „Jé, ahoj,“ vstává a usazuje mě na židli vedle sebe, „myslel jsem, že sis to rozmyslela a nepřijdeš.“

„Trochu jsem byla v pokušení, protože kdyby mě táta nesvezl, přišla bych pozdě.“

„Ale o to se tu nikdo nestará.“

„Aha.“

„Jé, zapomněl jsem. Úplně jsi mě spletla svou krásou, vypadáš úchvatně. Dáš si něco k pití? Matonku, džus, kolu, limču? Na začátku si nedávej alkohol, zmeškala bys to nejhezčí o půlnoci.“

„Vzala bych si limču. Alkohol nepiju,“ zapřu šampaňské, které si každoročně dáváme na Silvestra.

„Jó? Já si ji taky vybral. A schválně jakou? Malinovou, citrónovou, jahodovou, broskvovou, kolovou, banánovou?“

„Malinovou. Co sis dal ty?“

„Škoda, teď ses netrefila, já mám jahodovou, ale ta je taky červená,“ řekne a zářivě se usměje.

Zábava je na počest blížícího se léta a jako vždy ji i tentokrát zahajuje starosta: „Vážení přátelé, jsem velmi rád, že se nás tu sešlo tolik. Chtěl bych vám připomenout, že ve vašem vstupném…“

„Cože??? Ono se platilo vstupné??? Jak to že já nic neplatila?“

„Pozval jsem tě, nevzpomínáš?“ usmívá se a já zase vnímám starostův projev: „… jídlo a pomoc domovu dětí. Přeji vám příjemnou a ničím nerušenou zábavu.“ Všichni začali tleskat a my se přidali. Ještě neskončil potlesk a už spustila kapela stojící na pódiu. Hrálo se snad úplně všechno. Hned při druhé písničce mě Honza vzal do kola. Asi tak do devíti se hrály samé rychlovky…některé zpívala kapela Bobříci a jiné pouštěl DJ, neboli Hynek. Pouštěl snad všechno – Ramsteiny, Kabát, Tatu, Rolling Stones, Beatles, Deep purple a ještě spoustu skupin, které ani neznám. Všem se tam moc líbilo, dokonce do nás vrazil nějaký křepčící stařík. Úplně mě dostaly ploužáky. Honza je skvělej tanečník. No, nejprve jsem ho musela trochu pokárat za ruce na mé zadnici, ale když je pak měl výše, bylo to super. Tvář měl lehce přiloženou k mé a co chvíli mě políbil do vlasů nebo přejel prsty po páteři. Začala se blížit půlnoc a já se Honzy nedočkavě vyptávala na překvápko, ale nic mi nechtěl říct.

V kostele odbili dvanáct, všechno ztichlo a lidé začali vycházet ven. Honza mi podal ruku: „Jinak se mi tu ztratíš.“ Podívala jsem se na něho nazlobeně. „Nebo by mi tě unesl dav,“ dodal po tom, co postřehl, jak se na něj dívám. Vyšli jsme ven a já si všimla, že všichni koukají na oblohu, ale na ní nebylo nic zajímavého.

„Na co se díváme?“

„Bude zatmění měsíce.“

„Jú,“ vydechnu. To jsem opravdu nečekala. Kolem nás se stále ještě cpou lidi.

„Raději si tě chytím, aby tě neunesli,“ objímá mě kolem pasu.

Je to úchvatná podívaná – nejprve na něho padl stín a pak dočista zmizel. „Ne, abys takhle někam zmizel!“ varuji Honzu.

„Neboj lásko, od tebe mě nic neodtrhne!“ říká vážně. To bylo milý, myslím si a usměju se.

Ještě se nám hned nechce dovnitř a jdeme se trochu projít kolem. Brzy zjišťuji, že to nebyl až tak dobrý nápad, protože mě z těch vysokých bot bolí chodidla. Honzovy se svěřuji, až když se ta bolest nedá vydržet a on si se zájmem prohlížel mou chůzi. Tak jsem trochu kulhala, no. Sklonil se, popadl mě do náručí a nesl mě ke kostelu, kde je lavička. Opatrně mě na ni posadil a zeptal se, jestli mi má zout boty. Řekla jsem že ne, že to zvládnu sama a dala jsem se do toho. Ujal se rozebírání pásků na druhé botě. Díky náskoku jsem byla o něco málo rychlejší a začala jsem si masírovat kotník. Odstrčil mi ruce: „Já sám.“ Máčel si ruce v chladivé rose na trávě a lehounce mi masíroval chodidla a kotníky. Bylo to příjemný a já úplně zapomněla na bolest nohou. Najednou k nám dolehlo funění. Ke kostelíku se řítila asi nějaká holka, usoudila jsem podle toho, že si v ruce držela kus nějaké látky, zřejmě sukně nebo šatů.

„Sorry, že ruším, ale chtěla jsi mě vidět, ne?“

S Honzou se na sebe koukneme trochu nechápavě, ani jeden dotyčnou osobu neznáme.

„Ježiš, Marcelo, jsou to teprve tři roky!“

Teprve teď mi dochází, že to je Petra. „Jé, promiň, nějak jsem tě nečekala, když jsem tě neviděla v sále.“

„Jak bys mohla, když máš oči jen pro něho!“ vytkne mi naoko.

„Když to jinak nejde,“ usměji se rozpačitě. „Honza mě k tomu láká a ty Petro, to stejně víš!“ vyčtu jí pro změnu já. „Tohle je Honza, můj senzační kluk a tohle je má nejlepší kámoška Petra a je z Prahy jako já.“

„Těší mě,“ říká Honza a já si pomyslím jen, že se chová jako vždy parádně. Tak co teď, přemýšlím. Domů se mi nechce, ale na druhou stranu nepotřebuji, aby nám moje nejlepší kamarádka dělala křena, jsme radši o samotě. Honza to řeší za mě: Petře podává moje boty: „Vezmeš to?“

„Jasně.“

Mě si bere do náruče a nese mě k domu. Cestou mi dává několik polibků a šeptá mi do ucha: „Užij si večer s kamarádkou, spolu ještě budeme.“ Zvlášť ta druhá část sdělení mě zahřála u srdíčka. à Takže se mnou počítá i dál. Když se mi konečně podaří odsunout kousek trička, dávám mu pusu na krk a maličko ho i kousnu. Před domem mi Petra nazouvá boty, Honza mě staví na zem a dává mi jen takovou malou upejpavou pusu. Ale počkej, příště mi to budeš muset vynahradit, lásko! Polibek mu oplácím a se zamáváním a díky mizím ve dveřích. Petru si vedu do pokoje. A ona i zatím nadšeně vypráví o mém klukovi. Jemně jí prozradí, že vím, že je skvělý a ať mi raději řekne, kdo je ten její tajemný.

Ale stejně jsem ráda, že se jí líbí. Názor nejlepší kamarádky je nejdůležitější z názorů všech ostatních. Když vám kluka schválí kámoška, je to důležitější (alespoň v sedmnácti), než když vám ho schválí rodiče, i když to je taky fajn.

Petra mi říká, že tu zůstane jen týden, ale že se pak ještě o prázdninách staví. Prima! Ale na druhou stranu to znamená dlouhých sedm dní bez polibků a objímání, a z toho radost nemám.

Určitě něco podnikneme, ale dnes jdeme spát. Moje postel se dá lehce rozložit na dvě, a naše ležení je připraveno, ale to bychom nebyly my, kdybychom šly hned spát… ještě dvě hodiny si povídáme.

Ráno se probouzím první, jako vždy. V momentě jsem rozhodnutá Petru překvapit. Opatrně polehoučku jako myšička vylezu z pokoje a už slézám schody. Dole už se nemusím pohybovat tak tiše,protože pokud zrovna neshodím skříň s porcelánem, Petru neprobudím. Nejen že spí jako zabitá, ale nahoře je hluk odtud málo slyšitelný. Vařím čaj, krájím pomeranč a jablko, housky potírám sýrem a pokládám na ně domácí salám, který nám včera donesl Honza. Oba jsou skvělí – salám chutí a Honza celkově. Snídaně je hotova, tak alou nahoru. Všechno jde hladce, ale když chci zavřít dveře do pokoje, udělá se průvan a s dveřma to třískne. Petra se lekne až nadskočí. Když se trochu probere a vzpamatuje z šoku, začne se smát. nechápu čemu! Postřehla můj výraz a vysvětluje: „Připadá mi legrační, jak jsem vyskočila.“

„Aha,“ usměju se a konečně na ni přestanu civět a položím tác vedle postele: „Ber si! A povídej o tom svém. Já už ti všechno řekla.“

„Tak jo, ale připrav se na šok. Radši si sedni.“

Když to říká ona, bude lepší poslechnout. Sedám si vedle ní a taky snídám.

„Víš, jak k nám do třídy přišel nový kluk, tak se jmenoval David. Zamilovala jsem se do něj na první pohled a začali jsme se spolu trochu bavit. Dokonce jsme spolu chtěli začít chodit, ale on zjistil, že se přestěhuje sem, tak jsme to nechali plavat a vlastně díky tomu chodím s Kubou. Neviděla jsi na zábavě takovýho hodně hezkýho hnědovlasýho kluka? Tak to byl David.“

„Jo, Davida znám, je to můj kámoš…“

„Prima, jen si dej pozor, je trochu divokej.“

„Říkám, že je to můj KAMARÁD, ale to, že je trochu prudší vím,“ usměju se.

Petra nezkoumá, jak je možné, že to vím a vypráví dál: „Kuba se znal s Davidem ze základky a než David odjel seznámil nás spolu. Ale to by ještě nebylo tak zvláštní, ale co mě překvapuje je, že je můj soused a já si ho do té doby nevšimla.“

„Hm, to jsi tedy dobrá!“ pochválím její postřeh.

„To jsem, taky se ze začátku durdil, ale jak víš z našich hádek, usmiřovat si někoho umím docela dobře.“

Jo, tak to je pravda, to je přesně styl mé nejlepší kámošky – nejprve se s někým pohádat, až jsou oba rudí vzteky a pak být tak líbezná, že jí všechno odpustíte.

„Se mnou ses už dlouho nehádala, kdy to máš v plánu?“

„Dnes, nejpozději zítra,“ odpoví zcela vážně. Když se zamračím, nevydrží to a začne se řehtat.

„Ty!!!“ vrhnu se na ni, až shodím snídani na zem. Chechtá se jak pominutá, protože ji už zase lechtám. Chvíli se snaží oplácet mi stejnou mincí, ale protože se jí to nedaří, raději se brání. Ale to jí také nejde, tak se rozhoduje pro zběsilý útěk, nebo to tak alespoň vypadá. Bohužel ani ten jí není spásou. Od mého lechtání ano, ale ustlala si přímo ve zbytku naší snídaně. Když vidím, jak vyjeveně zírá na věci kolem sebe, dostanu nezadržitelný záchvat smíchu. A kdo by taky potlačoval smích, když jste s nejlepší kámoškou? Ale moc dlouho se nehihňám, alespoň ne nahlas, protože po mně hodí pomeranč, a tím mi ucpe pusu. To si jen tak líbit nenechám! „Hytej,“ mrštím po ní polštářem, a když vidím, jak bere čaj, že mě polije, schovávám se pod peřinu. Petra zuří, útok jí nevyšel a já jsem teď dobře schovaná. Něco mě napadlo: vyskočím a chci na Petru hodit peřinu přes hlavu tak, že bude vypadat jako strašidlo, ale trošku jsem si ji přiklekla, a tak letíme spolu. Petra jen kouká, co to na ni padá, ale uhnout už nestačí. Když se konečně vymotáme z toho všeho, dáme se raději do uklízení, aby pak naši neřvali. Peřina, polštář a prostěradlo půjdou vyprat a zbytek zatím sbírá Petra.

Když je vše uklizeno, jdeme něco společně ukuchtit – to zas bude něco! Petra neumí uvařit skoro nic a já jsem na tom, ještě o málo hůř. Rozhodly jsme se pro linecké cukroví. Chvilku nosím potřebné věci a už hňácáme těsto. Velkoryse to nechávám na Petře, nemám ráda, když jsem celá od mouky a s tím mým zlozvykem utírání rukou do kalhot, to ani jinak nejde. Když je hmota uplácaná, děláme z jedné části kakaovou a z jiné mramorovou, třetí necháváme tak, jak je. Přináším formičky na vykrajování, ale Petra mě s nimi posílá pryč, prý to není moc originální, tak to chci vidět, co budeme dělat bez nich. Naprosto suverénně se chopí nože a vlnitého vykrajovátka a pošle mě s jinými částmi těsta pryč, prý to je překvápko. To její tajnůstkářství mě štve, a co mám asi tak vyrobit?

Už to mám!!! Udělám hromadu srdíček, kuliček, čtverečků a bůhvíčeho a navléknu to na gumičku a dám Petře korále, jaké ani v Praze nekoupí. Zase jsem se pro něco nadchla a teď na tom pilně makám. V půlce práce už Peťa klepe na dveře, ale má smůlu, teď dělám tajnosti já. Jen si umyji ruce a půjčím jí knížku, aby se nenudila, než to dodělám. To její se už peče… jsem zvědavá, ale ona možná víc.

Ha! A je to hotové! Juchú!!! Teď to dám péct.

Teď to jen nechat vystydnout a navlíknout, to už bude pohoda. Ale jo, jednotlivé tvary si jsou celkem podobné.

Jú, to je hodin. „Petróó,“ volám do svého pokoje.

„Už letim,“ ozve se a Petra opravdu letí a dokonce ze schodů. Jen užasle zírám. Když s provinilým výrazem vstává, napomenu ji, že by se nemusela chovat jak ztřeštěnec. Vzápětí se obě rozesmějeme – zrovna já mám co říkat. K obědu si ohříváme guláš a já si podle Petřina zvyku taky beru chleba, i když jsem zvyklá na knedlíky. Po obědě chvilku navlíkám a dáreček je hotov, jen ho zabalit.

Jsem zvědavá, co pro mě má Petra. Vau, tak to je dobrý! Udělala z toho lesík – různobarevné stromečky, všechna možná zvířátka a ze zbytku mech. No super! Rozhodně nešetřím chválou, ona si ji zaslouží, kam se hrabu mé jednoduché tvary. Ale když jsem si myslela, že se jí můj dárek nebude líbit, šeredně jsem se spletla. Je z něho doslova unešená. Obě jsme spokojené a šťastné.

Po obědě myjeme nádobí a chceme jít ven na procházku. Ale počasí má nějaké námitky spouští se „slejvák“. Uznávám, že procházka v tomhle by nebyla zrovna to pravé a radši se rozhodujeme ještě něco kutit.

Chvíli dumáme nad tím, co máme chuť dělat a brzy víme co bude to pravé – korálky. Chvilku navlékáme jen tak, ale o je nuda, tak se pouštíme do složitějších vzorů, to už je lepší. Čas nám utíká neuvěřitelně rychle, než se nadějeme jsou doma rodiče a večeře na stole.

„To ten den ale rychle utekl, co?“ je trochu smutná Petra.

„Ale užily jsme si to, ne?“ snažím se ji přivést na jiné myšlenky.

„Jo, to jo, a ještě užijem.“

Postřehnu, jak se jí v očích blýsknou čertovské plamínky a pak už na mě letí „duchna“. No počkej, myslím si a bombarduji ji polštáři.

Druhý den se ráno probouzíme naráz. Za nohu ji táhnu z postele, až se rozhodne spolupracovat a vstává. Jdeme se nasnídat dolů. Ani jedna nemáme chuť na obyčejnou snídani, a tak se pouštíme do něčeho speciálního. My a dělat něco obyčejného nebo normálního? Nikdy! Dávám jí dortovou formu, ať ji vyloží piškoty a sama nosím všechno ovoce (čerstvé i v konzervě), které nacházím. Osladím tvaroh a smíchám ho se želatinou a zalévám tím ovoce, které už Petra dala na piškoty. Dortík má tolik vrstev, že by se mu mohlo říkat obr dort. Navrch dáváme ananas, mandarinky, višně a kiwi a zaléváme to průhlednou želatinou. To bude mňamka! Ale teď musíme počkat, až aspoň trochu vychladne. Abychom ho hned nezbaštily, jdeme se projít. Ukazuju Petře své nejmilejší místečko pro relaxaci, ale ona je divočejší typ a nemá chuť jen tak sedět a kecat. Abych uspokojila její touhu po dobrodružství, slibuji jí, že odpoledne půjdeme do skal. Má takovou radost, že zapomíná na dort. Já z toho až tak nadšená nejsem, ne že bych se přímo bála, ale od jisté doby (co chodím s Honzou) na sebe MUSÍM dávat pozor. Dort už je studený a my si na něm pěkně smlsneme. Odpoledne si beru bráchovy chrániče k silničním bruslím a svoje dávám Petře, která je drobnější postavy než já. Bereme si horolezecké lano a jdeme na věc. Zrovna mě napadá taková blbůstka, co jsem někde slyšela: Nevaž se, odvaž se – horolezci s. r. o. Tím se teda řídit nebudeme. Petra chce vylézt na nejobtížnější skálu, blázen. Lžu jako když tiskne, a tak mi uvěří, že to je ta špičatá, ale poměrně nízká. Výstup není lehký, ale pro nás místní je to brnkačka. Petře dává zabrat, a tak je nahoře spokojená, že to zvládla. Já se jen v duchu usmívám, jak jsem to pěkně vymyslela. Vracíme se akorát na večeři. Prima, obě máme hlad, protože jsme při lezení po skalách zapomněly jsme na oběd. Večer ležíme v postelích a čteme si ve starých časopisech, které jsem tu měla schované. Bože, to jsou blbosti! Tomu můžou věřit jen puberťačky. Silně pochybuji o tom, že se zalíbím klukovi, kterého srazím na lyžích. Usínáme vyčerpané smíchem.

Třetí den Petřina pobytu u nás jedeme na rodinný výlet ke koupališti „Tůňka“. Ovšem to žádná tůňka není, ale obyčejný bazén. Celé dvě hodiny skáčeme do vody šipky, bojujeme na skákacím prkně o to, kdo se udrží, jezdíme po klouzačce a tobogánech. Pak už je i nám kachnám, jak nás nazval táta, zima a jdeme sebou hodit na deku. Chytat bronz na léto taky není špatné.

Typicky jsem usnula a probudila se až po třech hodinách s mírně třeštící hlavou. Bez přemýšlení jsem se rozběhla a skočila do vody. Ouha, to byla ledárna. Myslela jsem, že zmrznu. Naštěstí se tak nestalo. Vylezla jsem ven a rozhlížela se po Petře. Ležela na dece vedle mě a podle barvy jejích zad jsem poznala, že to dnes se sluníčkem trochu přehnala. „Petro,… dělej, vstávej, máš úplně rudý záda,“ trochu přeháním, ale jinak by se nezvedla. Zbytek dne se koupeme a jsme především ve stínku. Večer je Petra hodná, kvůli spáleným zádům nevymýšlí žádné lotroviny a v klidu poslouchá a hodnotí mé oblíbené písničky. Jsme utahané a spánek potřebujeme jako sůl a brzy usínáme.

Ráno si matně uvědomuju, že mě vzbudilo nějaké žvatlání. Co to…? Aha, zapomněla jsem vypnout rádio. No když už je to puštěné, poslechnu si aspoň zprávy.

To byl asi osud! Zrovna hlásili, že nedaleko odtud, v…, je jahodová akce. To znamená, že zaplatíme dvacku za vstup, celý den si můžeme sbírat jahody, pak nám je zváží a za kilo budeme platit desku,  to tedy je dobrý kšeft. Docela neurvale budím Petru. Ta chvíli něco brbla, ale když ji polštářem donutím mlčet a ona mě vyslechne, málem ji nezdržím ani na snídani. Po jahodách je jako upír po krvi, tímhle se nedá nasytit. Několikrát ji musím napomenout, aby to nechtěla jíst už teď – je na nich přece prach a všelijaké postřiky. Poroučení mi jde, a tak mě poslouchá, i když je o půl roku starší. Cestou domů zbaštíme plný košík jahod a pak se mamka diví, že nemáme chuť ani na její výborné španělské ptáčky. Ale co, ještě máme pět takových košíků. Asi se dnes bude dělat jahodová pěna.

 Dnes mám „courací“ náladu a navrhuju jít omrknout nějaké obchůdky. Moc dobře vím, jaký je Petra blázen do všech keramických blbůstek, a tak ji vedu rovnou do „Dílny médi Rullyho“. Je tady v širokém okolí vyhlášena za nejlepší a podle Petřina nadšení tomu tak opravdu je. Nechápu ji, ale ať si toho koupí třeba náklaďák, když jí to udělá radost. Trochu se mi zdá, že mi Petra čte myšlenky, když vidím, že si všechno, co potkáme dává do košíku. Co vidím, má tam divnou zelenou žábu, poťouchle se tlemící, čůrajícího panáčka, pistolku na vodu, bagřík a ještě několik postaviček, dinosaury počínaje a konče kovboji a indiány. Za hodinku z obchodu odcházíme, Petra o jeden papírek se dvěma nulama a jednou pětkou lehčí a já jí nesu jednu z tašek plnou všelijakých blbostí.

„Deme do cukrárny??“

„Jasně.“

Tak fajn, nabírám směr své oblíbené. Jsou tu sice jen dvě, ale stejně ji můžu nazývat oblíbenou. Zvu Petru a ta z toho má docela radost, ani se nedivím, už teď utratila dost prašulek. Dáváme si pohár, dva zákusky a ještě kopeček na cestu. Jdeme se podívat na knížky a časopisy. Tentokrát se rozšoupnu pro změnu já a beru si tři knížky a pět časopisů. Sice mám slevu dvacet procent, ale i tak to není právě málo. Samozřejmě těch našich pět obchodů s oblečením bereme útokem. Petra si odnáší kytičkované šaty ke kolenům, ve kterých podle mě vypadá jako kočka a dělají ji vyšší. Dále černé tříčtvrťáky s vyšitými hvězdičkami, modrou a oranžovou mini a nádherný fialovorůžový bolerko. Já si nesu fialové a modré šaty, hnědou a zelenou sukni a tričko s krátkým rukávem těžko definovatelné barvy. Jsme spokojené, i když jsme nákupům věnovaly celý den. Několikrát jsme se vyfotily v super ujetých modelech. Prostě dnešek byl parádně strávenej.

A dneska se jde na pytlačku. Pan Kalhotka (pěkné jméno, že?), má už zralé višně, maliny i rybíz. Nevím čemu dá přednost Peťa, ale já rozhodně višním. Petra je pro a jdeme. Smůla, Kalhotka dnes není doma, tak zlodějna nebude moc těžká. Přelézáme plot a baštíme rybíz, jenže brzy se začneme nudit. Petra je zklamaná, že se žádné dobrodružství nekonalo.

Mám nápad! Půjdeme k paní Lípové na lusky. Přes dřevěný plůtek se dostáváme lehce. Sezobneme dva lusky a už nás milá paní honí s metlou po dvorku. To by člověk neřekl, že už jí je sedmdesát. Je rychlá jak zajíc. Naštěstí jsme rychlejší a zdrháme pryč.

Přemýšlíme, co budeme dělat dál, ale nic nás nenapadá. Tak jen tak sedíme u silnice a koukáme. Je to mrzuté, ale je to tak, vážně nevíme, co máme dělat. Rozhoduji se, protože jsem to už nervově nezvládla, pro malý výlet k „propasti“. Je to taková díra asi o průměru dvacet metrů, na jejímž dně jsme si postavili bunkřík. Teda, postavil ho tam Honza s klukama, ale už tam chodíme jen my dva a udržujeme to tam. Je tam moc pěkně a už jsme se domluvili, že tam budeme o prázdninách pár dní bydlet.

Dolů slízáme bez problémů, akorát jednou to Petře trochu uklouzlo a já ji musela podržet, abychom nespadly obě. Petra nechápe, kam ji vedu, ale ochotně mě následuje. Přicházíme k „srubu na nožičkách“, jak naší skrýši někdy říkáme. Vypadá jako posed, a protože tu je všude kolem rovina a pak stěny, hezky se tu vyjímá. Petře se zařízení uvnitř líbí. Nic moc tam není, ale pro přežití by to stačilo. Postel je pohodlná, na stolku se dá psát i jíst, máme tu maličkou ledničku na baterky a místo dřezu na nádobí by se dalo použít nedaleké jezírko.

V bunkříku jsme tři hodiny. Povídáme si a Petra si prohlíží pamětní knížku – jsou v ní zápisky o vylepšení našeho „domečku“. K večeru jdeme domů, protože nám začíná být zima, to je jedna z nedomyšlených věcí – bez izolace se tam nebude moci být.

Večeře je bezvadná. Zemlbábu můžu. Jenže potom zase nevíme, co dělat. Jdeme se dívat na televizi. Je stejně zábavná, i když je vypnutá, proto to balíme a posloucháme písničky, to se nám líbí víc. Brzy usínáme.

Mamka nás budí v osm. Bereme Petře batoh a jedeme na nádraží. S Petrou se loučíme hodně vřele, obě si přejeme, aby tu ještě mohla zůstat, ale nejde to. Vlak je jako na potvoru přesný, ještě mi naposledy mává z okýnka a „ádijé“ za tři týdny.

Už se těším na Honzu. Mamka ale mé nadšení zchladí, prý ho viděla odjet a vrátí se až večer. Stejně teď pro mě má práci. Dělám všechno, co chce, až jsem sedřená jako kůň. Po večeři s překvapením zjišťuji, že už je osm. Ptám se mamky, jestli můžu k Honzovi a kdy se mám vrátit. Říká že za hodinku, dvě. Nechce se mi a ukecávám. „Tak si tam zůstaň třeba celou noc!“

„Fakt můžu?“

Souhlasí a já neodolám a dám jí pusu: „Jsi zlatá, mami,“ řeknu a pádím.

To bude noc!

Honza už je doma a je trochu překvapen, že jsem přišla tak pozdě v noci. „Nemohla jsem odolat.“

Usmívá se. „Já taky. Moc jsem se těšil. Tak co, užily jste si to?“

„Jo, skvěle.“

„To je bezva, miláčku. Nechceš jít na chvíli dál?“

„Jo, dnes můžu,“ usmívám se trochu zákeřně.

„Fajn a kolik máš na mě času?“

„Celou noc.“

Směje se: „Vážně?! A pak mě zavřou za únos.“

„To bych nedovolila! Mamka s tím souhlasila.“

„Fakt?“ nevěří mi pořád.

„Jo, vážně.“

„Tak fajn, to se musí oslavit, dáš si skleničku červenýho?“

„Ráda.“

Přináší mi skleničku a sobě taky. Moc mi chutná, je takové trochu sladké. Všimnul si toho a chce mi ještě nalít. Jsem proti. To tak, dnešek si chci užít a rozhodně ne tím, že budu opilá. Ani ne ničím, co by mi za několik měsíců dělalo problémy, prostě si dnes opravdu užijeme líbání.

P. S. To budou prázdniny!!!

Konec