Vše o Alanovi 6

Alan:

Flóri začal chodit s Fany. Ale nic se tim nezměnilo. Pořád jsme byli stejný kamarádi. Akorát jsme byli tří. Fany nás seznámila s tou svojí partou. Bylo jich asi pět a byli to samý fajn lidi, některý z nich jsme znali od vidění ze sedmdesátky a tak.

Vypadlo z nich, že jeden čas s nima taky táhla Lola, jenže potom její táta zjistil, v čem jede a udělal všemu konec. Od tý doby prej vůbec nikam nechodí.

Mě připadal skvělej jeden kluk. Jmenoval se Martin Schweiger a byl to hustej týpek. Byla s nim fakt prča a člověk mu mohl všechno říct. Jenže se pořád držel jakoby zpátky. To byl taky důvod proč do toho jako jedinej nespadl. Kamarádili jsme teda s partou, ale nejvíc času jsme trávili v našem úzkym kroužku.

Tehdy se začínaly nosit veliký plandavý kalhoty, kapsáče. Koupil jsem si je. V jednom sekáči jsem objevil nádherný křiklavě růžový. Musel jsem je mít. Nosil jsem pak jenom je. K tomu leopardí triko, který mi sehnala Fan, sama měla taky takový. Začal jsem nosit takový ty obyčejný plátěnky s tenkou podrážkou. Připadalo mi to fakt mazaný. Taky jsme s Fan vyráběli různě roztrhaný a potrhaný trika, našívali jsme na ně všelijaký ptákoviny, od dětskejch nášivek s obrázkama z večerníčků, přes korálky všech barev a tvarů až po protifašistický znaky. Barvili jsme věci a flekatili je chlórem a savem, když jsme se někdey zkouřili a měli kreativní náladičku. Byla to dokonalá tvůrčí práce. Vytvořil jsem si tak úplně novej šatník.

Nejvíc mě vzrušovalo to míchání stylů. Na to byla Fan přeborník. Byla schopná vyjít si ven a mít na sobě rafinovaný triko jako z bordelu, veliký volný klučičí kalhoty, na nich punkerskej pásek, na nohou plátěnky a k tomu se nalíčit v disco - baby stylu. Tohle mě tehdy dostávalo. Taky jsem toužil smíchat dohromady co nejvíc naprosto odlišnějch věcí a vypadat tak božsky jako ona. Flóri v tomhle zůstával chladnej jako led. Chodil dál kytkách a nikdo ho nikdy neovlivnil ke změně.

Fan měla taky super vlasy. Ani dlouhý ani krátký, obarvený načerno a tom červený pruhy. Nosila to tak všelijak propletený a z jedný strany měla sponku s látkovou růžičkou. Tohle dotvářelo její osobu a já měl za to, že je dokonalá.

Kromě toho jak vypadat nás naučila taky mluvit. Chtělo to prostě image. Když berete drogy strašně to chce image. My žádnou neměli. Možná Flóri - tu svojí nevinnou, ale já žádnou. Připadal jsem si strašně obyčejně, jako každej druhej, ale věděl jsem, že takovej nejsem, nechci bejt a že chci konečně všem ukázat, jak hrozně jsem cool.

Od Fan jsme se doučili všechno to, co jsme neznali. Jasně, už předtim jsme se stýkali s lidma z toho prostředí, takže náš slovník nebyla žádná zlatá čeština, ale přece jen jsme asi nemluvili tak cool jako ostatní. Nedávali jsme tomu totiž význam. Jenže s příchodem Fan do našeho života se to změnilo.

My nebyli klasický případy fetující mládeže, ne my byli ještě něco extra. Většinou lidi začnou proto, aby byli jiný, odlišovali se od standardu, kterej chodí běžně po ulici a aby se co nejvíc podobali těm, co už v tom jedou. Většinou někoho potkaji a ten jim zaimponuje, líbí se jim jak mluví, jak se oblíká, co a jak to dělá, a taky to že bere drogy a je tak báječně v pohodě. Chtěji bejt jako on, začnou shánět hadry, co on nosí, začnou mluvit jako on, začnou brát. Ve všem jdou za svým vzorem. Nejdřív nejde ani tak o drogy jako o to, dosáhnout určitýho vysněnýho cíle. Pak teprve se to zvrtne, když fet zachutná a pozdějc lapí do sítí závislosti.  Pak už jde jen o to fetování. Ale zpočátku ne.

My to ale měli naopak. Nejdřív jsme chtěli poznat co nejvíc drog, já nevim co to bylo, snad zvědavost, snad lačnost po životě, snad nuda. Nevim. Prostě jsme to do sebe začali rvát a byli jak protržený. A to, co mělo bejt na začátku se dostavilo se zpožděnim, ale přece. To je jako s chřipkou. Jednou děláte že o ní nevíte, přechodíte ji, ale ona se uloží do kostí a jednou se přece ozve. Tohle se taky ozvalo, když přišla Fany do naší party.

Strašně jsem zatoužil bejt jako ona. Ona byla ten vzor. Je úplně jedno, že to byla holka a měla bejt vzorem pro kluka. To nehraje roli. Šlo o to, že ona byla už „opravdová“ feťačka, ale my do tý doby byli jen outsideři, amatéři, děcka co si jen hrajou. To se mělo změnit.

Takže jsem jí pořád bedlivě poslouchal a učil se nový slova, takový divný patvary češtiny, který používala naprosto přirozeně. Do tý doby, když se mi něco nebo někdo fakt líbilo, říkal jsem vždycky, že to je hustý, drsný nebo maximálně - a to byl vrchol mýho slovníku, na kterej jsem byl náležitě pyšnej - že to je cool. Tohle slovo pro mě znamenalo všechno. Říkal jsem ho na všechno a měl pocit, že i já jsem hrozně cool. Bylo to slovo feťáků šedesátejch a sedmdesátejch let a to byli modly. Byl jsem prostě ještě to dítě, co si hraje. Kdybych se tak zoufale nesnažil se z toho vymanit, možná bych tím dítětem zůstal a všechno dopadlo jinak.

Jedno slovo od Fan jsem si ale zamiloval. Byla to počeštěná složenina tří anglickejch slov, který všechny vlastně znamenali totéž, tedy že je něco fakt báječný. Byla to slova „free“, už zmíněný „cool“ a „in“. Když byl někdo krásně oháklej, nebo byl charakter nebo prostě tak něco a hodně se Fan líbil, použila výraz svýho největšího obdivu. Řekla, že to je „Fríkulín“, čili že je free, cool a in v jednom. Tohle mi připadalo strhující. Všechno mi tehdá připadlo strhující.

Tehdy jsem měl jet na klasickej prázdninovej pobyt k babičce a dědovi na vesnici. Když jsem byl mladší, vlastně dokonce ještě to léto předtim, jsem tam byl na celej měsíc, někdy i dýl. Užíval jsem si to, líbilo se mi tam. Tentokrát jsem tam jel ale jen na jeden tejden, nepřicházelo v úvahu, abych tam zůstal dýl, nutně už jsem k svýmu životu potřeboval město, noční toulky a světla diskotéky.

Těšil jsem se, to jo, ale věděl jsem, že víc jak tejden bych to tam nevydržel, bez heroinu už vůbec ne. A bez Flóriho taky ne. Vzal jsem ho s sebou, babička s dědou neměli nic proti, naopak, vždycky byli rádi, když jsem jim vodil ukázat kamarády. Flóriho si zamilovali hned, byl zdvořilej, inteligentní a hezky si s nima povídal. To já na ně tehdy už tolik trpělivosti neměl. Teď si to vyčítám. Vždycky, když se na něco babička zeptala, byl jsem hned nervózní a protivnej, její otázky mi lezly na nervy. Kde byly ty časy barevnejch toaleťáků!

Ještě než jsme odjeli, sehnali jsme prachy a nakoupili fet, abysme měli zásobu s sebou. Jo, normálně jsme se tam u těch starejch důvěřivejch lidí sjížděli. Je to nechutný, když si to teď vybavim.

Byl to boží tejden. Až na to, že s náma nebyla Fan, na kterou Flóri nepřetržitě myslel, byl ten tejden fakt báječněj. Svítilo slunce, my se váleli na dece mezi ovocnejma stromama uprostřed zahrady, poslouchali magneťák a četli starý magazíny sto plus jedna zahraničních zajímavostí, který jsme našli na půdě. Babička nám vařila samý fantastický a milovaný jídla, jako lívance, borůvkový knedlíky, bramboračku a svíčkovou. Spali jsme spolu na velikym letišti v zadnim pokoji a spali jsme každej den až do jedenácti. Pak jsme šli do kuchyně, tam už to vonělo připravovanym obědem, babička se šmrdolila okolo plotny a děda byl buď někde venku, nebo seděl v rohu u stolu a luštil křížovku.

Dali jsme si bílý kafe a housky a vyrazili ven. Flákali jsme se po oklolí vesnice, jezdili na kole. Šlehli jsme si vždycky tak hodinu po obědě v zadnim pokoji, kam bábi ani děda nechodili, pak si lehli na slunce a spali. Kradli babičce ze špajzu citrón, abysme měli fet čím naředit. Tehdy nám stačilo docela málo a tak nám zásoby vydržely v klidu na celej ten tejden a ještě jsme si trochu přivezli domu.

Ale ještě jedna věc se stala za ten tejden. Jeli jsme na kole na vejlet, už jsme se vraceli zpátky do vsi, jeli jsme z takovýho velikýho kopce a já z machroviny pustil řidítka. Takovej machr jsem zas nebyl, kolo mi začalo tancovat po cestě sem tam a já  v plnej rychlosti přeletěl řidítka a skončil ksichtem přímo na štěrku. Z kola byla osmička a všema těma drátama, co na něm jsou, se pevně zaklínilo do keře hned vedle silnice. Ležel jsem na zemi a měl šok.

Flóri si toho všiml až za chvíli, když mě neviděl vedle sebe. Okamžitě zastavil, pustil kolo na zem a běžel ke mně. To už jsem se zvedl a sedl si. Všechno mě bolelo. Byl jsem zedřenej jako svině, bylo tehdy vedro jak v párně a já jel jen tak, bez trika.

„Je ti něco?“ Ptal se Flóri a tvářil se hrozně vyděšeně.

„Ne, dobrý.“

Moc dobrý to ale nebylo.

„Cos dělal, vole?“

Nechtělo se mi odpovídat, tak jsem řekl: „Hele to kolo. To vocaď musíme nějak vydolovat.“ Flóri řekl, že pro něj pak dojde, že teď mě musí dovést domů. Pomohl mi vstát. Po obličeji mi tekla krev. Roztrhl jsem si obočí, odřel bradu a nos. Lokty a hrudník jsem měl taky úplně sedřený a líp nevypadaly ani lejtka. Prostě jak svlečenej z kůže.

Flóri mě teda dovedl domu a tam se prarodiče zhrozili. Tvrdil jsem jim že to nic není, ale oni na to měli svůj názor a tak děda nastartoval svojí starou stopětku, naložil mě do ní a odvezl do města do nemocnice. Tam mi zašili obočí - tři stehy - umyli odřeniny líhem a jódem a zavázali mě. Pak si mě děda zase odvezl.

Za dva dny jsem se vrátil domu, brácha si ze mě dělal prdel, máma se pořád ptala, jestli mě něco nebolí a táta kroutil hlavou, jak můžu bejt tak levej a blbej.

*

Fan taky Alana a Flóriho seznámila se skutečným dealerem. Oni znali jen Ansiho, co obchodoval s trávou a byl vlastně docela nevinný, a Jera a Boba, kteří po nějaké době odmítli dodávat pořád heroin. Řekli,že to není jejich parketa a oni se nechtějí do ničeho namočit. A smolili si dál ve sklepě tu svojí extázi, do které přidávali, co jim přišlo pod ruku, sem tam omítku nebo trochu jedu na krysy, a tu pak prodávali na diskotéce. Bylo to bezpečnější.

Ale Fan znala opravdového dealera. Jmenoval se Ivan Holms, byl to takový třicetiletý chlap, ošklivý a někomu mohlo připadat, že je hloupý, ale to tedy rozhodně nebyl. Měl to v hlavě pořádně srovnané a věděl, co je jeho priorita. Peníze. A chtěl je vydělat jakkoli, hlavně ne poctivou prací. Co se týče drog, uměl se pořádně otáčet a taky se postarat, aby se na něj nikdy nepřišlo. Nikdo z feťáků by ho v životě neudal, na to se ho až příliš báli.

Měl zrzavé vlasy a nosil dlouhé, zakroucené pejzy jako mají židi,on ale žid nebyl. V boha nevěřil, ať šlo o boha židovského, křesťanského nebo jakéhokoli jiného. Věřil jen ve své schopnosti. A účes nosil, aby se lišil.

Říkalo se mu buď Šerlok, podle příjmení Holms, nebo Jude, podle pejzů. A právě on začal zásobovat Alana, Flóriho a jeho velkou lásku Fan heroinem.

*