Hnus v jídelně

  První oběd ve firmě tvořilo jídlo, které dalo slovu ‘blít‘ zcela nový význam. Jmenovalo se to nějak jako „Uzená kotleta se špenátem“. Vypadalo to asi takhle: 

   Vzali jsme si trojúhelníkový tác a šli k okénku pro výdej. Tam nám dali misku hrachově-čočkové směsi (polévka??). Pak kuchařka vzala talíř, vhodila na něj několik malých bramborových knedlíčků a nalila na ně špenát. Slyšíte dobře - nalila. Ten špenát musel být snad ředěný vodou, protože byl dokonale tekutý, světle zelené barvy a bez chuti. Vrcholem všeho bylo "maso", které v tom špenátu tonulo. Nevím, proč tomu říkali kotleta, když šlo jen o placku tlustého masa, kde se jakoby náhodou vyskytoval dva milimetry silný proužek masa libového. Vzájemný poměr entit na talíři byl asi :

    -    špenát - 60 %

    -    knedlíky - 20 %

    -    tučné maso - 18 %

    -    něco vzdáleně připomínající maso - 2 %

  Jediné, co se dalo trochu jíst, byly knedlíky. O nich bych řekl jen jedno slovo: hnus. Nezapomenutelným zážitkem pak byl také zákusek ve formě jablka. Dodnes mám před očima spolužáka Petra, který z něj pomocí švýcarského kapesního nože preparoval červa.

  Jídlo pro nás znamenalo jak přestávku v práci, tak i utrpení. Jak kdysi prohlásil můj kolega Slavo, že „oběd je nejdůležitější část dne.“ Chodili jsme tam tedy rádi a celý oběd jsme brali jako ruskou ruletu.

  Na každém jídle se dalo poznat, co bylo předchozí den k obědu. Obvyklá taktika byla zředit včerejší omáčku, ohřát, a podávat ji jako polévku.

  Čas od času se objevilo v nabídce jídlo, kterému se říkalo Překvapení šéfkuchaře (ani šéfkuchař nevěděl, co to vlastně uvařil a z čeho). Typickým příkladem byl jakýsi řízek či co... prostě tam leželo něco obaleného. Že to je jen osmažený lančmít se dalo poznat až u stolu. Někdy se tam dokonce objevil i smažený sýr. Ten byl velmi oblíbený. Jenom nevím, proč k němu dávaly tolik majonézy, nebo co to vlastně bylo. Tu podivnou bílou hmotu se nepodařilo nikomu identifikovat. Kolega Honza si ji obvykle dával do polívky, prý to pak má lepší chuť. Já jsem zase do polívky vždycky vysypal půlku pepřenky, aby to chutnalo alespoň jako pepř.

  Některé věci se daly jen těžko  identifikovat, přestože jsme všichni znali složení. Typickým příkladem byly brambory. Nikdo netušil jestli to mají být vařené brambory (vypadalo to tak), bramborová kaše (tvořilo to soudržnou masu) a zároveň brambory v prášku (bylo to suché a strašně se to drobilo.) Někdy se nám ani nepodařilo rozeznat řízek od brambor (oboje bylo zelené).

  Houskové knedlíky byly vždycky sázkou do loterie. Některé z nich tam kolovaly klidně i několik dní. Padl návrh udělat na několik knedlíků značky a kontrolovat, jestli ho někdo z nás nedostane jako přílohu i další den. Nikdo se k tomu ale neodhodlal, protože ty knedlíky byly výjimečně čerstvé a daly se sníst.

  „Hele, tohle maso už jsem určitě jedl už před týdnem,“ prohlásil jednou Fanda a přičichl si k zelenému řízku.

  „Pochybuji,“ ozvalo se. „Před týdnem tohle maso ještě štěkalo.“

  „Hele, já tam snad mám ještě stopy po žokejově biči.“

  V tom kolem stolu prošel kolem Michal z Planing engineeringu:

  „Dobou chuť!“ usmál se na nás.

  „Ještě ty si z nás dělej srandu,“ odvětil Fanda.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

  Pokud vás snad moje prvotina zaujala,  tak celou ji můžete nají na mají osobní stránce:

http://rohanovo.misto.cz/texty/FOX/_index.htm

  Chtěl bych vás touto cestou poprosit o kritické připomínky. Vím, že to není dokonalé dílo, že je plné chyb jak gramatických, tak i stylistických. Určitě jako autoři víte, jak moc je někdy zapotřebí nechat své dílo k posouzení někomu nezaujatému. Děkuji.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -