NOVÝ ŽIVOT - 14.část

Za chvíli se ozvalo známé klepání na dveře. Tentokrát však Klára nevyslechla Syndyina prosbu vstoupit a jen mlčela dokud Syndy nepřestalo klepání bavit a neodešla.

Klárka si vzala fotku své rodiny a představovala si jaké by to asi bylo, kdyby nikam neodjela a zůstala hezky doma. S rodinou se Zuzkou a Béďou. Nikdy by nepoznala nic z téhle strašlivé bolesti. Předtím to taky bolelo, ale tomuhle se to nevyrovnalo. I předtím se sice cítila hrozně, ale pořád v byla ta radost, že poznala lásku, která je navíc opětovaná, a tak stojí za všechnu tu bolest, ale teď… Všechno byla zbytečný. Její odhodlání vydržet Syndyino chování, všechno co musela vyslechnout od Sofie, ten strašlivý pocit ponížení a hlavně ta obrovská samota, když David odjel. Teď zjistila, že všechnu tu předchozí bolest prožila úplně zbytečně. Vždyť David nedokázal ani měsíc žít jen pro ni a našel si náhradu. Navíc tak krásnou dívku…

Nejspíš během svého pláče usnula, protože najednou uslyšela tichý hlas za dveřmi, který jí probudil ze spánku. Myslela, že je to zas Syndy a tak jí poslala pryč, ale poznala, že tenhle hlas jí nepatří. Tenhle hlas naopak patří tomu, kdo jí dnes zlomil srdce. Ano, byl to David. Došla ke dveřím a tiše se zeptala, co chce. Co po ní ještě může po tom všem chtít. „  Did you hurt me enough yet?“ zeptala se přes slzy. David jí však znovu jen požádal, aby otevřela dveře a pustila ho dovnitř. „I need speak with you.“ Věděla, že by mu neměla otevřít, ale tolik síly neměla, a tak David jen slyšel jak se otáčí klíč v zámku a Klárka otevírá dveře.

Opatrně vstoupil švírou, která vznikla ve dveřích a p tím se ocitl přímo vedle Klárky. Byli u sebe tak blízko. Kdyby to bylo včera tak by mu padla do náruče a byla by tak šťastná jako dlouho ne. Ale teď… Teď raději odstoupila dále, posadila se na postel a otočila k Davidovi zády. Ten k ní,ale přistoupil blíž a klekl si tak, aby jí byl tváří v tvář. Nadechl se začal jí vyprávět, že když se vrátila kolej byl jako mrtví a všechny jeho myšlenky byly jen s ní. Nevycházel prý z pokoje ani nejedl a nepil. A pak ho prý kamarádi vytáhli na nějakou oslavu, aby nějak rozptýlili. A on nakonec po dlouhém přemlouvání souhlasil a tam potkal jí! Přišla k němu, když ho viděla sedět samotného u baru a začala si s ním povídat. Najednou mu prý bylo lépe a tak se spolu začali vídat častěji. Trvalo prý dlouho než na Klárku přestal pořád myslet a začal zas trochu žít a dokázal to jen díky ní. „I love her… She names Margaret…“ těmito slovy ukončil svůj monolog a zadíval se na Kláru s nadějí, že ho pochopí. Na její tváři však nenalezl žádný výraz. Seděla a hleděla někam daleko jako by tam snad ani nebyla. David jí požádal, aby něco řekla, ale stále nereagovala. „Please, tell me something!“ řekl zoufale a zacloumal jí jako by spala a on jí chtěl probudit.

A skutečně se mu to povedlo. Hned jak se totiž Klárky dotkl zvedla se z postele začala hystericky křičet, aby se jí nedotýkal. V hlavě se jí vše začalo vařit a ona na Davida konečně vyhrnula vše, co měla na srdci. Možná se jí to vše nepodařila správně přeložit, ale chtěla mi říct tohle: „ Ty mě ještě o něco žádáš? Jak po mě můžeš chtít odpuštění. Co ti mám prominout? Snad to, že jsi mi zlomil srdce a navíc i přesto, že jsi musel jasně vědět, co jsem tu vytrpěla než jsi odjel. Jak mě ponížili a jak mi ublížili. Věděl jsi jak těžce mi tu je. Věděl jsi jak tě miluju a že budu čekat až mě přijdeš vysvobodit z tohohle vězení… Tys nevycházel z pokoje trpěl a jak dlouho? Dne nebo snad dva? A pak ses dokázal utěšit nějakou jinou holkou a teď máš ještě nervi mu to tu vše vyprávět jako bys snad čekal požehnání! Objevíš se po celém měsíci ve dveřích s nějakou holkou a teď mi tu vyprávíš jak jí miluješ. Mě to nezajímá! Nechci znát její jméno! Nechci jí znát! Nechci znát váš romantický příběh! A nechci už znát ani tebe! Zklamal jsi mě víc než kdokoliv jiný na světě! Nechci tě už nikdy vidět! Vypadni!!!“ David jen bezmocně stál a vystrašeně se na ní díval. To už bylo na Kláru moc a začala do něj vší silou tlouct a tak to dostrkala až ke dveřím, kterými ho protlačila ven a znovu za ním zamkla.

Pak se sesunula po dveřích na zem a začala zoufale plakat. A kdyby mohla vidět na opačnou stranu dveří. Viděla by Davida jak pláče stejně jako ona…

Netušila jak se jí povedlo usnout,ale přesto se probudila až ráno v osm hodin a protože byla sobota nějak nepospíchala z postele a pochybuji, že i kdyby měla jít do školy donutilo by jí to vstát. Chvíli se zdálo, že to byl jen zlý sen a ona Davida neviděla od jejich rozloučení, ale bohužel realitě se nedalo utéct! Zůstala ležet v posteli a jen tak se dívala do stropu.

Asi v jedenáct odpoledne se ozvalo zaklepání na dveře a Syndyina hlas, který jí prosil o otevření dveří. Klárka, ale neměla v plánu otevřít. Naopak dál ležela a na další a další prosby nereagovala. Syndy to nakonec vzdala a odešla.

Klárka se jen otočila na druhou stranu a pokusila se spát. Spánek by byl jedinou věcí, která by jí teď mohla vysvobodit, ale snad právě proto nepřicházel a ona se pořád jen dívala do stropu a přemýšlela o všem, co se stalo za tu dobu, co je tady. Kdyby tohle byl televizní seriál asi by teď nastala taková ta vzpomínací část, kde nastane rekapitulace všech předchozích dílů a přesně tohle se právě teď odehrávalo v Klářině hlavě.

Viděla její první setkání se Sofii, Syndy jak stojí ve dveřích a vítá jí. Jak se dívali na Prejty woman a ona umírala strachy, že Syndy něco zkusí, ale přišel David a zachránil jí. Přehrávala si jejich první polibek a pak všechno co následovalo. Vždyť to byl jenom polibek, nic víc a nic míň. Možná že kdyby to Sofia tak nepokazila mohlo to tím polibkem skončit. Jenže tomu sama nevěřila… A pak se jí před očima objevil ten jejich poslední večer, cítila na svém těle Davidovi dotyky. Slyšela tlukot jeho srdce. Jenže viděla i auto, které odjíždí a v něm sedí její obrovská láska a nakonec se jí před očima objevil velký obraz Davida jak stojí ve dveřích, ale taky Margaret, která ho drží kolem pasu. Slyšela jak jí vypráví jejich příběh, který se mu zdál tak krásný a romantický. Jí takový ale nepřišel ani trochu.

Vzala do ruky papír a pero a začala psát. Řádky se zaplňovaly větami, ve kterých se pokoušela popsat všechny své city a myšlenky. Když se jí zdálo, že už napsala všechno co chtěla ukončila dopis podpisem. Pak se zhluboka nadechla a odložila propisku.

V hlavě teď měla příliš myšlenek a všechno se jí vracelo. Nedokázala myslet na nic pořádně a všechno bylo hrozně zmatené. Teď jí nic nenapadalo. Nemohla myslet na nic kromě toho, že chce jet domů. Vydržela tu příliš dlouho na to, aby si teď hrála na hrdinku. To co tu zažila bylo už příliš a ona už neměla sílu tu vydržet. Bylo jasné co udělá. Rychle začala prohledávat tašku, kde měla peníze na jízdenku domů, které jí dali rodiče. Pak vyndala ze skříně kufr a začala do něj rychle házet všechno svoje oblečení a ostatní věci, které sem s ní před měsícem přijeli.

Když měla dobaleno, zavřela kufr a sedla si na postel. Věděla, že teď nemůže odejít, protože by jí nejspíše nepustili a navíc by musela příliš vysvětlovat a na to teď neměla dost síly a ještě méně chuti vidět někoho z téhle rodiny. Rozhodla se tedy, že počká až do večera a už budou všichni spát uteče. Nemohla ani zavolat rodičům, protože to by musela sejít dolů, kde by určitě potkala jeho nebo jí a to by asi nevydržela. „Zavolám jim po cestě nebo je úplně překvapím. Oni to určitě pochopí!“ uklidňovala svůj strach z reakce rodičů, ale uvnitř cítila, že se bát nemusí, protože rodiče jí pochopí.

Zbytek dne utíkal hrozně pomalu a každá minuta jako by trvala celou hodinu a Klárce připadalo jako že se nikdy nedočká chvíle, kdy odsud bude moci konečně odejít.  Za celý den se na ní pokoušeli dobývat všichni členové rodiny včetně Marka, ale nikdo z nich nebyl úspěšný a i přes jejich sladká slova a přemlouvání se nedočkali otevření dveří ani Klárčiných slov. Ta jen ležela na posteli vedle sbalených kufrů a zírala do stropu.

Asi v devět hodin se konečně dočkala. Slyšela Marka jak jde spolu se Sofii spát a pak celý dům ztichl. Všichni už byli ve svých pokojí a chystali se spát. Klárka pro jistotu počkala ještě hodinu, aby měla jistotu, že už všichni tvrdě spí a pak přišla její chvíle. Dopis položila na postel, vzala do ruky všechny svoje zavazadla a potichu otevřela dveře.

Tiše se propletla chodbou až se dostala dolů ze schodů, kde naštěstí byl úplný klid. Naposledy se rozhlédla po domě a pak zamířila k domovním dveřím, které se měly stát jejím vysvobozením z toho hrozivého snu. Už téměř držela kliku, když se něčí ruka dotkla jejího ramene. „Where are you going?“ ozvalo se za jejími zády a ona jen nešťastně vzdychla.