Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJediný krok
Autor
Jajoch
Srdce se mu rozbušilo. Vše se dá snadno vyřešit. Tak snadno. Zachvěl se a kousek ustoupil. Co ho tu drží? Práce? Jak by kohokoliv mohla bavit role kancelářské myši v nevýznamné firmě, odkud ho nevyhodili jenom proto, že se čas od času zatváří užitečně? Nebo snad láska? Pche! Na tu už dávno nevěřil. Hra pro odrostlejší děti, pár polibků, pár pohlazení a člověk aby se zbláznil! Ne, to opravdu není pro něho. Chce to změnu. A stačí jeden krok.
Rozesmál se nad vlastními myšlenkami – co to tu řeší? Zvesela vykročil, rozpřáhl ruce...a zarazil se. Na tváři se mu usadil výraz strachu, očekávání a odhodlání. Zavřel oči a udělal kýžený krok.
Nemyslel na nic, v srdci měl radost, klid a mír. Smířený sám se sebou, se světem, tak se poprvé za celý život cítil volný. Vychutnával ten pocit všemi smysly, slyšel ruch světa pod sebou, cítil proudící vzduch kolem sebe, vdechl vůni města pod sebou, smogu a vůně květin, civilizace a přírody zápasící mezi sebou. Chtěl víc, chtěl ten svět ochutnat, obejmout jej a přesvědčit se, jak je voňavý a krásný, chtěl cítit pouštní písek mezi prsty, hloubku oceánů, výšku velehor a horko kovářských výhní.
Otevřel oči. Byl krásný den, obloha modrá, bez mráčku. Na pískovišti si hrály děti. Vesele skotačily a smály se, dělaly bábovičky a vzájemně si je rozdupávaly. Děti on nikdy neměl. A už nikdy mít nebude, uvědomil si. V parku se procházely zamilované páry, rozpustile si šuškaly a smály se. Milovat už také nikdy nebude. Po ulici šel pán v obleku, asi jeho věku. Nesl si příruční tašku a vypadal...no, jako úředníček, kancelářská myška, která nic nedokázala a nikdy nic nedokáže. Vypadal spokojeně a pískal si do kroku.
Uvědomil si, že si už nikdy nebude mít možnost zkusit si, jaké je to, jít z práce a mít dobrou náladu. Dokonce si nezkusí ani jít z práce se špatnou náladou! A nenapsal nic na rozloučenou! Co si o něm pomyslí rodiče? A jak se budou cítit, až se k nim dostane ta zpráva? Zatraceně, vždyť chce ještě žít! Žít! Ve vzduchu se otočil a viděl mizející 25. patro. Vztáhl k němu ruce, jako k bohu, kterého zradil a teprve nyní uvěřil.
„Nnnneeeeeeeeeeeee...!“
PLESK