Mise NADĚJE (na pokračování)

Mise NADĚJE

       Docela malá kosmická loď, jenom pro pětičlennou posádku, putuje vesmírem. Vysílá průzkumný modul se dvěma muži všude tam, kde je možné přistát. Hledá záchranu pro svojí planetu.

       Všem se to zdá už tak dávno od chvíle, kdy nastoupili do kosmické lodi Naděje. Nálada je někdy trochu napjatá a nervózní, jindy laxní. Michael, kapitán této posádky už přestává doufat, že splní svoje poslání. Vzpomíná, kdo všechno ho byl vyprovodit před startem. Zástupy těch, kteří věřili v úspěch této výpravy vedle mnoha uchazečů, kteří nebyli vybráni pro tento důležitý úkol, přestože se o to pokoušeli. Ale v jejich očích nebyla vidět závist, ale spíše naděje a napjaté očekávání, s jakou se vrátí. Mezi mnoha páry očí Michael jasně rozeznával oči svojí ženy Moniky, kterou tak nerad opouštěl, ale tvářila se velmi odhodlaně a pětiletý syn Hanuš mu statečně mával. Před rokem ještě nikdo z nich netušil, že se ocitnou ve vesmíru. Posádka lodi Naděje, a měla skutečně přinést naději, byla vybrána z lidí všech profesí. Michael obstál nejlépe v mnohých zkouškách a stal se kapitánem kosmické lodi. Musel se toho během ročního výcviku opravdu mnoho naučit, aby zvládl řízení lodi, uměl sjednotit posádku a řešit nečekané situace. Byl úspěšným spisovatelem. Rád psal historické romány, ale tady na svoji dřívější práci nemohl myslet. Průběžně zapisoval výsledky všech výzkumů, aby mohl po skončení akce podat závěrečnou zprávu. A jaký byl vlastně ten jejich úkol? Co se vypravili hledat? Co chybí na jejich planetě? Stále ještě je všichni toužebně očekávají? Vždyť se jim nežilo tak špatně. Určitě to byl lepší život, než ten tady.Tady člověk nezahlédne sluneční paprsky, neuslyší zpěv ptáků, nejsou tady živá zvířata ani rostliny. Nemá tady svoji rodinu ani přátele. Jen pár fotografií, nad nimiž může jen vzpomínat. Jídlo tady také za nic nestojí, stále jen ta beztvará hmota bez chuti a všelijaké pilulky. Michael sedí v křesle a zasněně vzpomíná na domov. Vtom vstoupí Prokop. Jakoby uhádl kapitánovy myšlenky.

„Nemáš pravdu, Michaeli, ty přece nemáš pravdu. Nevzpomínáš si na ten nemastný neslaný život, na tu šeď každého dne? Přes pestré barvy domů a obleků, ve kterých jsme vypadali jako klauni? K čemu nám to všechno bylo, když nikdo z nás nebyl šťastný a nevěděli jsme proč? Cožpak by ses mohl takhle vrátit k těm, kdo tě čekají doma?“

„Promiň, Prokope, jen mě to na chvilku přepadlo a začal jsem pochybovat.“

„Poslední dobou nás to všechny nějak často přepadává. Pojď, dáme si spolu oběd.“

Prokop byl lékař. Dřív než tohle všechno začalo, nemohl si rozhodně stěžovat na nedostatek práce. Byl zaměstnaný ve velké nemocnici na oddělení chirurgie, které nikdy nemělo nedostatek pacientů. Byl zatím svobodný. Tady, na Naději, měl moderně zařízenou ordinaci. Občas do ní někdo z posádky zabloudil, ale bylo to jen s bolestmi hlavy nebo jinou maličkostí. Tady Prokop nebyl jen lékař – chirurg, ale zároveň něco jako psycholog a Michael ho právě teď potřeboval. Kráčeli spolu chodbou do jídelny a Prokop ještě Michaela povzbuzoval. Vstoupili do jídelny. U oběda už seděli ostatní. V jejich tvářích se nedalo vyčíst nic zvláštního. Někomu se objevilo na čele pár vrásek, oční víčka se rychle otvírala a zavírala, tváře napjaté, ústa v mírném šklebu. Občas mezi sebou něco prohodili. Na stejnotvárné stravě si nikdo nepochutnával.Michael s Prokopem si sedli ke svému stolu a začali jíst. Michael se snažil myslet na něco jiného, ale myslel stále na to samé.

“Doufám, že ostatní jsou v pohodě,“ řekl a vstal od stolu. „Díky, doktore,“ dodal a měl pocit, že už je mu lépe.