Mise Naděje - závěr

Po návratu  Richarda a Petra nastal na lodi velký zmatek. Richardovy záchvaty se opakovaly čím dál častěji. Prokop ho bedlivě sledoval, každou hodinu mu měřil teplotu a krevní tlak. Zdálo se, že je vše v pořádku, ale záchvaty neustávaly. Richard říkal, že se cítí výborně a nechápal, proč ho Prokop pořád prohlíží. Na lodi zatím vznikla panika.

„Tak to vidíte, jak jsme dopadli“, křičel Vít, rozhazoval rukama a zle se díval na Prokopa.

„Co mi k tomu chceš říct? Je to nějaká vážná nemoc. Okamžitě ho dej do izolace. Neměli jsme to sem vůbec pouštět, všechny nás tu nakazí a domů se nikdo z nás určitě nedostane.“

„Přestaň vyvádět“, snažil se ho uklidnit Prokop, „Richard říká, že se cítí dobře, všechna vyšetření jsou také v pořádku, určitě to nebude nic vážného.“ Neřekl však nic o svých obavách z této Richardovy nemoci a o tom, že se cítí být proti ní bezmocný.

Petr si myslel, že je Richard pro ostatní naprosto neškodný a že nákaza nehrozí. Nosil mu jídlo a večer si s ním šel zahrát karty. Jeho zvláštní výraz v obličeji se mu dokonce líbil. A navíc spolu s ním zažil tam venku něco zvláštního, ten příjemný pocit, který tady měl.Nakažlivé to ale určitě bylo, protože i on druhý den začal vydávat ty zvláštní zvuky, jen při pomyšlení na planetu, kterou navštívili.

„Tak už tady máme dva případy, doktore, co bude s námi ostatními?“ křičel Vít na Prokopa.

„Já to říkal, já jsem vám to přece říkal, že je to nakažlivý. Jdu za kapitánem, to se musí nějak řešit. Michael už o tom věděl a dlouho přemýšlel a tak trochu těm dvěma tajně záviděl jejich bezstarostnost. Co kdybych se nechal od nich taky trochu nakazit? Když však uviděl rozlíceného Víta, pomyslel si, že ten by to potřeboval nejvíce. Jak to jenom zaonačit, když se Vít oběma nemocným vyhýbá jak jen může.

„Víte co, promluvíme si o tom po obědě.“

„Po jakém obědě, teď si o tom promluvíme a musíme okamžitě najít řešení.“

„Dobře, Víte, najdeme řešení, ale až po obědě.“ Vít se vztekem odcházel a nechal tam Prokopa, který ho nerad doprovázel, stát. Řešení na sebe nedalo dlouho čekat. Richard a Petr se rozhodli, že opustí svoji kajutu a začali se volně procházet po lodi Naděje. Samozřejmě, že potkali Víta, který už neměl úniku. Celý ztuhnul a zůstal zarytě stát. Richard mu chtěl podat ruku, ale Vít trochu ucuknul a začal vydávat také ty podivné zvuky.

„Kluci, to je bezvadný, o čem jsem to před chvílí mluvil s kapitánem?“ málem se zajíkal.

„Zapomeňte na to, kamarádi“ a všichni si začali přátelsky podávat ruce. Přicházející kapitán už na ně všechny mával, aby přišli do jeho kajuty.

„Musíte nás také nakazit. Sice nikdo neví o co jde, ale vypadáte šťastně. Nikdy jsem nic podobného neviděl.“ Potom už to přišlo na ně na všechny a nemohli s tím přestat.

„Kluci, čemu se pořád smějeme?“, promluvil do smíchu ostatních Richard.

„To je legrace, my se fakt smějeme. Je to SMÍCH, co nám tak scházelo. Jedem domů!

Rychle, kapitáne, vydej rozkaz, obracíme a na Vánoce budeme doma.“

       Docela malá kosmická loď, jenom pro pětičlennou posádku, putuje vesmírem.Teď už má jasný cíl. Vrací se domů a všem přiváží smích.