Osud a Dred- 1.kapitola(Kapka Magie)

Kapka Magie

Bylo uprostřed léta, ale počasí ten den nestálo za nic. Temná mračna co okamžik proklál blesk, aby na vteřinu osvětlil domy nedaleké vesničky. Už od rána lilo jako z konve, a v Kupčíkách nebyla na špinavých, zablácených ulicích ani noha. Většina rolníků z maličké vesničky kolem cesty z Tu-bely do Dadredu, největšího přístavu Naomského císařství, seděla teď i se svými ženami v místní krčmě „U Starého Mezka“, když se ze tmy vynořil osamělý jezdec.

Kopyta mohutného bílého koně se bořila do bahna mezi domy, jak nesl svého pána směrem ke krčmě. Nesl se elegantně ke vchodu a cizinec na něm se jemně pohupoval v rytmu s ním. Za několik málo okamžiků už stál na zemi. Přivázal koně, poplácal ho po šíji a vešel dovnitř. Pupkatý hostinský zrovna nesl žíznivým hostům nový džbán piva, když se otevřely dveře a do začouzené špeluňky vešel nový host.

Obvyklý hospodský šum náhle ustal, a desítky očí se zájmem pozorovali nově příchozího.

Cizinci zde nebývali ničím neobvyklým, často tu odpočívali kupci na svých cestách. Tento muž však obchodníka mohl připomínat pouze z daleka a jedině ve tmě.Prošel pomalu krčmou, jeho brnění pocinkávalo při každém kroku, i když na jeho pohybech nebylo znát, že by vůbec nějaké měl. U boku se mu pohupoval obrovský meč, v jeho rytmu se pohupovalo i několik překvapených pohledů. Zamířil k prázdnému stolku v rohu místnosti, a posadil se. Netrvalo dlouho, než se místnost znovu zaplnila hlasy, přesto neznámý nepřestal být středem pozornosti.

Světlo nedaleké pochodně pableskovalo na jeho brnění a osvětlovalo ostré rysy jeho tváře. Co chvíli po něm někdo šlehl pohledem, aby zahlédl tvář osamělého rytíře, nebo aby zjistil co se neznámý chystá udělat. Ten si zatím objednal džbán a opřel se zády o zeď.

Několik mladých, velice vyvinutých místních dívek, si s neskrývanou touhou prohlíželo jeho obrovské, mohutné tělo. Z jejich tváří nebylo těžké poznat, že by velice rády pomohli nově příchozímu ven z oplechování. Co chvíli bylo slyšet špitnutí „…ten je ale obrovský…“, „…má krásné oči…“, „…měří určitě přes dva metry…“, „…proč si nesundá to brnění…“, nebo „…jak velký myslíš že má…“.

Cizinec byl asi o hlavu vyšší, než pupkatý hostinský, a to byl jeden z nejvyšších mužů vísky. Nohy měl široké, jako dospělá jabloň, ruce měl skoro stejně mohutné a na svalnatých ramenech seděla velká hlava. Ze záplavy hustých světlých vlasů vykukoval sokolí nos, usazený mezi velkýma zelenýma očima. Úzké rty se nepostřehnutelně usmívali, když v ruce třímal džbán a hltal zlatý mok. Otřel si hranatou bradu hřbetem ruky a postavil na stůl dřevěnou nádobu vzdálené podobnou měchu na vodu, která mu až doteď visela na rameni.

Okolní hluk ten večer podruhé pohasínal, aby nikomu neuniklo, co má teď zrovna za lubem. Obr jemně zaťukal prstem na nádobku. A přesně v tu chvíli byl hostinec „U starého mezka“ nejtišším místem celého Naomu.

Všichni kolem jen vyjeveně zírali do rohu místnosti, kde teď už seděli dva. Nejprve se zdálo, že z nádoby vyšlehl plamínek ohně. Osvětlil celý kout stejně jako nedaleká pochodeň, poté se snesl na stůl na ruku rytíře a tam pomalu uhasínal. U okolních stolů se ozývalo špitání, zatímco se uprostřed matného světla vyrýsovala maličká ženská postava. Cizinec jí naplnil náprstku podobný hrníček pivem a postavil ho před ní. Ta ho vděčně přijala a napila se.  

Droboučká žena byla víla. Usrkávala z hrníčku a křidélky složenými za zády občas jemně poškubávala. Rozhlížela se kolem sebe, zjevně nepříliš nadšená vzhledem hospody a pachem smůly, piva a potu, kterým byla nasáklá. Celá krčma se začala bavit na účet dvou nových hostů. Každou chvíli po nich někdo zašilhal, aby pak mohl cosi šeptat svému sousedu.

V druhém rohu místnosti seděli dva muži, jediní, které cizinec se svou družkou očividně nezajímal. Horlivě diskutovali, aniž by postřehli že víla se vznesla, přelétla k hospodskému, a objednávala další džbán. Poté zmizela a nechala svého přítele samotného s novým džbánem. Hosté očividně zklamaní tím, že nový objekt jejich rozhovoru je pryč, pokračovali v zábavě.

Neznámý se očividně nevzrušoval tím, kam mohla zmizet. Popravdě, byl na to docela zvyklý. Pokaždé, když přišli mezi lidi, na chvíli zmizela, aby mohla poslouchat, co si povídají. Tvrdila, že chce být stále informovaná, ale Dred o tom už věděl své. Ona  pokládala za informace v podstatě vše, co můžeme pojmenovat jako „drby“. Vždy mu všechno do písmene, se zaujetím vyprávěla, a on jí se stejným zaujetím poslouchal.

Zrovna když si znovu mocně zavdal ze džbánu, ucítil pobyb vzduchu rozehnaného křidélky. Poté na jeho rameno lehce dosedlo ženské tělíčko a tisíce malých zvonečků začalo uvnitř jeho hlavy vyprávět o tom, co víla slyšela u okolních stolů. Nechal se vynášet a snášet zpátky k zemi v souhře s melodií jejího hlasu. A znovu stoupal, znovu …

„Au,“ sykl bolestí, jak ho maličké dívčí prstíky štíply do ucha.“Vůbec mě neposloucháš“, zatvářila se víla uraženě a vylétla z úkrytu jeho vlasů. „Tentokrát jsem narazila na něco závažného,“ prohlásila vzrušeně a znovu se schovala pod jeho vlasy, aby mu mohla všechno zopakovat.

„Támhleti dva,“ ukázala po chvíli na opačný roh místnosti. Oba muži, kteří stále o něčem horlivě debatovali, si na rozdíl od všech kolem nevšimly, že se k nim blíží mohutný rytíř, dokud si k nim nepřisedl.

Chvíli panovalo ticho, celá hospoda včetně dvou mužů v rohu, teď sledovala každý Dredův pohyb. Ten se nahnul přes stůl a promluvil. “Náhodou jsem zaslechl, o čem se tu bavíte. Mohl bych se dozvědět něco víc, vážení pánové?“ Jeho slova ale měla naprosto opačný účinek, než očekával. Bard se zatvářil, jako by polykal koní koblih. „ Něčí víla strká svůj nos kam nemá, co?“ vyštěkl naštvaně. „My-my-my se ale ne-nenecháme jen tak o-o-odkráglovat,“ zavřeštěl hystericky kupec vedle něj. Překvapený Dred se pokusil muže uklidnit, než však stačil cokoliv udělat, kupec držel v ruce dýku. Nebezpečně s ní šermoval a řval „ne-nenechám se za-zabít“. Bard využil zmatku, aby začal šmátrat po kuši. V tu samou chvíli z rytířových vlasů vylétla jasně zářící víla a jen několik nejbližších diváků mohlo postřehnout děsivý výraz v její tváři.

Celé to trvalo jen několik málo okamžiků, během nichž bitva skončila stejně rychle, jak se začala. Maličká bojovnice se rozzářila jasným světlem, a drobným prstem ukazovala na Barda. Ten se zhroutil na stůl mezi střepy rozbitého porcelánu. Kupec nepřirozeně vysoko výskal bolestí, když Dred drtil jeho ruku, z které po chvíli vypadla dýka. Jakmile ho pustil, kupec vyskočil od stolu a zmizel ve dveřích. Bard stále ležel omráčený džbánem na stole a víla poletovala kolem s výrazem, který přesvědčil všechny, kteří snad přemýšlely o zapojení se do bitky, že to nebude dobrý nápad. Všichni kolem byly zticha, šokovaní celým výjevem, a neméně ještě tím, že džbán, který barda omráčil, přeletěl sám přes celou místnost a naprosto přesně se trefil.

Dred se rozhlédl po přihlížejících, jako by mezi nimi hledal odpověď. Žádná nepřišla. Ani nemohla. Ani on sám netušil, co se vlastně stalo. Věděl ale, že informace, které zatím od barda nezískal, by mohly změnit budoucnost milionů.

Nemusel se proto dlouho rozhodovat co udělá. Položil zlaťák na stůl, vzal vílí domek, s povzdechem se sklonil pro bezvědomého a přehodil si ho přes rameno. Za stejného ticha, které nastalo, když do krčmy vkročil, ji zase opustil.

Když už seděl na koni, s bardem přehozeným přes sedlo, promluvila po dlouhé době víla. „Neměli bychom ztrácet čas. Vím co musíme udělat,“pravila rozhodně. Dredova tvář byla nečitelná.“Myslím, že vím, na co myslíš. Opravdu je to nutné?“ zeptal se nakonec. „Ano,“odpověděla prostě víla. „V této věci sami nic nezmůžeme bez magie.“ „Vždyť vy víly jste magická stvoření,“ opáčil nepřesvědčivě. Jeho malá společnice na něj pohlédla napůl smutně, napůl chápavě. „My víly jsme magií stvoření. Jsme jí obklopení. Ale moc vil je mimo les velice omezená. V porovnání s čarodějem jsem jen kapka v moři.“

Kůň pomalu kráčel blátem, Dred se na něm tiše pohupoval. Víla seděla na rameni svého rytíře a nechala se omývat kapkami deště. Pak Dred znovu vzdychl a pobídl koně do klusu.