Smečka

Jejich rasa jsou ochránci Matky Země. První kroky mladých k naplnění svého poslání...

Kráčeli jsme po matce Zemi dlouhá staletí. My, její ochránci, bojovníci. Každý z nás byli jiný, ale přesto jsme byli určitým způsobem spojení. Spojovala nás naše víra a tajemství. Chránili jsme Zemi a lidi, kteří na ni žili. Jenže pak se rozšířili zlé pověsti a náš druh se musel začít ukrývat. A aby nebylo všeho dost, někteří z nás byli lapeni nepřítelem a přidali se na jeho stranu.
Říkalo se jim Černí tanečníci se smrtí. A byli stejně jako my ostatní Vlkodlaci.

Má rodina byla zabita právě jimi. To mluvím o své adoptivní rodině. Tedy, ještě jinak. Moje matka byla má pravá matka, ale otec byl nevlastní. Já se tedy narodil lidské ženě, ale můj praví otec byl vlkodlak. Oplodnil ji ve své lidské podobě, samozřejmě. Vysvětlení na začátek je trošku zmatené, ale já nejsem písař, ani kronikář. Nicméně sepisuji toto, už třeba jen proto, že nemám co jiného na práci.

Byla tehdy černá noc, když za mnou přišel můj praví otec. Byl vysoký a hubený. V jeho očích i v lidské podobě planulo cosi divokého, vlčího. I jeho krok byl lehký, jako by čekal nenadálí útok. Seděl jsem zády k němu, opřený o silný smrk, ale věděl jsem, že to je on. Cítil jsem to.
„Musíš si najít svou smečku“ řekl tiše. Na tento rozhovor jsem čekal dlouho. Měl pravdu. Vlkodlaci se běžně shlukovali do smeček aby mohli bojovat proti nepřátelům Gaii. Smečka byla povětšinou složena z členů různých klanů.
„Ano otče. Vím to. Ale...“
„Co ale?“
„Chci zabít ty, co vyvraždili mou rodinu.“
„Pomsta je dobrý motiv“ přikývl otec. „Ale na to nejsi připraven. Tanečníci jsou strašlivý nepřátelé a vládnou děsivou silou.“ Potřásl hlavou. „Na pomstu je čas synu. Náš druh je společenský. Samotáři sami dlouho nepřežijí.“ Tiše jako stín zmizel ve tmě. Zhluboka jsem vdechoval vůni lesa a měl zavřené oči. Cítil jsem vše živé ve svém okolí, ten krásný soulad přírody.
Musel jsem usnout, protože najednou byl den. Otec a jeho druhové byli pryč. Já seděl na louce sám. Jak říkal otec, nikdo z našeho druhu nepřežije sám.
Protože Nepřítel je bdělí.

Bylo to zvláštní, že Vyjícího na měsíc, jsem potkal právě ve městě. Z naší smečky byl právě on tím, kdo města nenáviděl. K našemu setkání došlo druhý den poté, co otec zmizel. Potloukal jsem se ulicí města a byl zoufalí. Otec mě sice pečlivě naučil to, co musím dělat, naučil mě i bojovat, ale to není vše. Já vyrůstal u lidí a tak jsem si palčivě uvědomoval nedostatek peněz, jídla a přístřeší. Ve své vlčí podobě jsem sice mohl snadno lovit, či spát venku, v lese. Ale proměny mě šly těžko. Pršelo. Ulice byli temné, pouliční osvětlení nic moc. Z hlavní silnice občas zněl zvuk motoru auta, či řev z otevřené hospody.
Náhle jsem ztuhl. Ucítil jsem dotek... dotek něčeho. Něco, co slabě připomínalo pocit z oné noci, kdy zemřela má matka a nevlastní sourozenci. Stál jsem s nakročenou levou nohou, chlupy na zátylku se mi zježili. Zaslechl jsem i tlumené zavrčení a vzápětí lidský křik, plný bolesti a nenávisti. Mimo toho zvláštního pocitu jsem ucítil i něco jiného... někoho svého druhu.
Vyrazil jsem kupředu, první ulička, průchod, druhá ulička. Křik, náhle zakončený prasknutím. Vzteklé vrčení, výstřel z pistole.
Skočil jsem do ústí uličky, mé zorničky museli být roztažené, viděl jsem téměř jako ve dne. Pět lidí, z toho tři na zemi, rozervaní. Další dva, jeden měl olověnou trubku a pistoli, druhý mačetu. Nad nimi se tyčila obrovská nestvůra, něco mezi vlkem a člověkem. Tu podobu jsem poznal, otec mi ji kdysi ukazoval. Takhle se proměňují bojovníci. Zvýší se jejich síla a odolnost, vůči jakémukoli útoku. Celá ulička byla nasáklá pachem krve, smrti a tím... něčím zvláštním. Člověk s mačetou se vyhnul rozmáchlému seku tlapou a sekl vlkodlakovy po boku. Se zaskřípěním se mačeta dotkla mohutných kostí. Zpětnou ranou zasáhl vlkodlak lidského šermíře do hlavy a téměř mu ji utrhl. Ten s pistolí opět vystřelil a zase strefil. To už sem byl v pohybu. Dříve než stačil zareagovat, udeřil jsem jej pěstí do zátylku. Šel k zemi, během okamžiku, vaz praskl jak slabá větvička.
Zůstal jsem stát. Vlkodlak na mě hleděl. Jeho krev se mísila s dešťovou vodou a padala na asfalt. Z krve a rozbitých těl mi bylo zle. Vlkodlak se během několika vteřin proměnil do lidské podoby. Byl mohutný, větší než já, široká ramena, mohutné paže. Byl chlupatý tak, že jsem si v prvním okamžiku myslel, že ještě není v plně lidské podobě. Ale byl.
A poznal, že i já patřím k jeho druhu.
„Kdo jsi?“ zeptal se tak, jak tam stál, nahý, pokrytý krví.
„Říkají mě Syn šera“ řekl jsem. „A kdo jsi ty? Proč jsi je pozabíjel?“
„Já jsem Vyjící na měsíc. Jsem válečník. Byli ovládnuti Nepřítelem. Tos necejtil?“
Aha, tak to byl ten divný pocit. Věděl jsem, že jej nikdy nezapomenu. Takhle je tedy cítit Nepřítel. „Ano, cítil. Nechceš se obléct?“
„Oblečení?“ vypadal udiveně. „Aha. Jo.“ Stáhl z toho bezhlavého černý kožený kabát, který na sebe hodil. Déšť splachoval krev, kterou byl pokryt. Vyrazili jsme pryč, já a Vyjící na měsíc, kterému jsem později říkal Vyjec.
„Proč po tobě šli?“ ptal jsem se za chůze.
„Jsem dítě Gaii. To stačí“ zabručel.
„Kde žiješ?“ pokračoval jsem ve vyptávání. Byl jsem rád, že je tu někdo stejného druhu, někdo, kdo je asi stejně starý jako já.
„Hledám smečku“ řekl. Přišel sem včera. Nenávidím města. Ale náš věštec říkal, že tady najdu někoho z budoucí smečky. Seš to ty?“
„Nevím. I já hledám svou smečku.“
Chvíli přemýšlel. To jsme se už blížili k hlavní ulici, na které blikali neony a zářili velké obrazovky. Déšť byl stále stejně prudký a oba jsme byli promočení na kůži... což u Vyjce bylo docela jednoduché. Byl i bosí. Doufal jsem, že nepotkáme policii.
„Někde ve městě je Nepřítel. Někdo z jeho sluhů. Musíme jej zničit.“
Přemýšlení ani dlouhé věty nebyli Vyjci nikdy moc vlastní, ale jeho přímočarost bývala osvěžující a vítaná. To jsem měl na něm vždy rád. Nikdy se nerozpakoval něco udělat a nikdy se nevzdával. Pravda, neudělal vždy to nejlepší co udělat šlo, ale udělal alespoň něco.
„Dobrá. Najdeme ho a zničíme“ řekl jsem tehdy tu osudnou větu, která se stala mottem naší smečky.

Třetím z naší smečky byl Šepotající Vítr. Byl to ten nejlepší zabiják kterého jsem měl tu čest poznat. Ale tehdy, když jsme se setkali poprvé, byl ještě nezkušený amatér. Ostatně jako i já a Vyjec.
Ani on neměl rád města a stejně jako já se narodil lidské rodině. Jenže žil na ulici, jeho matka, vlkodlačka se o něj nemohla tehdy postarat, Nepřítel jí byl v patách a tak se Šepot, jak si zkráceně říkal, dostal do opatrování pouličních žebráků. Díky svému stylu života měl velké množství kontaktů a také díky nim jsme tehdy svého „muže“ našli.

Později sem rád říkal, že náš plán byl promyšlený do poslední podrobnosti. Ale pravda je taková, že jsme měli prosté štěstí začátečníků.
Nebylo to tak jednoduché jak se ze začátku zdálo... a jak jsem již říkal, bylo to z velké části štěstí. Sluha Nepřítele byl poměrně bohatý chlapík žijící ve velké vile na okraji města. Našel jsem jej já. Bylo to poměrně obtížné. Na střeše jednoho činžáku jsem použil to, co mě otec naučil. Povolal jsem Vzduch a zeptal jsem se jej. Prostá metoda, která vyšla jen díky náhodě. Náš člověk zrovna zastavil u asijského bistra přímo pod barákem kde jsem prováděl obřad.
Vysledovat jej už bylo poměrně snadné, hlavně pomocí Šepotových kontaktů.

A tak jsme se krčili nedaleko domu pana Jonsona. Zahrada okolo vilky byla střídavě osvětlována reflektory a na několika stromech byli kamery. Byla temná noc, mraky překryli měsíc i hvězdy. Mým oděvem procházela zima. Šepot vypadal netečně, jen na úzké tváři se mu občas mihl úsměv. A Vyjec byl jako téměř vždy skoro nahý.
„Dostat se do zahrady nebude problém“ zašeptal už po sté Vyjec. No jo, on to prostě přeskočí, ale co já? Plán byl jednoduchý, Šepot dokáže projít zahradou bez povšimnutí. Musí se dostat dovnitř a vypnout kamery. A pak se do domu přes zahradu dostanu já s Vyjcem.
Šepot zmizel ve tmě a bleskově se nějakým zvláštním skokem dostal přes plot do zahrady. Napínal jsem uši, jestli něco nezaslechnu, ale bylo to marné. Vyjec byl také nervózní a proměnil se do své bojové formy.
Bál jsem se, ano a bál jsem se hodně. Cítil jsem přítomnost Nepřítele a pochyboval, že tohle to dokážeme. Ale byli jsme synové Gaii, tak to dokázat musíme. Napočítal jsem do dvou set. Jestli to Šepot nedokázal...
Plácl jsem Vyjce po chlupatém boku a dal mu tím signál. Vyrazil, mohutná bestie. Obří skok, dvoumetrový plot byl prostě příliš nízký. Já se tam dostal jen o chvíli později, rychlé přitažení, přesmyk a byl jsem v zahradě. Těžké kroky Vyjce. Hnal se strašlivou rychlostí, jeho tlapy rvaly hlínu.
Otvíráním dveří se nezdržoval, zapraštěli, když proběhl skrz ně. Vylétli z pantů, částečně proražené jeho tlapou s obřími drápy. Vběhl jsem do dveří. Vyjcovy do cesty skočil muž s pistolí, asi osobní strážce. Vyjec mu rozerval jedinou ranou žebra na kusy a mrštil jím pryč.
A dál, halou, po schodech. Šero mi nedělalo žádné potíže. Byl jsem stále v lidské podobě, štíhlí chlapík v kožené bundě.
Vyjec skočil do dveří, kde jsem cítil přítomnost nepřítele... a vzápětí vyletěl ven. Nějaká nestvůrná síla jej mrštila ze dveří. Mohutný Vyjec prorazil zády dřevěné zábradlí a z pěti metrů dopadl do haly. Vzápětí ze dveří vyskočil i člověk, do půl pasu nahý. Skočil bez sebemenších problémů.
Vyjec se převalil a dostal se na nohy. Okamžitě útočil. Jonson byl ale mnohem rychlejší, Vyjec si naběhl na kop z otočky a ten odmrštil téměř dvou metrákového vlkodlaka až ke stěně. Jonson nemohl být člověk, anebo mohl, ale poznamenaný Nepřítelem. Jeho pohyby byli nelidsky rychlé a kůže mu na několika místech ztmavla. Skokem se dostal ke stěně a popadl dvě zkřížené šavle ze zdi. Ostrá ocel se zableskla. Vyjec byl na podruhé opatrnější. To už jsem zareagoval i já a sundal jsem ze stěny těžký meč. Nečinilo mi žádné potíže jej ovládat. Skočil jsem kupředu, Jonson hladce kryl můj bod a piruetou se dostal bokem. Levou šavlí sekl po mé hlavě, sklonil jsem se a kotoulem se dostal z jeho dosahu. Vyjcův útok byl bleskový, ale drápy zařinčeli o ocel a druhá šavle vyryla na jeho boku krvavou linku. Levá šavle, pravá. Vyjec neměl šanci, žil jen díky své strašlivé síle a odolnosti. Můj sek byl opět krytý...
Šepot se objevil nenadále. Dvě dýky v rukou, ve formě proměny z člověka na vlka, ale stále více lidský. Kryl sek na mé hrdlo, odrazil mě bokem a střetl se s Jonsonem. Čepele byli okem téměř neviditelné a okamžik jsem zadoufal...
Jonson přímím kopem poslal Šepota ke zdi a vyrazil mu jednu dýku. To už jsem byl proměněný ve vlka. Neskočil jsem Jonsonovy po zátylku, ale zaťal jsem mu tesáky do nohy, bleskově pustil a skočil pryč, podobným stylem prý bojují psi kolie. Šavle mě těsně minula.
Neměli jsme čas.
Obcházeli jsme jej. Šepot s katanou kterou sundal ze stěny, Vyjec ve své formě proměny, krvácející ale stále nebezpečný a já, co by vlk.
„Mě nedostanete štěňata“ řekl chraplavě Jonson. Krvácení na noze rychle ustávalo a rána se zatahovala. „Myslíte si, že jste první kdo to zkouší?“
„Možná ne“ zachraptěl Šepot. „Ale budeme první, kdo tě zabije.“
„Nejste dost silní pejsci. A nejste ani pravá smečka. Zabil jsem už několik takových jako jste vy. A zabiju jich ještě mnohem více.“
Pomalu se otáčel, tak aby nás viděl pokud možno všechny. Náhle jsem něco pocítil, další z letmých doteků. Kroužil jsem dál, ale soustředil se na ten pocit. Jakési propojení myslí. Cítil jsem Vyjcovu touhu rvát a trhat maso tohoto tvora, cítil jsem Šepotův ovládaný vztek a zoufalství...a vyslal jsem obraz.
Šepot skočil dopředu, byl jak nezřetelný stín. Ťal na hlavu. Jonson se kryl zkříženými šavlemi, ale Šepot potočil meč a sekl na jeho praví bok. Pravá šavle bleskově klesla a ocel zařinčela... to už jsem skočil a mé tesáky se zaťali do Jonsnova levého předloktí, když chtěl Šepota seknout. Zařval bolestí, ale pravou šavlí protáhl sek v bod a čepel zajela do stehna mého druha. Ten se otočil a zablokoval šavli ve vlastním těle...
A to už se k Jonsnovy dostal Vyjec. Strašlivá tlapa ozbrojená drápy přeťala služebníkovy Nepřítele páteř, srdce, žebra. Projeli klíční kostí jako by byla z másla a vynořili se v krvavém gejzíru. S bolestným zavrčením se Šepot protočil a katanou setnul Jonsnovy hlavu.
Ticho. Pach krve, náš dech.
Sirény policie. I moji druhové se mění ve vlky a utíkáme. Přítomnost Nepřítele je pryč, démon v Jonsonově těle zahynul i s člověkem ve kterém byl. Jako tři nezřetelné stíny probíháme zahradou a přeskakujeme plot. Ve vlčí podobě to jde snadno.
Utíkáme městem tam, kde máme ukryty náhradní šaty.

Spustil se déšť. Je nám všem třem zima, když se krčíme ve slumu u malého ohně. Plameny nás ozařovali. Ještě cítíme bolest v ranách které jsme utržili, nicméně žijeme. A náš boj proti Nepříteli může pokračovat.
„Myslíte, že tu bude ještě nějaký sluha?“ zeptal se Šepot.
„Jestli jo, tak ho najdeme a zničíme“ zavrčel Vyjec.

A takhle se dala dohromady část naší smečky. Samozřejmě že nás časem bylo více, ale to je jiný příběh.

---