A voda se zbarvila do ruda

„Zatracenej život.“ Rukávy sněhobílé košile se zbarvily do ruda a po tvářích stekly poslední slzy. Plameny ohně si naposledy zatančily na bledé tváři a nastala tma. Ticho, narušované jen pěnícími vlnami bylo až bolestné.

         Když východ slunce ozářil bezvládné tělo a paprsky světla započaly divoký tanec na okenicích, všechno skončilo. Jakoby neskončil jen jediný život, ale celý jeden svět. S jediným člověkem zemřel kus historie, část světa, zemřela kultura a víra, víra v sebe sama. A kdo si na mrtvolu se zaschlými slzami ve tváři za pár dní vzpomene? Na jeho hrobě bude slunce vysávat z kytek poslední doušky života, až skončí jako jejich tichý majitel. Proč je život tak krátký? A proč tak dlouhý? A žijeme vůbec? Není tohle jen sen ve vytouženém spánku mrtvých? A proč má smrtí všechno skončit? Každý konec přece začíná něco nového. Konec je vlastně začátek, všechno je naopak. Zadostiučinění? Proč ne. Bohaté nebudou žrát zlatí červi a nebudou hnít v lepší hlíně. Všichni nakonec skončíme stejně, ať už máme na hlavě zlatou nebo trnovou korunu.