Kdysi a kdesi žil národ

Kdysi a kdesi žil národ. V blahobytu a nechutné zvrácenosti byli uvězněni sami do sebe. Jejich existence, plná strojů, světel a dalšího svinstva je nechávala žít v slastném nevědomí. Po určité době začali produkovat takové množství odpadu, že bylo nutné najít radikální řešení. I když byli vyspělí a nic se jim nezdálo být překážkou, nikdy je nenapadlo přeplout velký oceán, obklopující jejich kontinent. Mysleli si, že nikde jinde jim nemůže být lépe a že jsou ti nejinteligentnější a nejlepší. Odpad byl jejich zhoubou? Po krátkém uvažování, zasedání, stavění a testování postavili něco, čemu byste nejspíš řekli loď. Záchrana? Nakonec lodí postavili několik a zjistili, že daleko od nich je další velký ostrov. Pustý? To místo se stalo jejich smetištěm. Centrem, kam vypouštěli své industriální sračky.

         Kdysi a kdesi žil národ. V chudobě? V míru a klidu. Kořínky, maso opečené nad ohněm nebo usušené na slunci a vzývání zlých i hodných bohů. Krutá realita?

         Jednoho dne se pár mladých rybářů vydalo na lov. Aniž by to někomu řekli, vydali se až na ten nejvzdálenější konec ostrova, kam byl zakázán vstup. Když došli na pobřeží, uviděli odplouvat lesklou zrůdu. Začali se klanět a kát, ale všimli si půvabně vonící hory čehosi. Když přišli blíže, jeden z nich ucítil teplo. Druhý vzal měkkou kouli a kousl do ní. Koule mu dodala sílu a svěžest. Domnívali se, že je to dar bohů za jejich odvahu. Vrátili se do vesnice a všem o tom vyprávěli. Lidé, překvapení jejich zprávou nechali vše na místě a začali se stěhovat ke svaté hoře. Když přišli, hromada byla několikanásobně větší, teplejší a jídlo z ní dávalo více energie. Když u hory strávili týden, uviděli zase připlouvat lesklou stvůru. Když z ní vystoupili muži, kteří jim byli velice podobní, chtěli se jich dotknout. Jenže oni se bránili. Zabili jednoho domorodce, dva, tři, až se zděsili i divoši a ty vyspělé sráče pobili. Vystrašení, že zabili boží posly se rozhodli nasednout do obra a odplout se omluvit. Zavřely se za nimi dveře a za pár hodin se znovu otevřely na pobřeží, které nikdy neviděli. Když udiveně vystoupili, rozsvítilo se prudké světlo a všichni padli mrtví.

         Jenže vyspělci něco pochopili. Že někde jinde může být někdo, kdo jim možná dopomůže k ještě většímu blahobytu. Tak postavili více lodí, které propluly celou zem, ale nikoho nenašly. A tak se rozhodli dostat se k těm zářivým bodům ve výšinách. Uběhly roky, desetiletí, staletí, než dokázali postavit tak výkonné plavidlo, které dokázalo doletět kamkoliv. To letělo desetiletí, než bylo zničeno. Tak vysílali další a další, ale všechno bylo marné.

         I když si mysleli, jak jsou velcí a důležití, byli jen nicotnou součástí tvora, který si taky myslel, jak není vyspělý a důležitý.

         Kdysi a kdesi žil národ. V blahobytu a nechutné zvrácenosti byli uvězněni sami do sebe. Žil. Jeho existence skončila. Zničili se sami svou neschopností pochopit...