Sbohem při svitu měsíce

Vyšel měsíc a ozářil kraj,

aspoň chvíli semnou si hraj.

Mí bratři vlci zavyli,

na cestu už vyrazili.

Už nezbývá moc času nám,

alespoň malý dárek ti ještě dám.

Pohledy do očí,

pro dnešek postačí,

doteků pouhých pár,

které probudí v srdcích žár.

Tak mě pohlaď naposledy po tváři,

než se slunce rozzáří

a já odjedu do dálky,

za hory do kruté války.

Nehleď na ten štít, meč a kopí,

ať tvá duše se zbytečně v žalu netopí.

Vyskočím na koně, zapískám na psa,

snad mi v bitvě pomohou Asgardská nebesa.

Vzpomeň si na mou tvář tenkrát před lety,

kdy setkaly se poprvé naše dva světy.

Vypadal jsem jinak, měl jiné vlasy,

v čem jsem se lišil od té lidské masy?

Tvá matka nikdy neměla mě ráda,

otec pořád civěl mi na záda.

Kroužek blýskavý nasazuju ti na prst,

mi už na duši narůstá vlčí srst.

Neboj se má milá, já se do tvé náruče vrátím,

vždyť víš, že já se v plamenech války  neztratím.

Už se to blíží,

čas tak rychle běží.

Rudé paprsky vysvitly zpoza hory,

už blíží se temnota krvavé nory.

Na koně jsem vyskočil,

naposledy se otočil,

z tváře ti zmizel smích,

už nebudu se topit v tvých očích.

Přes pole, přes řeky,

přes hory jsem jel do války.

Ona doma pláče,

kolem něj krev teče,

ona záhonky okopává,

on hlavy, ruce usekává.

Jí tečou slzy,

jemu krev,

dozví se již brzy,

že její milý je mrtev.

Havrani se vznesli do vzduchu,

princ líbá ropuchu,

vlci krajem kráčí,

pro přítele pláčí.

Ona hned chápe,

když jí posel na dveře klepe.

 

 

---