pravdivý příběh

nekecám...

Douškem ranní kávy zaháním pachuť stresu a snažím se soustředit nad denním plánem výroby. Nestíhám. Koutkem oka zahlídnu ladnou křivku Helenky, jak se blíží k mému stolu. "Máš hodně práce, Jiříku?" Zpráva je v pr....! "Co pro tebe můžu udělat?" Helena je fakt kus. Skvělá postava, veselá povaha, jeden z důvodů proč chodit do práce. "Máme z Barunou problém" Barunka je roztomilá blondýnka, nevinná jak poupě, živoucí důkaz pravdivosti vtipů o blonckách. "Počká to po poradě?" Zkouším taktně zadržet evidentně se valící lavinu její řeči. Marně. Ani železná štábní kultura prosperující německé firmy neplatí na dívčí půvaby (zaplat´pánbůh). "Víš, von Ruda jezdí jako blázen a.." "Jakej Ruda?" ptám se. "No víš, ten náš kamarád, ten můj novej objev..." Házím po ní pohled, kterým se snažím dát najevo dotaz, odkdy jako mám já mít přehled o jejích srdečních záležitostech. Stále jí uniká, že ač si z ní i z Barunky dělám legraci, drby mě nezajímají. "Myslíš toho vymakanýho týpka v boxerkách co ho máš pod sklem? Toho vyhazovače?" "Jo, to je von, už to vážně nechcem snášet. Jeli sme ráno z diskotéky, přes vesnici sto šedesát. Máme strach, že to skončí blbě a tak sme se s Barčou dohodly, že ho jako trochu vystrašíme. Máme přesný datum, hodinu i rychlost a místo, kde ste jako stáli. Jako aby to bylo fakt přesvědčivý, až mu budeš volat." Koukám jako blázen. "Komu volat, proč? Co blbneš?" V žaludku mě tlačí nějaká tvrdá boule a připomíná mi poradu. "No jako že seš vod policie a že jako jel rychle." Svítá mi. "Promiň, vážím si důvěry, ale vrchní pako čeká na zprávu, nestíhám a krom toho sem zahlíd všechny ty bicepsy, tricepsy a cepsy a na mě, jak vidíš svaly jenom hrajou, bohužel na schovku, takže to nebudu riskovat..." Jenže Helenka bojuje. Boky se vlní, rtíky něžní a nečekaný pohled do dekoltu nahlodává pracovní nasazení. "Promluvíme si o tom později", končím debatu. Porada je nudná a dlouhá. Jsem podrážděný a nervózní, protože moje zpráva není z těch, na kterou bych sázel. Naštěstí to dobře dopadá a lehká euforie mi umožňuje kašlat na plky mých kolegů. Přemýšlím o Helence a jejích šprýmech. Nakonec, proč ne? "Dobrý den, u telefonu nadporučík Novotný z dopravního inspektorátu Praha Západ" hraju svou roli a děvčata v helenčině kanclíku si hryžou ruce, a mají nohy křížem. Ověřuju si jméno a pálím to do něj "pane řidiči, jak to, že jste se nedostavil na vyzvání k projednání dopravního přestupku? Že jste nic nedostal? Aha, jenže my tu máme doručenku, že jste převzal... Co prosím? Možná maminka? Nepředala zprávu? Ale to je velmi nemilé, protože vy jste patrně jel dvacátéhoosméhodubnavšesthodinpatnáctminut v obci Líbeznice vozem velmi, ale velmi rychle. Víte kolik tam je nejvyšší povolená rychlost? Ano, správně, asi šedesát? a vy jste jel...áno poněkud rychleji. Stošedesáttři kilometrů za hodinu v uzavřené obci, navíc v zóně čtyřicet." Děvčata se asi brzo počůraj smíchy. Je mi ho fakt líto, cvaká mu zadek, že to drnčí drátama. "Takže pokud to ještě chcete napravit, pane řidiči, tak vás očekáváme zítra v Bartolomějské dvacet tři, vezměte sebou občanský průkaz, řidičský průkaz, osvědčení o technickém stavu vozidla a tři tisíce korun. A nepočítejte s tím, že všechno zase přinesete zpátky domů...!" To už ale pomalu vypadávám z role, hlas se mi chvěje, holky se smějou skutečně nahlas, kroutí se na stole, slzy jim tečou. Bohužel to slyší i ten na druhém konci, protože hovor je přepnut na hlasitý přenos. "To je bouda, žejo, to mě mohlo hnedka napadnout" slyšíme reprodukovaně do našeho řehotu. "Počkej ty hajzle, já si tě podám, rozbiju ti hubu a vám to nedaruju kačeny...!" Práská s telefonem a my jdeme měnit textil. Koukám na Sydney v bedně, fandím olympionikům a chválím si čt2, jak to pěkně vymysleli. Mám radost z další jisté medaile. Naprosto nečekaný triumf mělnického boxu. Po zápase vidím rozesmátý detail na Rudolfa Kraje a silně mě zamrazí. Z obrazovky se na mě zubí vyhazovač v boxerkách, co ho má Helenka pod sklem.

---