Noční můra v ráji

Odlepil jsem svůj obličej od země a pohlédl k horkému slunci. „Už nemám sílu,“ opakoval jsem. Několik stovek metrů zamnou se ozval štěkot psa. Pevně jsem stiskl rukojeť nože, zvedl se a začal se belhat dál. Doléhala na mě únava, ale teď jsem se už prostě nemohl zastavit. Nebylo to až tak daleko. Už jen pár stovek metrů. Uslyšel jsem vrtulník. Pokoušel jsem se usmát, ale byl jsem příliš zesláblý. Dostal jsem novou sílu. Zrychlil jsem nehledě na svou zlomenou nohu. Zakopl jsem. Já jsem zakopl...

Nazelenalou místností s obrovským zrcadlem se linulo jemné světlo. Naproti sobě seděli muž a žena. Muž v špinavých šatech s vybledlou a zesláblou tváří si zapálil třesoucí rukou cigaretu. „Prosím, pokračujte pane,“ ozval se tenký hlásek mladé brunetky v brejličkách s diktafonem v ruce.

         Jak jsem už řekl, zakopl jsem. To si nedovedete představit. Když jste v takovém stavu, v jakém jsem byl já, nemůžete spadnout. Proč? Protože když spadnete, už nevstanete. A tak jsem omdlel a probral se až v cele. Měl jsem na sobě tyhle hadry a byl celý od bahna. Nemusel jsem dlouho přemýšlet o tom, kde jsem. Ten odporný pach totiž prozradí každý lágr a to i potmě. Musel jsem pořád myslet na ten vrtulník. Takovej kousek. Dovedete si to představit? Takovej kousíček, jen pár metrů a byl bych doma u své ženy a dětí.

         Típl cigaretu, napil se vody a dlouze se podíval na fotku své rodiny, ležící na stole. Slzy na sebe nedaly dlouho čekat. Žena vstala, promnula si čelo a vyžádala si přestávku.

         „Tak co si myslíte, doktorko?“ zeptal se voják, u kterého se zastavila. Dlouze se na něj zadívala. „Bude to těžké, hrozně těžké, ale já to zvládnu.“  Žena si usrkla z plastového hrníčku kávy a vrátila se do místnosti. Muž začal okamžitě vyprávět.

         A tak přišlo ráno. Odplazil jsem se do temného koutku, aby na mě nesvítilo slunce a schoulil se. Najednou někdo začal strašně křičet. A další a další, až křičeli úplně všichni. Já jsem se nepřidal. Naučil jsem se už totiž, že nejdůležitější je zachovat si lidskou důstojnost jak to jde, i když mnohdy se to zdá nemožné. A potom se ozval výstřel a všechno utichlo. Slyšel jsem jenom kroky, jenom ty kroky. Blížily se a už podle chůze jsem poznal, že je to plukovník Szymek. Tomu parchantovi ustřelil kus stehna nějaký dobrodinec a od té doby moc dobře nechodí.

         Muž se po dlouhé době usmál a žena se nenápadně podívala na zrcadlové sklo.

         Šli si pro mě. Věděl jsem to hned. Chtěli ze mě udělat výstrahu pro ostatní. A tak mě vytáhli ven a postavili na dřevěné jeviště. Szymek stál naproti mě, díval se mi do očí a nakonec se usmál. Nebo zašklebil. Je tak ohavný, že to ani není moc poznat. A potom přišla ona, Micková, teda její výsost královna Micková. Szymek byl její mazánek. Chvíli na to se ven dveřmi vyřítil dav vězňů. A za nimi ti dobytkáři s obušky v rukách. Ta děvka se postavila před lidi a dlouze se usmála, pronesla dlouhou řeč, až se divím, že jsem neusnul. Už to bylo tady. Rozhodně mi to nechtěla usnadnit. Szymkův řiťolízal mi totiž měl jeden po druhém odebrat oba stehenní svaly. Nedovedu si tu bolest představit, ale jen díky Vám.

         Zachráněný vstal, přistoupil k zrcadlu, poklonil se a poděkoval. „Ano, a dál už to známe, přiletěly naše jednotky, vojáky a královnu zabily a vy jste teď tady,“ pokračovala brunetka. „Mohl bych se teď jít na chvíli vyspat? Už nemůžu udržet otevřené oči,“ požádal. 

         A tak se odebral do svého pokoje. Nebyl sice jako ten jeho, ale byl útulný a voňavý. Lehl si na postel a na chvíli se zahleděl do stropu. Opět se mu z očí vyvalily slzy, ale brzy se objevil náznak úsměvu. Pohlédl na fotku a usnul. Otevřely se dveře, dovnitř nahlédla neznámá tvář, pohlédla na spícího muže a zhasla světlo. A tak zašlo slunce a místnost zalil svým stříbrným světlem měsíc, až se začalo k životu opět probouzet slunce. I budíček byl mnohem příjemnější. Už žádné křičení a mlácení do zvonu, ale něžný doktorčin hlásek. „Je mi líto, ale musíme jít.“ „Škoda, že jste mě vzbudila. Moje žena zrovna začala péct krocana.“ Doktorka však dlouho neváhala s utěšivou odpovědí: „Nebojte se, Díkuvzdání stihnete a ochutnáte skutečnou pečeni.“ Vstal, oblékl se a odešli.

         Celý den pak pokračovali ve výslechu, ale dnes byli oba mnohem otevřenější a ani se jim nechtělo loučit.

         „Máme pro Vás kombinézu, pane,“ oznámil voják muži v doktorčině doprovodu. Na zelené kombinéze se vyjímalo jméno Goldberg. „Goldberg, tak tohle jméno mi dnes zní jako rajská hudba. Moment, ale jméno...jméno. Ano, už to mám, jmenuju se Evan goldberg. Bože. Děkuji, ehm, desátníku?“ S doktorkou se rozešli a Evan odešel opět do svého pokoje.

Když se však ráno vzbudil, už nebyl žádný vojenský pokoj, žádná kombinéza, žádné jméno. Byl v kostele. Na sobě černý oblek a na očích sluneční brýle. „Kdo zemřel?“ zeptal se, ale nikdo jej neslyšel. Nikdo, jen jediný muž. Postarší pán s bílými fousy i vlasy, na sobě bílý kabát a kalhoty. „No přece ty Evane.“