Klub sráčů

Tak tu máme další zápis z jednání redakce internetového časopisu AAAgames(k nalezení na www.aaagames.wz.cz), který sice navazuje na ten první, ale je klidně možný ho číst i zvlášť. Doufám, že se bude líbit.

Klub sráčů

aneb Augustus and Abak go very large

 

„Tak vypadá tobogán, když tam není tobogán.“

další z Augustových smyslově nesmrtelných výroků.

 

Ticho náhle přerušil burácivý hluk motorky, jež byla před mnoha lety a ještě více opravami možná i rychlá. Záhy jej následoval zvuk zvonku mučeného způsobem, který zcela vylučoval zdravý či jakýkoli rozum.

„Aha, Abak a Augustus,“ pomyslel si Mat. Jen hodinka zpoždění, to na ty dva není vůbec špatné. Upozornil Pata, že jeho dvacet minut stále běží. A šel otevřít.

Několik vteřin poté civěl na hlaveň nepochybně někde v dáli přecházející v pistoli, která mu rozplácla nos a zakryla tak nejeden uher. Mnoho mladíků by dalo téměř cokoli za to, aby alespoň část jejich pubertální výzdoby tak náhle zmizela, ale vzhledem k okolnostem se Matovi nemůžeme divit, že z toho nebyl nijak nadšen.

„Ahoj!“ Zahučel Abak.

„Nazdar lidi!“ přidal se Augustus chtěje vstoupit, ale byl Abakem zase hrubě stažen zpět.

„Neřekli jsme heslo,“ řekl armádní maniak na vysvětlenou.

„Heslo?“ Podivil se Mat.

„Víš kolik lidí nám chce ukrást naše nápady?!“

„Ne,“ přiznal Mat, „A Ty?“

„Ne…ale právě proto to nemůžeme podcenit!“

„Ale vždyť vás oba znám a vím, že nejste špioni,“ protestoval Mat

„Jisté je jen to, že je vše nejisté, a ani tím si nemůžeme být ve výsledku jisti,“ vložil se do diskuze Augustus.

Několik vteřin pak čelil dvěma nechápavým pohledům.

První se vzpamatoval Abak: „Rozkaz je rozkaz!“

Jeho mozek totiž vykazuje jednu zajímavou vlastnost – je dokonale zelený. Byl to jeden z důvodů, proč jej nevzali do armády. Tamní důstojníci totiž převážnou část svého života velice tvrdě pracovali na tom, aby bylo jejich myšlení tím vojenský specifickým způsobem dostatečně omezené. A teď si představte, že před ně napochoduje někdo, kdo se tak již narodil. V záchvatu zuřivé závisti ho vykopli hned po prvních deseti minutách pohovoru, tedy okamžitě co přestal salutovat. Někdo se prostě narodí jako voják, jiný jako generál a někdo jako…ehm…lord Abak.

„Dobře, jaké je heslo?“ Rezignoval Mat.

Abak se podrbal pod pokrývkou hlavy, která už blíže poznala nejeden záchod (myšlen armádou vyřazený baret), na znamení toho, že přemýšlí (Jaký to pěkný protimluv, že? – pozn. autora).

„Ehm…nešlo by to odložit na příště?“ Zeptal se po chvíli značně nejistě.

Mat jeho momentálního stavu okamžitě zneužil a začal řvát, seč mu hlasivky stačily:

„Co to žvaníte, vojáku?!! Pozor!!!Nástup do místnosti pochodem vchod!!!“

Zpitomělý Abak se napnul jako struna a za stálého salutování poněkud toporně avšak rychle vstoupil.

„Na mě to neplatí. Já jsem císař,“ řekl povzneseně Augustus a tanečním krokem vplul dovnitř. Mohl by být skvělým tanečníkem, kdyby ovšem uměl tančit nebo měl o něčem takovém alespoň vzdálenou představu.

Fakt, že  k údivu všech zdárně absolvoval taneční kurzy a jednou viděl záznam baletu Labutí jezero ještě navzdory jeho neochvějnému přesvědčení, neznamenal, že se z něj stává mistr.  S elegancí opilého slona provedl několik nadějných kreací, přičemž se mu podařilo zakopnout o neidentifikovatelný kabel vedoucí z jednoho počítače, hlavu Pata, jenž se pokoušel zachránit drahocenný hardware, a vlastní nohy než se konečně dostal ke svému místu. 

Lord Abak se zatím pokusil trefit svým baretem na věšák v rohu, je to takové jeho frajerské gesto. Samozřejmě že minul, avšak to vůbec nevadilo, jelikož se zmiňovaná pokrývka hlavy s tichým mlasknutím přilepila na zeď. Abakův styl oblékání vždy vzbuzoval úvahy lehce Orwellovského typu o tom, jak prasátka začala nosit šaty a hrála si na lidi.

„Bože můj, dej mi, prosím, přežít tuto schůzi!“ Upnul Mat zoufalé oči k nebi.

„Dej mi znamení!“ Zaprosil.

V tu chvíli se jakoby z hlubin země ozval dutý zvuk, jenž by se dal nejlépe popsat jako tajemně znějící ŤUK ŤUK.

„Děkuji,“ vydechl Mat a s blaženým pocitem usedl zpět k počítači.

 V žádném případě nechci ubírat Bohu jeho zásluhy, ale to, co ten záhadný zvuk vydávalo byl v každém případě Krteček, který si prostě potrpěl na efektní nástup a dostal skvělý nápad se na schůzi redakce prokopat. Právě teď zjišťoval, že jeho nepochybně geniální plán má vážné trhliny. Například nepočítal s tím, že stejně jako většina domů má i ten Matův(společně sdílený s Patem) betonové podlahy a Krteček na rozdíl od TGUČE či potkana není schopen se tímto materiálem prokousat. Dále pak zjistil, že rozpad jeho vztahu s Myšičkou má vážné důsledky nejenom pro soukromý život, ale dokonce pro jeho práci. Většinu své podzemní kariéry se zabýval kutáním tunelů a přičinlivá Myšička zastávala takové vedlejší činnosti jako zabezpečování chodeb a prorážení větracích šachet. Byli natolik sehraný tým, že si prostě zvykl se těmito marginalitami vůbec nezabývat, což byla asi chyba vzhledem k tomu, že začínal nepříjemně pociťovat, že kvalita okolního vzduchu se prudce zhoršuje a z tunelu za ním se ozývají jakési neidentifikovatelné zvuky. Chtěl se vrátit, avšak najednou si v hrůze uvědomil, že značení chodeb dělala též Myšička a že by s největší pravděpodobností zabloudil. Proto začal zoufale lopatičkou vyťukávat do stropu (vlastně podlahy redakce signál S.O.S.

V atmosféře, kdy Mat nadšený z toho, že mu Bůh stále hlasitěji projevuje svou důvěru, rozhodl přednést poučný projev o novinařině a Abak s Patem mu vyseli na rtech, aby pak mohli jeden druhého nachytat; si Krtečkova zoufalého volání k jeho neobyčejné smůle všimla jen jedna jediná osoba. Tomu, že Augustu neposlouchá a místo toho si poklepává nohou vzhledem k jeho potrhlému charakteru stejně nikdo nevěnoval pozornost.

Na tomto místě bych si dovolil uvést zkrácený záznam konverzace:

„S.O.S.!!!“

„Kdo tam?“

„Krteček.“

„Co tam děláš?“

„Umírám.“

„Skvělé !“

Dále se stala diskuze poněkud nesrozumitelnou. Přece jenom se nadávky skrz Morseovku přenášejí dost těžko.

V Krtečkově hlavě se snad z nedostatku kyslíku zrodil nápad. Sáhl po mobilu (Když může mít kalhotky a autíčko, tak proč ne třeba mobil? – pozn. autora) a vytočil zoufale číslo. Zatraceně! Mat to nebere. Kdo by mohl ještě být v redakci…za chvilku opustila jedna osoba místnost za účelem telefonování.

„Ahoj Auguste!“Krteček dnes evidentně neměl šťastný den.

„Salut!“

„Musíš mi pomoct, jinak umřu,“

„Musím?! Musí se jenom umřít.“

„Ale já opravdu umřu!“

„To my všichni…jednou. Ber to filosoficky…Počkej, takže už nebudou žádní další TGUČOVÉ?“

„Ne, ani jsem nestačil dokončit svou poslední povídku.“

„Úžasné, nemáš s sebou náhodou Macourova?“

„Ne“

„A nechceš mu třeba zavolat, abys v tom nebyl sám?“

„Ne! Já se chci vodsaď v prvý řadě dostat. Pomůžeš mi?“

„Nějak Tě přestávám slyšet asi špatnej signál. No nic, užij si to.“

„Ty hnusném slizkej arogantní parchante!!!“

„Cože? Neslyším Tě. Bohužel už budu muset končit. Hlavně že jsi v pořádku…“

V této chvíli Krtečkovi došlo, že tato situace vyžaduje použití rozumu. Nikdy se podobnou činností moc nezabýval, jelikož jako schopný tunelář si na živobytí vydělával poměrně dost a jakékoli nelogické excesy v tvorbě pravidelně vydával za autorský záměr.

„Škoda, že už se nedozvím, jak dopadne Černá růže,“ zaúpěl.

„Ty to čteš?“

„Ano.“

„Kecáš!“

„Ne! Opravdu ne, zeptej se Mata!“ Zoufale argumentoval Krteček v obavě, že mu v mobilu dojde baterka. Záhy se stalo.

Augustu zatím s ohleduplností sobě vlastní otevřel dveře a zahalekal:

„Čte Krteček doopravdy Růži?“

„Ano, je to Tvůj velký obdivovatel,“ odpověděl zaskočený Mat. „No a jak jsem říkal než jsem byl tak hrubě přerušen…“

Augustu dceře zase zavřel a zamyslel se:

„Tvor, který rozumí literatuře a rozpozná génia, přece nemůže být zase tak špatný.“

Poté se rozhodl, zavolal Myšičce, blahosklonně se usmál a na celou záležitost zapomněl.

---