Král stínů

Slunce ozářilo zlatavé lány obilí a lesklé přilbice proti sobě stojících armád. Na jedné straně do plátových zbrojí zdobených zlatými orlími hlavami uzavření muži vyzbrojení sekyrami a meči, na straně druhé postavy v černých pláštích, které vypadaly jako stíny. Beze zbraní stáli a znuděně hleděli na svého nepřítele. Ozbrojenci hlasitě vyvolávali jména, která je lepší nevyslovovat, ale armáda stínů dál tiše stála se svěšenýma rukama. Vítr si pohrával s plášti a občas nadzvedl o pár centimetrů kapuci, pod kterou se skrývaly podivně zmalované tváře. Poněkud nevyrovnaný boj měl za chvíli začít. Stříbrně zářící horda se vřítila do lánu obilí a valila se skrz něj jako ničivá vlna, ale jejich nepřátelé pořád jen stáli. Černooděnec, který stál nejvíce vpředu zvedl paži a dál znuděně hleděl před sebe. Už byli v poli všichni až na krále a jeho ochranku, sedící na koni v bezpečné vzdálenosti. Ruka se zvolna snesla dolů, z lesa vyletěly hořící šípy a dosedly mezi první řady stébel. Druhá naopak zasáhla ty poslední a poté, co se zapálily i boky, se vojáci ocitli v pasti. Všichni zmateně pobíhali a vyděšeně na sebe hleděli. Začal se ozývat šílený křik. To se jejich ochrana, kterou s takovým pocitem bezpečí  nosili, začala rozžhavovat do ruda a opékat je jako králíky. Král ležel na zemi  a sledoval, jak jeho krásný bělouš utíká aby s alespoň on zachránil. Vítězové jen čekali, až oheň dohoří a pak zmizeli v lese. Tuhle bitvu vyhráli ale brzy je čeká mnohem obtížnější zkouška.

         Den se přehoupl v noc. Všichni slavili vítězství popíjením medoviny a pojídáním opékaných selat, ale jejich milovaný vůdce jen ztrápeně seděl a škrábal na hlavě svého vlka. „Co je můj pane,“ zeptal se jeho nejlepší přítel, ale odpovědi se nedočkal. Věděl však o co jde a tak jen ztrápeně svěsil hlavu. Oslava skončila. Všichni byli opilí a sytí jak se sluší na tak dobré bojovníky, i když všichni věděli, že vyhrávají především díky tomu, kdo je vede. Jarl se zvedl ze svého křesla, nasadil si kapuci a vyšel ven ze dveří do temné noci. Procházel se po lese, z každého kouta sledován divokou zvěří, která by mu nikdy neublížila, stejně jako by on nezkřivil jediný chlup ani myšce. Byl by za každé z těch zvířat ochoten bojovat stejně jako za kteréhokoliv ze svých přátel. Posadil se na placatý kámen na okraji útesu a sledoval hory, jejichž vrcholky byly zakryty mlhou, která celé souostroví dělila od světa. Přemýšlel o svých spojencích, vlčích lidech z ostrova, který měl tvar velké kapky. Vznikli, když z Dubu i Lípy odpadl list. Listy se částečně spojily. Z jedné části vznikli vlci, kteří od té doby obývají lesy, z druhé Berkeři, kteří pijí krev svých nepřátel a obývají největší z ostrovů a tam, kde se listy dotýkaly vznikli Canisané. Přemýšlel o moci svého lidu, který byl schopen ovládat stíny a taky se stíny stát. A přemýšlel o své samotě. Měl spoustu přátel, měl své hory  lesy i svého vlka Germise, který s ním rozprávěl o veškeré moudrosti světa, ale ještě stále mu chyběla jeho družka, která jej tak tragicky opustila. Každou den se utápěl v hořkosti své samoty, každou noc viděl, jak si do svých tmavých vlasů vplétá kytky.