Na jedné rušné ulici

Na jedné rušné ulici

Šel jsem s kámošem po jedné rušné ulici ve městě. Potkávali jsme spoustu různých lidí. Probíhala zde nějaká sbírka; stála tam i nějaká paní s velmi velmi dioptrickými brýlemi, slepeckou holí a nejnovějším číslem Strážné věže v ruce. Tu za mnou přišly dvě holky ze skupiny lidí provozující tu sbírku a příjemným hlasem se mě jedna z nich zeptala:

„Nechcete přispět na výsadbu nových stromů v parku?“

A já jsem jí chtěl stejným způsobem odpovědět a říkám:

„Nezlobte se, ale já dneska pozvu jednu skvělou holku do kina, a tak už nemám žádný peníze, který bych vám mohl obětovat. Fakt se nezlobte…“

Ona slečna pochopila, že ty peníze využiji pro správnou věc, a tak se mě ani nesnažila přemlouvat.

V tu chvíli se do toho začala míchat ta paní, která si hrála na slepou a řvala:

„Holky! Vypadněte odsud, odháníte mi zákazníky!“

A hodila po nich vražedný pohled. Nutno dodat, že o tu dotyčnou paní se Strážnou věží většinou lidé okolo ani nezavadili pohledem, natož aby si od ní nějaký ten výtisk vzali. A jedna z těch příjemných slečen se začervenala zlostí a šla blízko k té „dámě“ a už jí chtěla něco říct. Já jsem si řekl, že musím zakročit, a tak jsem k nim přistoupil blíže.

„Paní já si vyprošuju…“ začala ta slečna.

„Jak si co vyprošuješ? Odháníš mi tu zákazníky a ještě si chceš něco vyprošovat?“ zostra na ní paní.

„Ne, já si…“

„Nic si. Heleďte, běžte někam jinam, tady akorát tak zavazíte!!!“

Spor vypadal ještě ostřejší. A tak jsem řekl:

„Dámy! Uklidněte se. Udělejme kompromis. Hádkou nic nevyřešíte! Takhle si jen odháníte zákazníky. Měli byste se chovat, jak myslíte, že je správné pro vaše okolí. A tak si podejte ruce. Ne, fakt si je podejte. Bude to symbolické snížení, a tak i výjev vašeho uznání. Každý na tom ztratí trochu své úcty. Jakmile si potřesete rukou, uvidíte, že vaše problémy budou vyřešeny a nemusely jste se ani hádat“

A jestli si doopravdy potřásly rukou, to už se v příběhu nepíše.