Nakonec došlo i přes výčitky svědomí k nevyhnutelnému.

Balada o hříchu

 

Potkal jsem dívku, krásnou jak sen,

byla tak milá a smála se jen.

Maličkou vadu však přece jen měla,

doma dvě děti, srdce pro manžela.

 

Stalo se jen, co mělo se stát,

vzplanula touhou, já měl jsem ji rád

a oba pak láskou jak opilí,

na chvíli klesli jsme do obilí.

 

Já měl prý to být, kdo rozum měl mít.

To bych pak nevěděl, co je to cit.

Příště chci lásku dlouhou jak nit,

abych už nemusel smutný zas být.

 

 

Když vášeň přešla a rozum nás zdvih,

ona odešla, že tohle byl hřích.

Měla mě ráda, však manžela víc,

tak byl jsem zas sám jako půlměsíc.

 

Když láska končí, tak začíná pláč.

Hloupý i moudrý muž ví, co je zač.

V lásce v té chybuje blázen i král.

I nejeden rytíř už noc proplakal.

 

Já měl prý to být, kdo rozum měl mít.

To bych pak nevěděl, co je to cit.

Příště chci lásku dlouhou jak nit,

abych už nemusel smutný zas být.

---