Chápal jsem sice, že děláme něco nesprávného, ale touha mezi námi byla tak spalující, že už ji nešlo zastavit. Byl to můj první neplatonický vztah.

Něžný zloděj

 

V zahradě slunečné rozkvetla růže.

Krásná, jak květina jenom být může.

Co mělo, stalo se jak kouzlem či trikem,

že já v té zahradě stal se zahradníkem.

 

Zahradník nevinný tehdy jsem býval,

na květy rozkvetlé jenom se díval.

Ta růže ke mně však něžně se vinula

a s její touhou má touha splynula.

 

Co mělo, stalo se a od té chvíle,

chtěl jsem se dotýkat růže své milé.

Však vládci té záhrady neměli pochopení,

pro mě, že v růži jsem nalezl zalíbení.

Ta růže nebyla určena pro mě.

Co když ji utrhnu pánovi v domě?

Báli se, hrozili, zda můj cit vřelý,

nevezme květinu chladnému majiteli.

 

Hrozili, spílali, "My ti výpověď dáme!

Špatný to zahradník, jenž růže láme!",

ale já příliš nedbal na vládců rady.

Co když žijem jen jednou? Jen teď a tady?

 

V zahradě deštivé stráž byla bdící,

co když teď začnou i další zahradníci?

A já zatím večer mizel dírou v plotě,

své spanilé růže se dotýkal o samotě.

Já zloděj bez viny hladím tu růži

a její doteky vnímám svou kůží.

Se svojí láskou nevinnost ztrácím,

jen nerad květinu zahradě vracím.

 

Z vůně té květiny hlava se točí,

z nahého stonku nespouštím oči.

Z jejího květu rosu rád piju,

v obětí růže cítím, že žiju.

 

Tak zítra z té zahrady odejít musím

a vlastní květinu hledat si zkusím.

Prý jiná, krásná i v polích být může

však navždy má první je spanilá růže.

---