Monolog básníka a poezie

obsazení:básník poezie sen

básník usedá na zem

a začíná psát:

 

kde hledat mám

ta krásná slova

utekla mi inspirace

jak zestárlá noc

bez prvních šlápot

svlečeného moru.

Jak přinutit myšlenky

omluveného hada

dlouhý jak řeč

zaposlouchal jsme se do ticha

mé pero skončilo s psaním

teď přešlapuje v zajetí kolejí

zcela bez výhybek.

Někdo uřezal jim hrdla

zaslechl jsem odhozený nůž

jak si sám povídá

kolik podřízl hrdel

modrou krví neznámých milenců.

Ta chvíle ticha oddaluje smrt

výměnou za šepot

než ruka s perem

přehraje záznam

ulovených stenů pálící papír

křikem nočních labutí.

 

na scénu pomalu přichází poezie:

 

kdo vlastně jsem

a má prázdná tvář

zrcadla slunce

proč ta skromnost

jsem přeci poezie

jsem déšť

jsem dlaň

i bělost sněhu

něžná a krutá.

Básník mi dává

novou a novou mladost

z daleka mých myšlenek

a mé srdce

vychyluje lodžie

vysazených květin.

Chybí mi vůně

a tikot hodin slibuje němost

než zavřou mě v cele

odkud není možno spěchat

po schodištích bez zábradlí

kde vypisuje konkurs

na bezbrannost

a jez v řece

je mi flétnou.

 

a básník stále píše

poezie přišla až k němu:

 

Ty!No přeci Ty!

Zavřené oči fialový dech

nemohu vybrat

ten správný rým

ta chvíle nestačí

a už je vlastně pozdě

vzpomínky zhasínají

jak padající hvězdy.

A zase dostávám

se k těm tvým křídlům

co jsou tak daleko

jak kámen obyčejný kámen

hozený a padnul k zemi

proč jak mé tělo

co je ještě dítě.

K tobě mluvím

tvé tělo zmodralé mrazem

horkých šalvějí

jsi břehem

kde není možné přístát.

Ty hořká milenko básníků

s přetvářkou medu

jsi zcela jiná

mám právo zapomenout

na tvá gesta vrásek

a pít hořkost tvých symbolů.

 

poezie přistupuje ještě blíž k básníkovi

a mluví:

 

mé znamení je bolest

i uschovaná krása

tak připrav pero

a tetuj slova znásilňující básníky.

Hrot věčnosti bodni

do svého srdce

do svého svalu

a vykřič to všem

co ještě nejsou

ve vytrýnách!

Tak úzké básně

vytžené z ran

otvírají své čepele

ne není jich mnoho

pohřbených vojáků

brodících se po kotníky v lásce

je na ni možné věřit

ještě jak na zvědavost.

Říkáš si co je

ta vzácnost poezie

snad chtivost básníků

probuzena po vteřinách

a bloudíš po mě prsty

ráno v poledne i večer.

 

a teď ji básník spatřil:

 

na hradbách hodin

tu malbu ženy

od nohou spatřil její ženství

a pak jsme zapoměl

co vlastně jsme objevil

prázdnou lampu znamení

s vyhořelým knotem

od neodnesených rýmů.

Kdo jsi!Žena?

Porč halíš svou krásu!

Ty tak tajemná

tu už chvíli postáváš

listopad prošel kolem

tvé zápěstí je samo náramkem

s kousky vytržených básní.

Poezie je žena

vytžena z textu

lehká ja labuť

schoulena na hladině

paprskem světla

co odhazuje život když dohoří

osamělá kašna.

 

poezie svazuje básníkovi ruce:

 

jsem co jsem

unavená kůže tvých dlaní

zcela bezcenná tomu

kdo mi nerozumí.

Počítám dny co žiji

opuští mě jen básníci

v ledových květech

i tys mne opustil

jak všechny mé lásky nejdnou.

 

tu básník:

 

drtíš mé srdce

falešnou vůní květin

vpletenou do řádků!

 

pezie pokračuje:

 

Ty básníku

rozpleteš každou tmu

tak pohlédni

ať svážu ti dech

mou bolestí

posledním objetím.

 

svázaný básník klečí

a poezie s nožem v ruce:

 

je čas zavřít oči

když bušils do mých spánků

hladovými tahy.

Já!Já ještě žiji!

A Ty!Ty zemřeš!

Slibuji bez modřin

těch pár minut

než zatnu ostří

do tvého těla.

 

básník na chvíli usíná

a přichází sen:

 

to nejhorší mám za sebou

a pokud to chceš vědět

byl jsem štastný

když tiskla jsi mou hlavu

svými koleny

diamantem dvanácti karátů

co se choulí

v podnájmu mých veršů.

Ty vábíš básníky

svou kořistí

tiskneš je k sobě

a poutáš křídly!

Ještě nejsem stár

a připraven zemřít

chci víc světla

tak vysekejte díru do mých očí!

proč jsi mě opustila

co jsi čekala za mou věrnost

k tvým pažím i nohám

poznal jsem jejich sílu

i plný klín

tvé blízkosti i hojných slov

které dosud nevsazeny

jak hvězdy do čelenky.

Topím se ve tvé hladině

jak nedočkavost světla

než povedeš dlouhý řez

po mé páteři.

Počkej až budeš mít

na tváři roušku

a v těle sklenku vína

ať mohu vychutnat

tvůj poslední úsměv

až budeš šeptat

mé mé verše!

jedenkrát a naposled

a mě se nebude třást hlas

jako poprvé.

Zdá se mi

že ještě jednou potkám tvé nohy

než zasypeš mé tělo

listím a kamenem

pak si vzpomenu

na mlčení zimy

stanu se sochou

a kámen bude recitovat mě!

Mou poezii!

Teď asi žárlíš

když čteš mé myšlenky

jak schody po dotekua pak položíš věnec

se svou poezií vítězovi.

Tehdy zas ucítím

lehkost kroku

trochu se stydím budu mlčet.

Snad každý z nás

měl jít jinou cestou

má milá poezie

slyším tvůj smích

tak to už jsem asi dávno mrtev!

Tak zač se mám stydět

poezie nikdy nezemře

a teď můžete mé tělo

naložit na kočár s koňmi.

Jen radost proudí

mým tělem

a slova se prodírají

můj zrak teď spatřil

rakve na vozech

to ještě nejsem mrtev?

 

odchází sen

poezie pohladí básníka po tváři:

 

svlékla jsem světla

abys mě nespatřil

takovou jaká jsem

nemusím si malovat tvář

a zamykat tvůj povzdych

poznej tu bledost dne

suchost poháru vína

i ostří nože

co nezahojí tvou ránu.

Poezie je moudrá

umí rozdávat i brát

když sama chce

silná svou křehkostí

ochotna dávat vše

každou vteřinu své vytrvalosti

abys ty mohl zachytit mne

do slov co píšeš

a jména jimž neunikneš

zamčená navždy do srdce

nakažených keřů.

Poslouchej zvony

zvoní někomu jinému

chci další a další slova

tak piš než zemřeš.

Teď tě opustím

abys měl klid

i scéna zmlklá

se dívá za odcházející poezií.

 

básník sám stále klečí:

 

vybavuje si obrazy z dětství

prosekává slova

se zamrzlých kašen

a poezie je knihou

zavřena na tvém klíně

jak oheň hřeješ do očí

zapálím svíčku

aby hlas tebe

ještě více otevřel

a rozpustil vlasy.

Jsi přitom schovaná

jak voda v ledu

vždyť já každý den seděl

u tvých pramenů

a nestihl včas přistát

u tvých břehů.

Tak mne nesvazuj a dej mi volnost

ať mohu přistát hlouběji

ještě hlouběji ve volném rýmu

a přidám k mému životu

století orlů.

A vyskoč na kašnu

mohu tě uchopit samoten

silou čtyř stran

a každé napíši báseň

a zamknu ji na zámek

s nadějí pár hodin

na život i úsměv

než hodíš minci

do turniketu smrti.

Podrž mou hlavu

ve svých dlaních

mou poezii můžeš roztrhat

nebo spálit větrem

byla jsi schovaná v mém snu

proto jsem hledal marně

poezii i lásku.

Už nejsem dítě

potkal jsem tě pozdě

podej mi ruku než řekneš sbohem

chci se stát skálou!

 

poezie se vrací a kleká

k básníkovi:

 

nechtěla jsme zajít

ta daleko

cítíš ránu jak celá se chvěje

snad na rozloučenou

zvu tě blíž

k mým kolenům.

setkání příliš troufalé

nemohu jinak než bodnout.

 

básník umírá

to se někdy stane řekla poezie:

Jen jedna z obětí

přikryla mou sukni

už mi zbývá zavřít víčka

nemusí to nic znamenat:

Vím co jsme udělala

má ruka krouží

kolem mého těla

na co je poezie

když tu není ten

co ji psal.

Čeká mě cesta krve

chci tančit nemohu sama

ty básníku nepotopíš dotek

do mého těla

zůstane jen jméno

mé i tvé.

Zbyla jsem sama

proč jsem to dovolila

abys mne poznal

teď už nemusím zavírat oči

andělé odnášejí jeho duši.

Jaká je vlastně smrt

co tam se skrývá

také odejdu

a poezie přeci nezemře

je to tak lehké

bodnout se do srdce

tak přijď básníku

naproti pro mé tělo.

 

a poezie umírá na těle básníka.

 

 

 

 

---