V Chomonikki

Frederik vyšel před hostinec a nerozhodně se rozhlížel kolem. Ani ve snu by nepočítal s alternativou, že se v Chomonikki potká právě s Armelii, což ho nutilo trošku pozměnit načrtnuté plány. Třeba by se tentokrát dala přemluvit, napadlo ho, a kdyby ne… konečně… být v kontaktu s čarodějkou se přece vždycky hodí.

Vešel do krámku krejčíka. Drobný mužík zrovna obskakoval důstojně se tvářící dámu, jež si v zrcadle prohlížela svůj nový háv. Frederik se tedy rozhodl obsloužit se sám a zamířil k vyřezávané skříni z ratanového dřeva. Dosud zaměstnaný krejčí zaznamenal za zády nějaký pohyb, a tak zašvidral šilhavým okem, aby se přesvědčil o pravdě či omylu své domněnky. Když viděl, jak Frederik vytahuje ze skříně jedny šaty za druhými a nedbale je pohazuje po židlích okolo sebe, rozzuřilo jej to. Taková jemná práce!

Skokem byl u Frederika, vytrhl mu z rukou kus oděvu, jež si právě zálibně prohlížel, a začal mu spílat do ďáblů, démonů, zlodějů, ničitelů a hrubiánů. Frederika výstup zakrslého mužíka docela pobavil a místo omluvy se drze zeptal, jestli míra urážek zákazníka snižuje cenu garderoby, kterou zakoupí. Mužík zpozorněl. Zmínka o nákupu v něm odkryla duši obchodníka a zadupala hluboko pod povrch rozčilené nadávky. V momentě byl jak med.

"A co si račte přát, pane? Šaty pro vaši dámu? Aksamit? Markyzet? Cherdenén?"

Frederik názvům látek dvakrát nerozuměl, ale přesto se tvářil velmi sofistikovaně a přemýšlivě. Přehazoval jedny šaty přes druhé a krejčí ve snaze vyhovět mu opravdu ve všem je vyvěšoval, kam se jen dalo. Když Frederik zabloudil pohledem k dámě nakrucující se před zrcadlem, drobný krejčík nevěděl, jestli se podivuje nad tím, že od ní tak rychle odběhl a věnuje se jemu, nebo zdali jej uchvátily její šaty. Nejistě mlaskl a pootevřel ústa k otázce, ale Frederik začal z hlubin skříně dolovat další a další hávy, což jej přimělo k dovlečení stojanu na šaty.

"Máte nějakou představu, pane? Mohu vám nějak pomoci?"

"No…," řekl Frederik, kterého už množství rozličných střihů, barev a látek mátlo. "Pokud jde o barvu… něco modrého… lehounce modrého."

Krejčí pokýval hlavou, přestože to Frederik skrytý ve skříni nemohl vidět, a zmizel kdesi vzadu. Když se znova vynořil, nesl pomněnkově modré šaty a hrdě je prezentoval Frederikovi. Protáhlé zvonovité rukávy a hluboce vykrojený výstřih ve Frederikovi vyvolaly zapadlou vzpomínku na obraz víly v hradní galerii jeho pána, u kterého jako kluk strávil hodiny nemoha se nabažit aury vznešenosti a pohádkové krásy sálající z nitra panny. Frederikovy zasněné oči nenechaly krejčího na pochybách, zda se šaty líbí či ne. Rozhodl se kout železo, dokud je žhavé a nadhodil cenu:

"Pět dukátů."

Frederik se probudil z fantazijního přeludu a překvapeně protáhl tvář.

Vida, že nepochodí, snížil krejčí svou nadsazenou nabídku.

"Čtyři."

"Tři."

"Čtyři, níž nejdu, pane. Chcete, aby se ze mne stal žebrák? Aby se z těchto dovedných rukou staly pařáty parazita společnosti?"

"Neřekl jsem, že budu chtít jen jedny šaty…" odvětil Frederik a významně zvedl obočí.

Krejčí se uklonil a šupajdil zase dozadu. Nejspíš tam ukrývá své nejkrásnější skvosty, domyslel si Frederik. Znovu popatřil na šaty. Ty potrhané a zašpiněné zbytky, které měla Armelie na sobě, byla snad kdysi světle modré - s tímto zřetelem zvolil modrou barvu. Když si zkoušel vybavovat její tvář a odmyslet šmouhy bláta, připadalo mu, že by jiný odstín byl možná lepší.

"Pane…"

Krejčík donesl další háv. Jako by tušil, na co Frederik myslí - roucho mělo barvu skořicově starorůžové, která v detailech ustupovala smetanově bílé. Kývl na souhlas. Další šaty v barvě luny zavrhl ihned, průsvitný šifon dalších jakbysmet. Nakonec si vybral ještě dvoje a zeptal se krejčího na cenu. Ten, nezvyklý na nákupy ve velkém stylu, zuřivě kousal tužku a urputně přemýšlel, jak z nečekaně rozhazovačného zákazníka vymáčknout co nejvíc.

Nakonec se dohodli na 13 dukátech a krejčí věnoval Frederikovi z čisté radosti nad výnosným dnem hedvábný vak, do něhož bylo možno všechny šaty poskládat.

"Bude to bezpečné?"

"Snad. Možná by mohly odejít do Smädienu. Možná…"

Adrien nervózně procházel po prostorné jeskyni, skryté pod aquirifenským hradem. Rozbíhaly se z ní desítky chodbiček, uzounkých i širších, avšak neprozkoumaných. Kdo mohl vědět, kam až vedou? Kdo měl čas zjistit to? Ale vévoda Adrien věděl, že ženy a děti, které zde chtěli po dobu bitvy ukrýt, se nenechají přesvědčit, aby Aquirifen opustily…

Frederik vešel do pokoje. Armelie nikde. Snad nikam neodešla, zhrozil se. Na zemi u paravanu ležely špinavé hadříky jejích roztrhaných šatů. Odložil vak s šaty na malý stolek a přešel k oknu. Obloha se stahovala, brzy začne pořádná bouře. Koně!, napadlo jej. V Meedofi vládl nepříjemný zvyk - z každého deště se dřív či později stala v očích koňských handlířů živelná katastrofa, která je přiměla zvýšit ceny za své zboží. Že prý stoupá poptávka, že se všichni chtějí náhle dostat do jiné země. Rychle vyběhl z pokoje, modle se, aby si potemnělé oblohy zatím nikdo z nich nevšiml.

Jakmile odešel, vylezla zpod zástěny Armelie a rozvázala vak s šaty, které jí slíbil. V duchu mu vyjádřila obdiv - ve skutečnosti nečekala, že jí vybere něco skutečně hezkého.

"Táhněte… teď!"

Ozvala se rána a nízká skála se rozdrolila do velkých kusů kamenů. Ke každému přiskočil párek elfů a bušili do něj arebrenovými kladivy. Rozlámané balvany odtahoval povoz k nechráněnému severnímu průsmyku, jenž vedl přímo k Redairskému lesu, kde z nich jiná skupina elfů stavěla vysoké hradby.

Stmívalo se a Frederik se stále neobjevoval. Nechtělo se jí jít dolů k výčepu, přestože už měla docela slušný hlad. Posadila se na postel.

Zvony kostela se rozezněly zvláštní melodií. Slyšela cosi o tom, že v Meedofi označují hodiny hudebními variacemi, ale pro cizince to byl velmi nepraktický zvyk. Zvedla se a vyhlédla z okna. Náměstí bylo prázdné, lucerny ještě nesvítily. Přepadl ji pulzující pocit samoty a zklamání. Těžký vzduch a šedivé mraky, siví orli a dusná atmosféra v Aquirifenu… slévaly se jí pojmy.

"Armelie!" ozvalo se za ní.

Otočila se. Frederik nechal dveře otevřené; listoval v nějakém notýsku a ukusoval krajíček chleba.

"Půjdeme teď-" mluvil dál s hlavou sklopenou, vtom jej však přerušil výkřik z dolních pater. Rychle zvedl oči a chtěl se omluvit, že musí zase na chvilku odběhnout, ale pohled na Armelii tento nápad okamžitě eliminoval. Podivoval se nad zářícími kamínky v jejích vlasech. A oči, ty jiskřící oči, říkal si a byl by přísahal, že když ji viděl naposled, dívala se naň oříškově hnědými světýlky. Něco se stalo, uvědomil si a vzápětí se mu do mysli vetřela neodbytná myšlenka, že ani tentokrát s ním Armelie dlouho nezůstane.

V duchu dal sbohem volajícímu hlasu a lehce se na ni usmál:

"Chceš-li večeřet…"

Němě přikývla, chytla se jej a odešli dolů do lokálu.