Honba

Kapky vody zlehka dopadaly na hladinu křišťálového jezírka a tvořily tak příjemnou symfonii. Havran na větvi očima jen zvídavě sledoval křivky koupající se elfy, pak hlasitě zakrákal a odlétl. Dívka zvedla oči k nebesům a spatřila mraky, ve kterých jakoby plály všechny pekelné plameny. „Lov začal slečno, měli bychom vyrazit,“ ozvalo se odněkud z lesíku. Ona se lekla, zakryla si dlaněmi poprsí a pohlédla do míst, kde si odkládala šaty. Ty už tam ale nebyly. „Tady,“ zakřičel znovu neznámý muž. Podívala se před sebe a uviděla na břehu postavu v kápi, jak na kopí drží její oděv a jakoby bez zájmu se na ní dívá. „Kdo jsi, že si tak troufáš na elfí princeznu, pane?“ Odpovědi se však nějakou dobu nedočkala. Jen na sebe chvíli mlčky hleděli. „Ten, kdo byl Vaší rodinou a bohy určen k Vaší ochraně.“ Začalo pršet. Kapky už nevytvářely příjemnou melodii, ale nepříjemné, nervy drásající bubnování dohánějící k šílenství. Neznámý na ní zavolal, ať si pospíší a ona jen vyděšeně uposlechla, protože jeho hlas prořízl vzduch jako ostrá čepel. Vydrápala se na břeh, oblékla si šaty a pohlédla mu do očí, zastíněných kápí, vlající ve větru. Už měla jasno. Byl to jeden z těch nájemných vrahů ze severu, kteří jsou za pár kusů zlata schopní podříznout hrdlo i svému pokrevnímu bratrovi. Zvířata, která se toulají sama lesy a uctívají podivné bohy. Zelené oči se na moment zanořily do jejich, ale hned se zaměřily vzhůru. Začenichal, vycenil zuby a rychle jí odstrčil stranou. Na místo, kde ještě před malým okamžikem stála dopadl černý šíp. Uchopil jej do ruky, ze které se ozvalo zasyčení a vyšel malý obláček kouře. „Skřetí ohnivý šíp,“ napůl řekl, napůl zavrčel a s elfkou, kterou si hodil přes rameno začal utíkat pryč. A tak běželi přes hluboké lesy a přes louky plné květin, přes řeky a vysoké hory než zavrávoral a padl na kolena. Byli na místě. Malý hvozd, uprostřed ozdobený symbolem slunce z kamenů byl obehnán polem, pokrytým různobarevnými květy, které čekalo na úrodu. On jen těžce oddychoval a ona na něj nechápavě hleděla