Monice

Sedím v knihovně a přemýšlím, co si půjčím...

 A nic mě nenapadá.

Cítím se divně.

Jako kdyby navíc.

Sedím tady SAMA.

Můj přirozený návyk mi říká, že je něco v nepořádku, že jsem tady SAMOTNÁ.

Najdenou mě ani netěší vybírat si knížky .

Moje myšlenky se nedokážou odpoutat od té samoty.

Nedokážu přijít na cokoli, co bych si chtěla půjčit.

Tak jdu pryč....

Vlak mi jede až za hodinu a já přemýšlím co budu dělat.

Chodím ulicemi jako bez ducha a už chci být doma, protože mě nebaví flákat se tady SAMA.

Sednu si do vlaku a nenávidím každou vteřinu, kdy tady SAMA musím sedět.

U srdce mám prázdno.

Jako kdybych půlku srdce vůbec neměla.

A tak sedím ve vlaku, v cizím městě, obklopená cizími lidmi,....

a je mi smutno.

Ale přece většina lidí chodí sama po městě, sami nakupují, sami chodí do knihovny, do práce, do školy,....

A já zjišťuju, že nedokážu normálně žít, bez tebe...