Deník

Jsem totiž zamilovanej a někdy se fakt divím, co na mě má, proč se mnou vůbec je, když jsem takovej vůl, a umím se chovat jako idiot. Miluju ji a nechci ji ztratit. Ale jsou okamžiky, kdy přemýšlím o našem vztahu, jako by ani žádnej nebyl, okamžiky, kdy řeším pitomý otázky, jestli nebude lepší nechat toho všeho a být zase sám…  No nedá mi to. Málo si věřím. A asi ještě nejsem tak úplně dospělej.

          Vůbec, už jen to, že jsme se potkali, bylo dost zázračný. Neměl bych to říkat, ale poznali jsme se na internetu. Na chatu. Povídali jsme si a dali si rande. Jak to dopadlo? Jen jsem nevěřícně kroutil hlavou při pohledu na hodiny, které má u postele.

          „Neznáme se ani čtyřiadvacet hodin a takhle jsme dopadli!“ A od té doby, od prvního května, kdy jsem ji poprvé uviděl, jsme spolu. A já jsem šťastnej, že to tak je, že ji mám.

          Dnešek byl fajn. Nebylo to takový, jaký jsem to chtěl mít, ale bylo to hezký. Byl jsem přece s Pavlí.  Ráno mi nachystala snídani, pak jsme se vrhli na úklid. A jak utíkal čas, byl jsem víc a víc nekomunikativní a odměřenější vůči ní. Chtěl jsem něco a nedostal to. Jako malej! Až do půl třetí odpoledne se uklízelo. Mezitím byl obídek, měli jsem jen čínský polívky. Já houbovou, Pavlí krabí. Povídali si a povídali, uklízeli a mlčeli. Teda mlčel jsem jen já. Teď mě tak napadá, já byl takovej, jako dneska, vlastně každou neděli, když jsem od ní odcházel. Když jsem ji opouštěl a na týden odjížděl domů a byl bez ní. Přemýšlím nad tím, co bude, plánuju a řeším budoucnost. Přitom bych si víc měl užívat přítomnosti. A tak jsem taky trochu smutnil z toho, že ji zase pár dnů neuvidím. Jsme od sebe asi hodinu cesty MHD, ale stejně mi to přijde moc daleko. Chci ji! Miluju ji! Byl jsem smutnej a ona to u dveří pochopila.

          „Nemusíš bejt smutnej, zase se brzo uvidíme, vždyť jsi byl u mě celý víkend“.

          „Jenže jaký víkend?“, pomyslel jsem si. A v metru přemýšlel. Zbytečně. Vždyť se uvidíme. A jestli to nebude ve středu, jak jsme se domluvili, tak někdy jindy. A jestli to nebude u ní doma, tak někde jinde. Jo, zapomněl jsem nějak říct, že jsem u ní načerno. Že její táta si nepřeje, aby tam kohokoliv vodila. Tedy i mě. Ještě její rodinu neznám, jen babičku. Za to Pavlí stačila během našeho letního pobytu na chatě poznat jak moje rodiče, tak i babičky a tetu a přítele sestry… přišli si tam opíct buřty. Dobrej trik. Mamka mi pak dala najevo, že jedinej, komu se Pavlí líbila, byl otec. Nedivím se mu, spíš těm ostatním. Jsem u Pavlí jen přes víkendy, když její táta je na chatě. Jinak se teď (od čtvrtku 22. září odkdy jsem v Praze) scházíme ve městě. Pokud nejsem v práci. A pokud si na sebe uděláme čas. Nejsem si tak zcela jistej, jestli se u ní v posteli v nejbližší době ohřeju. Venku už bývá mizerně, dneska celý den prší, a tak její táta nemá důvod na chatě zůstávat.

No a pokud si v pátek rozmyslí, že nikam nepojede, nejedu i já za Pavlí. Už tento víkend to tak mělo být. Nebylo. Čekám, kdy to přijde. Pavlí se mnou na pokoji být nemůže, jsou tu mí spolubydlící. Oba dva Slováci domů asi jen tak jezdit nebudou. A já nemám plány kam o víkendu vyrazit. Na něco budu muset přijít.

          Stejně jsem na tom dost špatně. Jsem bez peněz, vydělávám sám na sebe a na zábavu s Pavlí, na kolejné a na menzu a na podobný záležitosti, ve škole jsem ještě nebyl (a to už týden funguje), nemám nic vyřízeno a jen přemýšlím, kdy co udělám, abych mohl jít zase na brigádu. Potřebuju peníze (kdo ne) víc než kdy jindy (kdy ne). A pořád je nemám (kdo ano). Jak jsem řekl, celý minulý týden jsem pracoval. Nic z toho nemám. Jen mrzutej víkend. Rádoby mrzutej, byl přece pěknej! Koupil jsem šampáňo, jahody, nechal jsem v Tescu dvě kila, skoro polovinu výdělku, a nic z toho nebylo. Ani vana, ani radost, ani krásnej večer. Zapomněl jsem totiž na jedno – Pavlí podobný věci k pití nemusí. Prostě jí to moc nechutnalo. Nehledě na to, že ani vana nebyla napuštěná. Prý se neholila, a že se tam nevejdeme (do té vany se klidně vejdou i tři). Skončili jsme u televize a koukali na Mumii a na film Sedm. Já pil a jí jsem krmil těmi jahodami. Naštvanej, že není po mém.

                „Ale já jsem ráda. Jsem ráda že se snažíš. Vážně“, řekla a pohladila mě. A pohladila mě i při mém dnešním odchodu. Jo, šlo to.  Teď ležím na posteli a ťukám do počítače. V tramvaji jsem si řek, že bych si mohl zase psát deníček. Taky tak dělám. Ležím a poslouchám Pink Floyd. Pouští si je spolubydlící. Jí. Já ne. Nemám co jíst. A vlastně ani chuť. Mám tu sice broskev od Pavlí, také nějaký salámek. Ale žádný pečivo nebo tak. Nechtělo se mi v takovým hnusným počasí, jaký právě venku je, chodit někde po městě po krámech. Ještě hodinku to vydržím. Pak zajdu k Honzíkovi koupit si rohlíky a něco dobrýho, uvidím, kolik toho mám v peněžence. Spolubydlící koukají na nějaký film, možná se asi mrknu taky.