Bláznův kec

Osvícen snad? Či bláznem jsem se stal?
Jaká to podivná věc mě zastihla?
 
Spořádaný život jsem vedl, žil a pracoval.
S úsměvem na rtech se probouzel do dalšího dne
a vítal slunce a jeho krásnou zář.

 

Vůně květin ve mne probouzela štěstí
a tráva na které jsem ležel mně příjemně lechtala na zádech.

 

Pln síly a odvahy hnal jsem se kupředu
a neznal žádnou překážku kterou bych nepřekonal.

I kámen který mi stál v cestě lehce jsem odkopl
a díval se jak daleko letí.

 

A dnes?

 

Pomatenec. Ano snad takové slovo na mne sedí.

 

Klokotavý zvuk chodících včel a neznámé
fluidum vytékající z mého srdce.

 

Nechutné pohledy hejna vran a jejich
hnusný křik.

 

Pískot nočních meluzín a údery hmyzích údů.

 

Ten strašný pohyb spálených stromů. Jak špatný film...
sem, tam. Sem, tam.

 

A to vše. To vše v mé hlavě...

 

 

ZNETVOŘILA!

 

Ano. To byla ona.

 

Láska? Tak se tomu říká.

 

Má mysl, můj rozum,duše.

Kde jsou?

 

Kolikrát jsem se jí klanil. Líbal ruce, klečel a hladil její tvář.

 

Nechal se unášet sladkým polibkem až do nejvyšších sfér.

 

Hladil tu jemnou kůži jak nejsvatější dar.

 

Miloval jsem. Já ji miloval!!

 

A celý se odevzdal.

 

Kde je teď?

 

Snad zas jiného svádí a užívá mládí.

 

A já?

 

Oloupen a šílený sedím a dívám se,

jak slunce nechutně vrhá svůj žár.

Kéž bych našel stín.

 

Zápach kvetoucích rostlin mě dohání k šílenství

a tráva řeže, kouše do zadku.

 

Sedím a v ruce svírám kámen.

Zrovna ten který jsem kdysi tak odhodlaně odkopl.

 

Čekáme tu na lásku.

 

Nebo na smrt?

 

 

---