Ledová cesta

Strašně fučelo. Nevěděla, zda si má třít prokřehlé prsty nebo si dlaněmi zakrýt zmrzlé uši. Dlouho neslyšela nic jiného než hvízdavé svištění ostrého větru. Ale bylo to pořád lepší než dunivý zvuk valící se laviny, který se posléze ozval. A přibližoval se.

Nevěděla, jak dlouho byla v bezvědomí. Poslední, co si matně pamatovala, byla divoká jízda na zledovatělém kusu převisu, nedobrovolné splynutí s kupou sněhu, která se rozprskla, když přepadla přes okraj srázu. Měla přece padat dolů… ale roztříštila se.

Bezvládně ležela na ledové planině nemohouc zvednout rozbolavělé tělo. Rukama šmátrala kolem sebe. Nahmátla svůj vak z Chomonikki s šaty, flakonkem s vodou z Deumské fontány a jídlem, které sebrala u Äthirjanů… a které bylo teď ztvrdlé na kámen. Slyšela lehké podupávání jileunů, malých živočichů majících domovinu v zasněžených krajích. Kupodivu ji pravidelný rytmus, který svými nožkami vydávali, zpočátku uklidňoval. Do té doby, než jí svitlo, že jileuni vypadají přátelsky, nicméně jsou to masožravci. A ona je pravděpodobně jediný živý tvor v širém okolí. Nenadálou silou se vzpružila a rozehnala tak oblaka jejich pochybností, zda se vrhnout na vychladlou mršinu okamžitě nebo o něco později. Bezvýchodně se točila kolem své osy, přemítajíc kterým směrem se vydat, viděla jen rozlehlou ledovou pláň. Její orientační smysl selhával - vůbec netušila, kde je, jak daleko je Mungil a která cesta ji do něj zavede. Její počáteční zklamání brzy vystřídal hněv. Zlostně kopala do povalujících se hrud sněhu, dupala jako vzteklé dítě. Měla tak zastřené smysly, že si nevšimla zlověstného křupání ledu, signalizujícího rozlamování země.

Naštvaně mrskla o zem kouskem ledu, o který v neopatrnosti zakopla. A propadla se.

Chvíli byla v šoku. Abych si na rychlou jízdu po uhlazeném ledu začala zvykat, bručela si pro sebe, ale zlost už z ní vyprchala. Rozhlížela se kolem. Nebyla tma. Stěny chodby byly neobyčejně hladké, i její tvar byl nezvyklý - vypadala jako cesta, jejíž průřez byl geometricky přesně vybroušený obdélník. Zpoza zdí prosvítalo mdlé světlo. Její kompas v mysli byl stále rozbitý, nebylo možné řídit se jím. Posadila se a nerozhodně se dívala dvěma směry, kterými jí tunel umožňoval se dát. Odevzdaně se opřela hlavou o ledovou stěnu. Byly do ní vyryty podivné malůvky, ne příliš zřetelné, ale když přejížděla rukou po mělkých vrypech, tmavly a obrázky vystupovaly do popředí. Podivné abstrakce, pomyslela si. Výplod vévodovy nervozity, řekl by Flamien nápodobně jako o počmáraném pergamenu, kterým se Adrien po příjezdu zpět na hrad zabýval… stejné tahy, stejná hloubka…

Armelie netušila, co malba vyjadřuje ani kdo ji namaloval, tady, hluboko pod zemí, v ledové chodbě, kde selhávají kouzla… Vyzařovala z ní však jakási melancholie, která Armelii pohltila. Rozbalila svůj skromný vak a pokoušela se nalézt něco, čím by mohla vytvořit svůj obraz ve zdi. Bohužel nic ke svému záměru nemohla využít. Zkusila přitlačit na ztvrdlý kus chleba, ale rozdrolil se a v ledovém zrcadle po něm nezůstalo ani škrábnutí.

Přitiskla kolena k bradě a vzpomínala. Na Lätifer, Kärimssonii, vévodu Adriena. Když myšlenkami došla k Frederikovi, pousmála se. Kdyby tu byl, vysypal by z rukávu desítky zajímavých historek z celého Lúmenorbis. Jenže tu není. Ani vévoda tu není, dodala smutně. Proč si nevytvořit ilustrace k příběhu?, napadlo ji. Pomalu začala přejíždět prstem po uhlazeném ledu. Překvapilo ji, když se jí vykreslená křivka vryla do tvrdého podkladu, vybledla a vzápětí se znovu objevila, jako by ji něco poopravilo. A tak i roztřesené tahy vypadaly krásně, tak…umělecky. Načrtla létajícího koně. Zdalipak jej můžu zase smáznout, pomyslela si. Přetřela dlaní svůj výtvor jako by stírala vrstvu prachu ze svraštělého plátna. Kůň zablikal a vytratil se. Spolu s ním však ubyla tenká vrstvička ledu, jako by malíř vytrhl skicu z bloku. Čmárala dál.

Flamien dupal po schodech. Vévoda jej poslal pro svitek pergamenu, brk a inkoust. Neměl zdání, co se chystají s Chanothem sepisovat, nicméně se nevyptával. Vpadl do vévodovy knihovny a chystal se z hromady navršených papírů v rohu stolu sebrat ten vrchní a zase zmizet. Zmateně se zastavil, těkaje překvapeně z jednoho papíru na druhý. Nejméně šest jich bylo pokresleno. Asi ty akvarely myslel vážně, napadlo jej sarkasticky, a ihned drzou myšlenku zapudil. Opatrně sebral malbičky, sroloval je a převázal lněným provázkem. Do druhé ruky vzal kalamář, brk a prázdné listy.

Cestou dolů se zastavil ve vévodově ložnici a položil roli pomalovaných papírů na nízký vyřezávaný stolek u postele.

Armelie všechna svá dílka smazala. Žádné se jí nezdálo být tak oslňujícím, aby jej toužila zanechat tady v ledovém tunelu navěky, a navíc ji zajímalo, zda postupně zvětšující otvor ve zdi, vznikající mazáním maleb, někde končí. Dočkala se.

Prolezla úzkým průzorem na druhou stranu.

"Flamiene?" oslovil vévoda Adrien svého přítele a důvěrníka přehrabujícího se v hromadě zatuchlých listin.

Oslovený tázavě zvedl oči. Vévoda významně zamával ve vzduchu rolí, kterou objevil ve své komnatě. Flamien svraštil čelo, nechápaje chvíli, o co jej vévoda žádá.

"Co to je? Kdo to donesl?"

Vévodovy otázky Flamiena trochu překvapily.

"Ležely u vás na stole. Myslel jsem-"

Vévoda rozvázal provázek a prohlížel si kresby. Obrázky. Flamien si myslí, že se ze mě stává roztržitý umělec a schizofrenik, napadlo jej. Usmál se. Jeho záhadný úsměv Flamienovi nic nového v záležitosti pomalovaných pergamenů neosvětlil. Vévoda si je zaujatě prohlížel. Tak to asi nekreslil on, pomyslel si, nezkoumal by vlastní kresby tak podrobně. Kdo to maloval?

Ale Adrien už nic neřekl.

Armelie se dostala do místnůstky, která vypadala jako zimní zahrada. Ze stěn vykvétaly bílé růže, povětří vonělo příjemně nasládlou omamnou vůní květin, jež neznala, v rohu se krčily nízké čajové keříky, zastírající nějaký otvor. Rozhrnula jejich tenké větévky. V křovině bylo nejspíš propleteno vícero keříků. Zahlédla několik trochu seschlých bobulek. Utrhla je a nasypala lačně do úst. Ke své radosti zjistila, že i poživatiny skryté v cestovním vaku prodělaly změnu - rozmrzly a ledový dotek na nich vůbec nebyl znát.

Když se nasytila, prozkoumala jeskyňku. Vedly z ní jediné dva otvory; jedním vlezla dovnitř a druhý, to byl ten zakrytý keříky. Vracet se nechtěla. Proklestila si cestu křovím a vklouzla do neznámé chodbičky.

Zprvu byla alespoň tak prostorná, aby se v ní mohla posadit, když už ne přímo narovnat. Postupně se však čím dál víc zužovala, až se Armelie musela chtě nechtě plazit. Ztenčování neustávalo. Měla ruce natažené před sebou, postrkujíc hedvábný vak. Pokud se jimi mohla o něco zapřít, zkoušela se posouvat přitažením. Ale většinou byly stěny zcela hladké. Připadala si jako červ v příliš těsné díře, kterou nemůže nijak rozšířit. Naštěstí chodba aspoň nestoupala. Mrskala sebou. Byl to jediný možný pohyb.

Po určité době se již dostala na úroveň minimální šířky tunelu. Začínala uvažovat, zda se vydala správnou cestou a o tom, co je to vůbec za světlé podzemní chodby. Nesoustředěnost se jí vymstila, špatně odhadla jeden ze záludnějších průsmyků a uvízla, zaseknutá rameny. Trhala sebou, nemohla se však pohnout ani jedním směrem. Magie stále nefungovala.

Armelie byla vyčerpaná. Po dvou dnech marné naděje a neúspěšných pokusů o vyproštění upadla do hlubokého spánku.