Zrcadlový les

Když procitla, první, co zaregistrovala, byla kořeněná vůně a hedvábná měkkost podušek, ve kterých ležela. Přepadl ji neodbytný pocit, že není v místnosti sama a že ten někdo, její společník, se právě usmál. Prudce se posadila a jejími svaly projela ostrá bolest, jež ji sklátila zpět do hebkých polštářů. Postava k ní přistoupila a posadila se na okraj lože Armelie. Dívaly se jedna na druhou; Armelie nedůvěřivě, elfka starostlivě.

Vzájemné hypnotizování ukončila Armelie, ne však slovy ani jiným přijatelným způsobem, které se jí honily hlavou. Vypadla z lůžka a zarazila se až o strop komnaty, připlácnutá jako moucha. Potutelný úsměv elfky, která teď zvedla hlavu a vzhlížela k ní, ji rozčilil. Proč je ta osoba vzhůru nohama, říkala si Armelie nejistě. Proč je všechno obráceně? Proč?

"Musíš se svého přesvědčení zbavit. Alespoň po dobu, co tady hodláš zůstat," promluvila elfka.

Zbavit se přesvědčení. Jakého přesvědčení?, napadlo Armelie.

"Mungil je-"

Jakmile Armelie zaslechla slovo "Mungil", slovo, jež poslední dobou tisíckrát nejistě převalovala v mysli, nemohouc k němu najít cestu, nebyla schopna soustředit se na další slova elfky. Cítila se jako ve snu. Je v Mungilu! Najednou jí na mysl vytanula beztvará směs všelikých informací o říši, o níž mnozí tvrdili, že ani neexistuje, a snažila se z rychle rotující myšlenek něco zachytit, rychle uvažovat, jednat... Vzápětí vše zase zcela ustalo, jako by vyrváno severním větrem. V pocitu náhlého prodchnutí všeobjímajícím klidem a tichem na chvíli zavřela oči a klesla pomalu zpět na lože.

"Jsem Siruella a svěřili mi tě do péče ti, kdo tě nalezli. Několik dní-"

"Dní?"

Siruella vycítila v hlase Armelie strach.

"Několik dní byli na výpravě k prameni Nelských vodopádů a když se vraceli zpět podél toku řeky, našli tebe. Poklidně plynoucí proud vody prý vypadal jako lesknoucí se sklo a ty jako bledá socha uvězněná v něm, neodplavil tě, zůstala's stále na jednom místě… jako ve skle."

"Jak dlouho-" chtěla se zeptat, ale zvenku se ozvaly hlasy a Siruella se zvedla, neberouc ohled na nedokončenou otázku.

Útržky z jejich rozhovoru doléhaly k Armelii, nevnímala je však. Mihotavý pocit klidu a bezpečí zmizel. Zkontrolovala, jestli se může hýbat. Tělo měla značně poškrábané, asi od výstupků v chodbičce, ale dokázala bolest korigovat. Obezřetně se rozhlédla, vstala a vyklouzla zadními dveřmi, zanechávajíc elfy v družné diskuzi.

Armelie ležela v trávě. Nikdy jsem nebyla ve stromovém domě, říkala si, když spočinula zrakem na točitých schodištích vytesaných v kmenech stromů, jež prozrazovaly elfí příbytky v korunách. Až teď… u Siruelly… a dvou dalších elfů… Našli mne v řece? Jak je to možné?

Zavřela oči a pevně semkla rty. Najednou ji ovládl pocit, že celá záležitost s Morligy a Dmorgy se jí povážlivě vymyká z rukou a měla by ji co nejdříve utnout. A nezbývá moc času, vtíral se jí do mysli šeptající hlas.

"Armelie?" vyrušil ji z úvah neznámý hlas.

Trochu trhaně, snad zklamaně se posadila a věnovala jeden smutný pohled i postavě sklánějící se nad ní. Měl dlouhé světlé vlasy, vpředu spletené do zvláštních copů, které splývaly podél obličeje; šedé oči jako by ji probodávaly a zároveň laskaly. Na sobě měl lehkou tuniku v odstínech béžové a světle zelené.

"Jak-" chtěla se zeptat, ale hlas se jí zadrhl. Odkašlala si.

"Dënuel se zmiňoval o tom, že budeš mít namířeno pravděpodobně sem…"

"Vy jste mne vysekali z toho ledu, ve kterém jsem uvízla?" zeptala se rychle, i když o informaci od Siruelly stále ještě pochybovala.

"Dostala ses z něj sama. My jsme ti jen pomohli k rychlejší regeneraci."

"Sama…?" řekla neurčitě. A jak jsem se zatraceně dostala do něj?, napadlo ji, ale nevyslovila svou myšlenku nahlas.

Elf se zadíval do dálky. Neodpověděl.

"A jak se znáte s Dënuelem?" stočila skomírající rozhovor jinam.

"Mnoho otázek, mnoho odpovědí," řekl a pobídl ji gestem, aby vstala. "Pojď se mnou." Vzbuzoval v ní důvěru. Moudrý, vznešený elf, říkala si. Vystoupali do větví jednoho z okolních stromů, kde elf žil. Rozhlédla se po místnosti, když vstoupila. Nábytek byl v podobném stylu jako v pokoji, jejž opustila; velký kulatý stůl vyřezávaný z dřeva bílé třešně místnosti vévodil, doplňovaly jej jednoduché stoličky s vyšívanými potahy z hedvábných šátků. Pokoj měl kruhový půdorys; po jeho bocích stály skříně, jako by přesně zkonstruované pro potřeby kulatého elfího příbytku. Posadila se ke stolu a zamyšleně bubnovala konečky prstů na jeho desku. Elf před ni postavil amforu s vínem a ošatku s elfími plackami. Poděkovala letmým pokývnutím hlavy.

"Odpusť Siruelle její chování."

Tázavě vzhlédla.

"Víš… tady v Mungilu my elfové nejsme zvyklí, že by sem příliš často někdo zabloudil. Občas nějaký elf, občas…" elf se zarazil, "nikdo vlastně nemá důvod sem chodit."

"Ani čarodějky? Víte přece, že-"

"-ano, to ano. Většinou však volí pohodlnější cestu."

"A tou je?"

Záhadně se usmál, jako by nevěděl, zda žasnout nad její nevědomostí nebo nad skrytým sarkasmem v její otázce.

"Přece když porazí jinou čarodějku, která už ovládá vyšší stupeň magie, přejdou na ni její kouzelné schopnosti."

Zavrtěla hlavou, což jej trochu zmátlo. Přece by pro ni bylo zbytečné popírat zákonitosti ženské magie.

"Takový souboj většinou končí smrtí té, co si troufla přeceňovat své dovednosti."

"A přesto jej čarodějky volí daleko častěji než pouť do Mungilu. Jinými slovy, jsou tedy velmi, velmi pohodlné…" řekl s úsměvem.

Ostře se naň podívala, ale vzápětí sklonila hlavu a nalila si pohárek vína.

"Chtěl jsem jen říct, že elfové nejsou zvyklí na cizince, tím méně na čarodějky, tudíž netuší, jak se k nim chovat a co od nich lze očekávat. Když tě přinesli, vzala si tě Siruella do své péče, ale předpokládala, že až toho budeš schopná, sama se vytratíš. Proto se s tebou nehodlala dlouze vybavovat."

Armelie potřásla hlavou, ale tiše přijala pravidla elfů. Změnila téma rozhovoru:

"A Dënuel? Jak se s ním znáte?" vyhrkla a v okamžiku, kdy zmínila jeho jméno, uvědomila si, že se dosud nepředstavila a že ani neví, s kým mluví.

"Mé jméno je Dethargol," řekl, jako by jí četl myšlenky, "Dënuel je můj bratr."

"Bratr?"

Usmál se jejímu překvapenému výrazu.

"Dënuel je mungilský elf. Deumská fontána je jeho dílem."

"Cože?!?"

Armelie měla pocit, že je těch šoků na ni trochu moc. Zvedla se od stolu a nervózně začala křižovat místnost, oči do široka rozevřené a mumlajíc nesrozumitelná slova ve fororštině.

"Dënuel byl ve svém mládí dost vzpurný… neobyčejně živý diskutér a tvrdošíjný kritik… zpochybňoval nejostřejšími polemikami moudrost vzdělaných elfů, vládnoucích Mungilu. Jednoho dne se rozhodl, že než aby celý svůj život prožil v zrcadlovém lese, vydá se na pouť skrze celý Lúmenorbis a až se vrátí, zavře se ve svém domku s hromadou nepopsaných listů a informace ze zápisků z cest shrne do svého celoživotního díla."

"Což neudělal."

"Těžko říct, co všechno se mu při jeho buřičském putování přihodilo. Když jsem s ním naposledy mluvil, říkal, že pracuje na knize podrobně vypravující o Deumské fontáně, Vzletných i samotném Karakornu. Jisté však je, že někde na svých cestách vstoupil do učení k mágovi a postupně se vyšvihl na nejvyšší příčky znalosti magie."

"Dënuel je mág?" zeptala se zaraženě Armelie.

Dethargol přikývl.

"Neuvěřitelné…" řekla Armelie tiše a sama nevěděla, co tím vlastně myslí.

"Během času, kdy byl v učení, se mu skutečně podařilo procestovat notnou část Lúmenorbis. Jeho ostré výkřiky proti společnosti byly ohlazeny proudem poznání a jeho uštěpačné poznámky byly používány cíleněji."

"Dënuela tedy jeho drzost neopustila?" otázala se Armelie a zkoušela si představit Dënuela, ctnostného elfa v bílém rouchu, jak říznými slovy peskuje nějakého krále.

"Dënuel dokáže skloubit sarkasmus s noblesním vystupováním," dodal Dethargol vida veselé jiskřičky v jejích očích.

"Znáš elfí fontány?"

Mlčky přikývla.

"Ti, co nejsou elfy, je pokládají za jakési zázraky. Něco nedosažitelného. Dënuel si usmyslel, že vytvoří fontánu, nad kterou by žasli i elfové. Dlouhou dobu se nad svým záměrem zamýšlel a brousil jej do nejdetailnějších podrobností. Po mnoha letech si v mysli fontánu vystavěl, nazval ji Deumskou a jediné, co mu chybělo, bylo místo, kde by ji mohl vytvořit, aby nebyla příliš blízko obydleným částem Lúmenorbis. Nakonec vybral severní cíp světa."

"Ale na severu jsou přeci také… nedaleko je Feroia, země trpaslíků."

"Ti trpaslíci tam přišli až poté, co vznikla Deumská fontána."

"Dënuel snad nevěděl, že v horách Feroiy jsou ložiska nibrelimu? Že je to skoro nejdražší kov Lúmenorbis?"

"Dënuel vykouzlil nibrelim."

"Vykouzlil?"

"Kdysi mi to vysvětloval… voda Deumské fontány tryská z podzemních pramenů. A ty jsou nějak ovlivňovány nibrelimem. Nechtěj to vědět přesně, nepamatuji si to. Věz však, že Dënuel má svůj výtvor opravdu mistrně promyšlený."

"Zásoby nibrelimu jsou nekonečné? Co se stane, až jej trpaslíci prostě vytěží?"

"Fontána vyschne a kouzelná kašna se rozpadne v prach. Nikdo kromě Dënuela se to však nedozví. Karakornské hory zůstanou na svém místě a stále budou odrážet svůj poklad."

"Co se stane se Vzletnými?"

Dethargol zavrtěl hlavou.

"Nevím to přesně. Mám pocit, že se stanou nesmrtelnými, ale jejich další úloha je mi poněkud nejasná."

Armelie si v hlavě srovnávala všechny překvapující informace, přejíždějíc prsty po zdobené okenní římse. Vtom se prudce otočila k Dethargolu:

"Karakornské hory jsou tedy kouzlem… Dënuela?"

Přikývl.

"A karakornské mrazy? Ledová smrt kosící nevinné oběti napadených zemí?"

Zachmuřeně přimhouřil oči. Neodpověděl.

"Někdy se musím s Dënuelem znovu setkat… zeptat se jej na spoustu věcí…" řekla tiše.

"A co Kärimssonie?" zeptala se náhle Armelie. Byl už večer, větřík ovíval její tvář; stála na jakési malinkaté verandě, připojené k Dethargolovu domku.

Dethargol vylezl z pokoje a stoupl si vedle ní.

"Kärimssonie? Existovala dávno před tím, než se v ní Dënuel usídlil."

"Proč se nevrátil sem?"

"On… je už trochu jiný. Je to mág… Vzletný… má jiné poslání."

"A vévodu Adriena znáš?"

Mlčky přikývl.

"Co teď asi dělá? Rozmisťuje šiky svých vojáků po lese a skalách? Porazí Dmorgy?" řekla zlomeným hlasem.

Chtěla by, abych jí odpověděl… říkal si v duchu Dethargol. Ale neudělal to. Díval se do dálky na jasné hvězdy a oba mlčeli.