Štědrý večer

Je temná noc. Černá jako uhel a osamělá jako srdce sebevrahovo. Slušní lidé už dávno spí a ti co nespí, mezi ty slušné nepatří. Anebo mezi lidi. Hluboko pod městem, ve spletitých podzemních tunelech, daleko mimo dosah smrtelníků, sedí ve své cele vězeň. Je odsouzen k smrti, protože porušil zákony nočních tvorů. Už brzy zemře; podruhé ve svém životě a tentokrát naposledy.

Je temná noc a v zachmuřené cele sedí vězeň, jenž dlouhým brkem píše do knihy. Tato kniha je jeho zpověď. Zpověď před bohem, možná před ďáblem a možná i před sebou samým. Brk sklíčeně škrábe o papír a před vězňovýma očima se míhají dávno ztracené vzpomínky. Píše rychle, protože času je málo.

Celé se to odehrálo v zimě l. p. 1981. Pamatuji si to přesně, protože byl zrovna Štědrý večer. A byl to pěkně smutný Štědrý večer, jen co je pravda. Ulice byly šedé a špinavé a nikde ani kousíček sněhu. Na Štědrý večer, rozumíte? Na Štědrý večer bývá přece vždycky sníh!

Byl jsem zrovna na lovu. Všude panovalo takové divné dusivé ticho. Něco muselo být ve vzduchu. Něco jako očekávání. Ale ne to radostné, jak se děti těší na dárky a tak podobně, ale plné obav a úzkosti. Jakoby lidé čekali, až se stane něco jako zázrak a to dusivé ticho někam zmizí. Ano, lidé čekali na zázrak!

Asi se muselo ochladit, protože jsem se najednou instinktivně zachumlal do kabátu. Kolem mě se slabým skřípotem projela prázdná, ošuntělá tramvaj, aby se vzápětí jako Bludný Holanďan rozplynula v nočním tichu. A tehdy jsem uviděl důvod mé pozdní vycházky.

Vzadu v černém stínu, na konci dávno zapomenuté uličky, stála má dnešní kořist. Stála tam a dívala se přímo na mě. Byla v pasti. Blížil jsem se k ní a v uších mi zněl jen klapot mých podrážek a její zrychlený dech. Byla to mladá dívka, vyhublá až na kost a mastné černé vlasy jí padaly do očí. Jak jsem se u ní zastavil, spatřil jsem její bílé ruce poseté spoustou drobných vpichů. Třásla se jako osika a něco si pro sebe nesrozumitelně drmolila. Zírala na mně kočičíma očima s prázdným výrazem, když jsem si uvědomil, že si ani nevšimla, ztracená ve svém bizarním halucinogenním světě, kdo před ní stojí. Zesláblá a zdrogovaná, jak odporná štědrovečerní hostina, pomyslel jsem si.

Chystal jsem se nenápadně odejít, když v tom prudce vydechla, zvedla hlavu a upřeně se mi zadívala do očí. Z toho zoufalého pohledu se zdálo, že vidí až na samotné dno mé duše. Jakoby četla všechny pocity a myšlenky, které v sobě ukrývám, i ty o kterých sám nemám nejmenší tušení a ani nechci mít. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Ani se pohnout. Celé to trvalo jen krátký okamžik, sotva zlomek vteřiny. Nakonec slaboučce zašeptala:
"Pomoc."
a oči se jí znovu zamlžily vyhaslou nicotou. Zůstal jsem nad ní zmateně stát a přemýšlel co mám dělat. To, co jsem prožíval byl zvláštní pocit. Měl jsem takovou moc a sílu, že se mě i mí druhové obávali natolik aby mě o několik let později zradili a odsoudili k smrti. Ale tehdy jsem se cítil bezmocný jako čerstvě narozené dítě. Jak by jí mohl někdo, jako jsem já pomoci? Vrah a zabiják, noční stín, šelma. Upír. Nebylo nic, co bych pro ni mohl udělat. Anebo? Chytnul jsem ji za ruku! Přece.

Její ruka byla studená jako led a já jsem konečně pochopil její přání. Ta dívka umírala a s děsivou jistotou mi došlo, že smrt k ní rozhodně nebude milosrdná. Na rozdíl ode mně. Ode mě to bude bezbolestné. S citem a něhou, které se jí už nikdy nedostane. A tak jsem se nad ní sklonil a opatrně ji vzal do náruče. Voněla po vanilce a po cukroví. Voněla a hřála. Když jsem ji políbil na krk a ostré špičáky vnikly do teplého masa, prohnula se do oblouku, jako když jí projede elektrický proud. Těma hubenýma ručičkama mi křečovitě sevřela kabát a ze všech sil se snažila odtrhnout. Ani jsem to nevnímal. Jakmile bylo po všem, tak se mi strašlivě zatočila hlava. Ji jsem upustil na zem a sám jsem se svalil někam mezi popelnice. Nevím co brala, ale bylo toho dost, aby to odrovnalo i mě.

Po dlouhé době jsem se konečně probral a pomalu vstal. Něco studeného mě polechtalo na krku. A potom znovu. Podíval jsem se nahoru a viděl jsem jak začalo sněžit a odněkud zdálky jsem zaslechl koledy. Sněhové vločky poletovaly vzduchem a lidi věřili, že se stal zázrak a byli šťastní. Já na nic nevěřil. Jen jsem stál nad tou dívkou a díval se, jak jí sníh padá do vlasů. Malou chvilku, vlastně jen na okamžik mi přišlo divné, proč neroztaje. Stál jsem nad ní a čekal, dokud nebyla pod tou bílou vrstvou sněhu vidět a potom jsem se otočil a odešel pryč.

Té noci se stala ještě jedna věc. Bylo to tak neznatelné, že jsem si toho zpočátku ani nevšiml. To až o mnoho let později. Jak jsem odcházel a sníh mi měkce vrzal pod botami, ozvalo se ve mně tiché, kovově chladné zapraskání. Jakoby se nějaká důležitá součást mého těla nadobro rozbila a zanechala po sobě jen prázdnou puklinu. Už nikdy jsem nezjistil, jak to spravit.

Je temná noc a odsouzenec na smrt otáčí list v tlusté knize. To, co cítí není strach, ani zoufalství a ani lítost, neboť už dávno zapomněl, co to lítost je. Cítí jen úlevu a znovu po tolika staletích se cítí svobodný. Už brzy se zbaví svého prokletí. Ale nejdřív toho musí ještě mnoho co napsat. A čas se krátí.

---