Život je cesta

Pokusím se zamyslet nad tím, co to vlastně je život. Domnívám se, že život je cesta. Ano, cesta. Cesta, která je u každého různě klikatá nebo přímá, blátivá nebo suchá, hrbolatá nebo hladká, úzká nebo široká, ale také bohužel různě dlouhá nebo krátká. Každá cesta někam vede. Ano, vždycky každá cesta někam vede. Každá cesta totiž něco spojuje. Bývají to obyčejně dva body, dvě věci,  dva lidi…, ale může jich být i víc. Převážně to jsou ale věci dvě. Nejčastěji cesta spojuje dvě vesničky, města nebo metropole. Na jednom konci (začátku) je jedna vesnice a na druhém konci (začátku) je druhá vesnice. Někde začíná a někde končí. To je jedna cesta. Další, jakoby pomyslná cesta, je cesta mezi lidmi, milenci, rodiči....Na jedné straně stojí Ona a na druhé straně On. Toto je druhá cesta. Další cesta, která má také svůj začátek a konec, je cesta životem. Na začátku stojí Narození a na konci nás čeká dáma celá v černém, zvaná Smrt. Jsou cesty, po kterých můžeme jít několikrát denně, týdně nebo ročně, ale také několikrát za život. To je třeba právě cesta, která spojuje dvě města nebo vesnice, kde žije někdo blízký či milý a který na nás čeká až ho navštívíme. Jsou však cesty, po kterých můžeme jít pouze jednou jedinkrát za život a už nikdy se nemůžeme vrátit zpět a jít po ní ještě jednou. Ba co víc, my se nemůžeme ani zastavit. Jediné, co lze udělat, je, že se můžeme ohlédnout zpět. Ale pouze na velmi krátkou chvíli a podívat se kudy jsme šli, co jsme viděli nebo koho jsme potkali. Na první pohled je některá cesta hezká a některá ošklivá. Každá má však své kouzlo a je svým způsobem jedinečná a krásná. Každou cestu však může člověk upravit a zkrášlit. U té cesty, která spojuje dvě vesnice či města, to je jednoduché. Té cestě můžeme dát nový koberec (asfalt či jiný povrch), aby se nám po ní lépe šlo až tudy půjdeme příště a nemuseli se třeba brodit blátem. Dále můžeme vysázet podél té cesty stromy, aby nám vytvořily stín a nemuseli se plahočit na sluníčku a aby nám svými větvemi mávali už z dáli na pozdrav. Také nám stromy mohou poskytnout ovoce, které zažene hlad na naší cestě. Pokud je cesta, která nás čeká, tak můžeme postavit u cesty srub či dům, kde si můžeme odpočinout a načerpat nové síly. Dále je možné vykopat studnu, která nám vždy poskytne blahodárnou vodu a zažene naši žízeň. Ano, takto lze zkrášlit cestu. Cestu, která spojuje dvě vesnice či města. U té druhé cesty, cesty životem, to je složitější, ale také to jde. Jde to pomaleji, hůře a obtížněji, ale jde. Každý člověk, když se narodí a začíná pomalu růst a dělá své první krůčky, potkává během svého života spoustu lidí. Každý den, každou hodinu, ba každý okamžik někoho potká nebo může potkat. Kdekoliv a kdykoliv někoho potká. Každý člověk, kterého člověk potká, ho určitým způsobem ovlivní a nějak na něj zapůsobí. Některý více a některý méně, ale každý. A také na každého člověka, kterého potkáš, zapůsobíš více a na některého méně i Ty. Ano, opravdu to tak je. Jedná se i úplně cizí lidi, které potkáváš na ulici. Stačí trošku pozorovat a všímat si jich. Někdo se na Tebe usměje, někdo zamračí. Někdo projde jen tak kolem Tebe. Ale i tato maličkost člověka ovlivní. Někteří lidé na Tvé cestě životem, jdou už od samého začátku s Tebou a některé lidi teprve potkáš nebo také dojdeš či předejdeš na cestě i Ty. Ti kdo jdou s námi od úplného začátku, jsou těmi, kteří tu byli již o něco dříve než my a šli po cestě, po své cestě. Nás na té cestě, dalo by se to snad tak říci, potkali, nebo jsme se jim připletli do cesty. Prostě jsme se našli. Je to osud či náhoda? To nevím, ale je to krásné. Tento okamžik čeká každého z nás. Jednou v budoucnu... někdy... někde, ale čeká. Oni však nešli dál, ale zvedli nás, chvíli nesli a poté vedli za ruku. Tito lidé nám přirostli k srdci nejvíce a nikdo jiný už nikdy nemůže být jako oni. Ano jsou to naši rodiče. S těmito lidmi kráčíme po cestě, prožíváme různé okamžiky radosti i smutku. Nesmíme však zapomínat na to, že oni, na té cestě, zde byli a šli po ní už o něco dříve než my. Každému po čase dojdou síly. I tomu nejvytrvalejšímu sportovci a závodníkovi a musí si odpočinout. Každý na ně ale vzpomíná a uchovává si v srdci a v myšlenkách vzpomínky na okamžiky a chvíle, kdy měl tu možnost kráčet s nimi po té cestě a držet se s nimi za ruku. On ale musí jít dál, protože čas plyne dál a cesta také vede dál. Každý z nás jde po nějaké cestě, různě dlouhé nebo krátké, široké nebo úzké, klikaté nebo přímé, blátivé nebo suché. Ale každý z nás po ní musí jít. Každý někoho potkává a oni potkávají zase jeho. Ano mohou jít i proti nám, protože cesty života jsou hodně klikaté a tak určitý čas mohou jít, jakoby proti nám. Ale oni nejdou proti nám, oni pouze vyšli z trošku jiného místa a míří jinam. Ale stejně se všichni sejdeme na jednom konci... Ale na každém konci zase něco nového začíná nový život. To jsme právě my a my musíme jít dál a v srdci si uchovat vzpomínku na ty, kteří s námi mohli jít... Takový je život. A život jde dál…