Návrat Teroru - část 2.

Poté co se král vrátil z akademie, sedl si do přijímací haly, založil si ruce na kolena, pohodlně si opřel hlavu, zavřel oči a přemýšlel. Hlavou se mu honily tmavé, temné myšlenky. Třeba o tom jestli je pravda, že se vrátilo zlo. Ale hlavně o tom jestli ano, tak jak ho vypudit. Předkové měli mocného čaroděje, který ho zničil. I když, asi ho nezničil, ale pouze přemístil. Král vzpomínal jak mu jeho dědeček, lord Haedun, jeden z největších králů, vyprávěl o mocných čarodějích a rytířích. Mnoho z nich by možná bylo tak mocných, aby porazili zlo. Ale dnes se už nikdo takový zřejmě nenajde. „Ani ti bojovníci, které posílám to nedokážou.“ Král si mumlal sám pro sebe a zavřel oči. Hlava mu padla do klína. Chvíli seděl jako by byl mrtvý, ale potom prudce zvedl hlavu a bouchl pěstí do opěradla svého trůnu. Nešťastný král se pomalu zvedl a odcházel k zadním dveřím. V tom se otevřely dveře hlavní a dovnitř vstoupil rytíř. Na sobě měl lesklé brnění z něhož mu koukal kus drátěné košile. Na nohou měl těžké pláty se zlatým tepáním. Byl opásán opaskem na němž mu visel nádherný jeden a půl ruční meč. Jílec meče byl zdoben zlatem a vypadal jako sokol s roztaženými křídly. Na hrušce však neměl podobiznu sokola, ale šakala. Znak rodu Tarndeep. Těžkými a hlučnými kroky, které zajišťovalo brnění, došel ke schůdkům, na kterých stál králův trůn, poklekl a vytasil meč, o který se opřel. Teprve nyní si král všiml, že má na zádech velký štít, protože si ho sundal, aby mu nevadil při pokleku. „Jsem tu na vaše přání sire. Jak vám mohu pomoci?“ Král se konečně trochu usmál a rychlým krokem došel k rytíři. „Povstaňte sire Tarndeepe. Zavolal jsem vás, protože potřebuji pomoc a tak není potřeba aby jste vy přede mnou klečel.“ A chytil Tarndeepa za ramena. Ten se postavil, hodil si štít na záda a zasunul meč do pochvy. „Jak si přejete sire.“ „Dobře. A nyní přistupme k tomu, kvůli čemu jste tady. Slyšel jste už o té pohromě, nebo hordě či jak se tomu říká. Nebo ne?“ Rytíř se na krále podezřívavě podíval. Král si ani nevšiml že má vlasy svázané vzadu do copu. Teď se usmál a pravil: „Zajisté sire. Ano slyšel jsem o ní.“ „Výborně.“ Zajásal král. „Nyní tedy můžeme pokračovat. Jste povolán do služby. Se svými kolegy budete zkoumat jestli je to pravda nebo není.“ Rytíř se zatvářil, že nerozumí a s nechápavým pohledem ze sebe pomalu vypravil: „Jaké kolegy máte na mysli sire?“ „Nebojte se. Brzy je poznáte. Ačkoliv, abyste věděl že nejsem zlý, žádám vás o to.“ Rytíř kývl a řekl: „Půjdu do toho. Ať už to bude s kýmkoliv.“ „Výborně. No vaši kolegové už by tu měli být.“ Král měl nyní dobrou náladu a proto se usmíval. „Než přijdou,“ luskl prsty, „Prosím sedněte si.“ Sluha kvapem přinesl židli a rytíř se chystal že se usadí. V tom se prudce rozevřely dveře a do síně vstoupil paladin a čaroděj. Král letmo pohlédl z jednoho na druhého a taky na Tarndeepa a usmál se. „No a je to.“ Znovu luskl prsty a sluha židli opět odnesl. Rytíř vypadal že je mu to líto, když viděl jak se sluha s židlí vzdaluje. Vzpamatoval se včas, aby se postavil tváří v tvář paladinovi. „Toto je paladin Seleren. A toto je sir Albravan Tarndeep. Syn lorda Hagnathana Tarndeepa, z rodu Tarndeep.“ Král dokončil vyčerpávající představování a zatvářil se pyšně na to co právě vyslovil. Málem se dokonce zadýchal. Paladin nejdříve položil ruku na hruď a mírně se uklonil a poté si podali ruce. „Je mi ctí poznat sira Albravana Tarndeepa. Velkého bojovníka ze slavné bitvy o Severní Valoryn.“ Pravil paladin s nepředstíraným zájmem. Bylo vidět že necítí žádný odpor vůči „načinčanému“ šlechtici. Koneckonců byl paladin a ten se nesmí prohřešit byť i takovýmto návalem emocí.  Navíc tento šlechtic byl opravdu skvělý bojovník a od ostatních se lišil tím, že se neválel na svém hradě, pojmenovaném též po jeho rodu, ale jezdil po zemi a bojoval za bezpráví. Jedním z příkladů je právě bitva o Severní Valoryn. Ten leží na severu Dearl’doru – Haedunu.

Bitva se odehrávala za branami města, mezi lidmi a hlubinnými skřety. Ti se podhrabali do města a vyhnali obyvatelstvo. Celý měsíc obléhala královská armáda Valoryn a pokoušela se ho znovu dobýt. Bitva probíhala dobře. Dokud skřeti nedostavěli za hradbami několik protiobléhacích strojů a nezačala královskou armádu drtit. Jeden z jezdců se však pokusil o hrdinský kousek. Probil se hordami skřetů, až k bráně. Potom se vyšvihl na záda jednoho nic netušícího skřeta a z něho vyskočil na prapor visící ze zdi. Po něm vyšplhal nahoru až na hradby. Skočil na rameno jednoho praku, který se právě připravoval k palbě. Přeběhl po něm a sešplhal po laně. Zhoupl se po něm až se chytil lana druhého praku a pokusil se je svázat dohromady. Skřetí idioti si ho ani nevšimli. Dokázal seskočit právě včas, když jeden z praků vystřelil. Stihl to opravdu těsně. Jinak by ho to vyhodilo za brány. Tím že svázal lana, docílil toho, že střílející prak vytrhl ten druhý z upevnění, stáhl ho k sobě a cestou smetl desítky skřetů. Poté se oba stroje srazily a roztříštily. V té době byl ten hrdina v úkrytu před sprškou rozštípaných prken a klád. Ten hrdina se jmenoval Albravan Tarndeep. Několik dní na to se královské vojsko dostalo za brány a lehce vyhnalo skřety. A Albravan byl skutečně prohlášen hrdinou. A je vidět že se jeho sláva rozlétla po celém Dearl’doru a možná až do Soudthrendu.

K Albravanovi přistoupil čaroděj a pevně mu stiskl ruku. Král už se nadechl aby představil oba dva. „Jsem Monerus Ghal Dalnar čaroděj zdejší akademie.“ Skočil čaroděj do řeči králi. Ten se snažil, aby nedal najevo svou nechuť k tomuto čaroději. Neměl ho příliš v lásce od té doby co ho poznal.  Král se opět nadechl, aby pronesl pár slov: „Jsem Albravan Tarndeep. Těší mě, že poznávám mága.“ Mág se usmál a král byl rudý vzteky. Rychle se však uklidnil a zíral do země dokud si nebyl jistý, že na něm nebude nic znát. Potom pozvedl hlavu a zjistil že na něj všichni už nějakou chvíli hledí. Trochu se lekl a ukročil dozadu. Za ním však byl trůn a on si nechtěně prudce sedl. Nebo spíš spadl. Nyní měl pocit, jako by se proti němu všichni spikli. Dělal jako že si sedl schválně a začal: „Brzy se již vydáte na cestu a Abrlavn ééé totiž Albrv… A-L-B-R-A-V-A-N,“ vysoukal ze sebe konečně král, „bude vaším vůdcem.“ Král si oddychl, že už to má za sebou a pak si uvědomil, že na něj všichni civí a on věděl že se mu smějí. Ne nahlas. To ne. Jen potichu. V mysli. A krále to sžíralo ještě v noci.