Království lásky

Mé já usíná a v prázdné postýlce leží

přikryté peřinkou a oděno pouze v Evin šat.

Pod zavřenými  víčky mi film běží;

i ty jej můžeš znát.

Já nevnímám už nebes zář;

tvé ruce mě něžně hladí.

Tvé rty si najdou moji tvář

a potom ji zradí.

Vydají se poutníci na cestu, nečekají;

chtějí objevit neznámou snad zem;

cítí, jak mráz pomíjí a chladné ledy tají,

vždyť probouzí uspaný ten sen.

Objeví hory, temné údolí a širou pláň;

můj horký dech láskou ovívá tvoji skráň.

Však ke svým milým pospíchají

a tajemné kraje za čas opouštějí.

Teď naše těla touhou žhnou,

co nejblíže si býti chtějí,

konečně k sobě proniknou

a zlatou branou vplují . . .

kam? To mnozí z nás ví.

Do nezměrné lásky království